Junoon

Cokoli dá ti osud, to snášej, a zvítězíš nad ním…
(M. Publius Vergilius)

Tabby se probrala z hlubokého zamyšlení a vzpomínek a opět začala mlhavě vnímat svět kolem sebe. Ani si neuvědomila, že obřad je již u konce. V poslední chvíli spatřila, jak mámina rakev pomaličku zajela za černý sametový závěs a zakryla si dlaněmi tvář. Pocítila najednou podivné bolestné prázdno, zatočila se jí hlava a zabylo mdlo. Někdo ji opatrně chytil za ruku, byla to teta Ruth.
„Pojď, drahoušku, přespíš pár dní u nás doma, nechci, abys v těchto těžkých chvílích byla sama.“
Tetinu nabídku s radostí přivítala. Čtvrť, ve které s mámou žily, byla vlastně jakýmsi malým městečkem uprostřed velkého města. Všichni se navzájem znali, věděli o všech svých problémech i radostech a babky na každém rohu neúnavně přetřásaly a dramatizovaly jakoukoliv událost, která občerstvila nudu jejich dlouhých dnů. Při představě, že by v nejbližších dnech musela kolem nich projít a poslouchat zvědavé otázky a srdceryvná slova útěchy, jí už teď běhal mráz po zádech.
„Díky, teti, budu ti za to moc vděčná…“ špitla Tabby tiše a pomaličku spolu mířily ke strejdově zaparkovanému autu.
„Ale to je přece samozřejmost, nemusíš vůbec děkovat. A ještě něco…dnes ráno mi volal tvůj otec, omlouval se, že sice nemůže přijet na pohřeb, protože musí zastupovat v ambulanci dva nemocné lékaře, ale…ehm…hluboce s tebou soucítí a chtěl by tě hrozně moc vidět.“

Tabitha se na ni udiveně zadívala, vzápětí se ale zamračila, čímž se jí vytvořila uprostřed čela legrační vráska.
„Cože? Můj otec? A co tak najednou po tolika letech? Má představu, že si po tomhle sednu s s úžasem na zadek? Hnulo se v něm snad svědomí? Pokud ovšem ještě nějaké má!“ Odpověděla jízlivě. Moc dobře věděla, jak se tenkrát ten pohledný a sebevědomý plavovlasý medik k mámě zachoval, když mu sdělila, že je těhotná. Nechal ji na holičkách a ona později s hrdostí odmítla jeho peněžní výpomoc, stejně jako přání jeho matky vidět své vnouče. Do Bedfordu otec za Tabby poprvé přijel až v den jejích pátých narozenin a zřejmě si myslel, že tu bezednou citovou propast zalepí obrovským plyšovým medvědem a hromadou drahých dárků. Do dnešního dne si pamatuje, že se jich ani nedotkla, vyplázla na něj jazyk a utekla do svého pokojíčku. Ještě jsou určitě v krabici nahoře na půdě. A jaké štěstí, že zdědila podobu po své matce a ne po něm, včetně záplavy hustých havraních vlasů. Určitě by z celé duše nenáviděla každý svůj pohled do zrcadla. Zůstávala jen nepříjemná skutečnost, že musela nosit jeho příjmení, s čímž se zatím musela smířit.

„To opravdu netuším, co zamýšlí. Ale jednou je to tvůj otec, na tom bohužel nic nezměníš. Musíš si uvědomit, že už máš kromě mne jen jeho a má právo i povinnost se o tebe postarat. Letos o prázdninách za ním pojedeš do Irska, dokonce ti zařídil letní praxi u nich v nemocnici.“
Tabby už neměla po tom hrozném dni sílu odporovat a jen omámeně přikývla. Bylo jí nyní jedno, co bude zítra, za týden či za měsíc. O spoustu hodin později po téměř probdělé noci její vysilující pláč konečně přešel ve spánek…

***********************************************************************

Irsko, Dublin, Saint James Hospital, tentýž den odpoledne…

Doktor Steve Harris se po náročném dni v onkologické ambulanci unaveně opřel v mohutném koženém křesle a protřel si nesnesitelně pálící oči. Zadíval se, jako dnes už po několikáté, na mnoho let starou fotografii pod sklem svého stolu. Byla na ní jeho dcera, když byla ještě docela malá. Jakpak asi vypadá dnes? Velmi ho také mrzelo, že se nedostal na pohřeb její matky a své bývalé přítelkyně Sandry. Jaké hrozné neštěstí! Nemohl tomu všemu vůbec uvěřit. Kdyby tenkrát nebylo jeho přísného otce a vlastní lehkovážnosti a hlavně nerozhodnosti, vše by třeba dnes mohlo být úplně jinak. Dlouho byl sám, až před osmi lety se seznámil s Nicole, o pět let mladší asistentkou, kterou si také vzal a jíž se po celou tu dobu snažil pomoci smířit se s tím, že nikdy nebude mít své vlastní dítě. A děkoval si v duchu za svůj nápad vzít Tabby aspoň nyní na čas k sobě, i když se bál její odmítavé reakce. Mnohokrát se pokoušel o jejich sblížení, ale nikdy u Sandry ani u ní neuspěl. Jenže jim nemohl nic zazlívat. Pohlédl na hodiny a zavolal na sestru.

„Máme v čekárně ještě nějaké pacienty?“ Po její kladné odpovědi se ve dveřích objevil štíhlý, pohledný a velmi sympatický mladík, jehož lehce snědá tvář vypadala z pohledu lékaře propadle a dost nezdravě.
„Tenhle je poslední, pane doktore. David Hatcher, posílá ho k nám jeho ošetřující lékař, doktor Reed.“
„Jack Reed? Ale toho přece znám ze studií, přátelíme se již spoustu let. Pročpak mi nezavolal? Pojďte dál, mladý muži.“
Mladík se rozpačitě usmál a podal mu velikou hnědou obálku.
„Dobrý den, zde jsou všechny mé snímky a lékařské zprávy,“ a s těmito slovy se posadil.
Doktor Harris si vše přečetl, pak zapnul světelný panel, připevnil na něj snímky a dlouho a důkladně si je prohlížel, ale ač by si z celého srdce přál něco zcela jiného, to co uviděl za levou oční komorou, jej vůbec nepotěšilo. Vrátil se zpět do svého křesla a zadíval se na mladíka před sebou. Kolik mu může být let? Při pohledu na kartu zjistil, že dvacet dva. Je tedy jen o dva roky starší než jeho dcera…
„Jak se cítíte, máte nějaké vážnější potíže?“ Zeptal se ho Steve, aby prolomil chvilku ledového ticha a bezpochyby nepříjemného očekávání.
„Vcelku ani ne, pokud se to tak dá říct. Jen mne sužují občasné prudké bolesti hlavy a závratě, ale zatím se to dá vydržet.“
„Pracujete nebo studujete?“
„Studuji archeologii a když mi vychází čas a dovolí mi to můj zdravotní stav, velmi rád cestuji. Můj otec mne v tom vydatně podporuje, je profesorem dějin na universitě.“
„Hm, to je opravdu zajímavé, třeba budete jednou slavný jako proslulý archeolog Howard Carter.“
„To si nemyslím, ale velmi mne to vše zajímá. Zabývám se také zkoumáním tajů a záhad prastarých civilizací, zejména Egypta a Indie. Zrovna jsme se s kamarádem chystali do Nepálu, odkud pocházel můj děda. V jeho pozůstalosti byla také velmi stará mapa, která mne zaujala. Týká se jedné dosud neprozkoumané a místní legendou opředené jeskyně v Himalájích.“ Odpověděl mu mladík, pak se ale na něj nervózně zadíval a prohlásil ostrým tónem, jen spoře skrývajícím obavu z toho, co uslyší.
„No tak, jen do toho, doktore, nemusíte odvádět pozornost od mého problému. Podle vašeho výrazu a tónu hlasu soudím, že jsem tady zřejmě chodil úplně zbytečně!“
„Takhle nemluvte, Davide, vždy existuje nějaká naděje a musí se zkusit úplně vše.“
„Ano, jistě, obvyklá utěšující fráze. Ale jinými slovy, mám to spočítané, hm? Tak kolik mi tedy zbývá času, rok? Nebo jen půl? Či snad ještě míň? Chci to vědět a je mi úplně jedno, jakými se musíte z etického hlediska řídit pravidly!“ Tentokrát se mu hlas mírně zachvěl. Doktor Harris se krátce zamyslel. Poznal, že v tomhle případě je nutné objasnit krutou pravdu, ač to dělal velmi nerad, ale musel respektovat přání pacienta.
„V tomto okamžiku to nemohu říci přesně, ale určitě víc než rok. Nález sice ještě není příliš veliký, ale může kdykoliv začít růst, čemuž se budeme snažit zabránit, jenže ne na dlouho. V blízké době vám bohužel hrozí postupná ztráta zraku a časem také porucha funkčnosti důležitých orgánů včetně celkového ochrnutí. Je mi to moc líto, ale operovat se to dle snímků z magnetické rezonance nedá. Udělám ale vše, co bude v mých silách, abych aspoň co nejvíce oddálil nevyhnutelné. Během příštího týdne podstoupíte všechna potřebná vyšetření a odběry. Podle výsledků, zhruba tak za dva týdny, můžeme začít s cílenou léčbou.“
David pohodil hlavou a prohlásil s kyselým úsměvem.
„Tak jo, skvělé, takže skončím jako slepý bezvládný panák, který dělá do plínek a budu si každou minutu zoufale přát, aby mne z toho všeho vysvobodila kmotra zubatá…“
Prudce se zvedl, přehodil si přes rameno batoh a když byl u dveří, dodal.
„Promiňte mi ten hrubý tón, ale nějak mě to vzalo, jak jistě chápete. Přesto vám za všechno děkuji. A do Himalájí pojedu, o tom nepochybujte, nebudu v žádném případě strkat hlavu do písku a truchlit nad svým mizerným osudem. Uvidíme se tedy příští týden.“ Krátce mu pokynul na pozdrav a prudce za sebou zabouchl dveře.

Doktor Harris se za ním chvíli zamyšleně díval, ale pak zakroutil hlavou a znovu ještě prolistoval Davidovy materiály. Za léta praxe si na podobné osudy již docela zvykl, jen jej občas vzalo, když se obětí nemoci stal tak mladý člověk. Život je ale někdy jako falešná hra, v níž my jsme jen pouhými nestrannými hráči. S povzdechem vypnul počítač a snažil se raději převést své myšlenky úplně jinam, třeba na očekávaný brzký příjezd své dcery Tabby…