Bonjour, Dita!

Mše naštěstí brzy skončila a z kostela se vyhrnuli lidé. Počkala jsem, až se v davu objeví Simonovi s Etienem a zamířila jsem k nim.
,,Škoda Dito, že ti nebylo dobře, moc hezky hráli na varhany.‘‘
,,Venku to bylo trochu slyšet,‘‘ řekla jsem Éve a pokradmu kopla smějícího se Etiena do holeně.
,,Rowane, nespíš?‘‘
Kluk, které se jednou rukou držel Etiena a druhou Simona, dal zavrtěním hlavy najevo, že ne. ,,Papa,‘‘ vzhlédl k otci a zatřepal Etienovou, ,,může Etien dneska spát u nás? Aby nebyl doma sám smutný.‘‘
Evidentně jsem tedy byla jediná, kdo nevěděl, že Etien Vánoce neslaví s rodiči.
,,To ne, kiddo..‘‘
,,A proč ne?‘‘ skočila mu do řeči Madeilene. ,,Rowan má pravdu. Na Vánoce by nikdo neměl být sám.‘‘
Etien se podíval na mě. Pokrčila jsem rameny.
,,Proč ne,‘‘ souhlasil André Simon a Rowan s Madeilene se hned nakvartýrovali Etienovi do auta.

Rowan a dvojčata trvali na tom, aby jim Etien dal dobrou noc.
,,A kde budeš spát?‘‘ byla Éve zvědavá.
,,S Ditou,‘‘ odpověděl Etien suverénně a bystře uhnul před mojí ranou.
,,Ne, to teda nebude,‘‘ ujistila jsem dvojčata, aby měla klidné spaní. ,,Půjde na gauč.‘‘
,,Já chci ještě pusu!‘‘ Éve si počkala, až k ní Etien dojde, pak ho rychle chytila kolem krku a vlepila mu pořádného hubana.
,,Ty taky, Estelle?‘‘
,,Já usnu i bez toho,‘‘ ujistilo ho to klidnější z dvojčat a já jí věnovala úsměv. Po skončení mše se Estelle a Pierre šikovně vmísili do davu, ostatně jako já.
Stejnou uspávací proceduru vyžadoval i Rowan. ,,Ne, že budeš vstávat ještě za tmy,‘‘ hrozila jsem mu. ,,Mohl bys vyplašit Pere Noëla. Dárky ti nikdo neukradne.‘‘
Rowan si s Etienem vyměnil pohled říkající ach, ty starostlivé holky a položil hlavu na polštář. Poslala jsem Etiena dolů a z kumbálu vylovila dvě nepoužívané fleece deky.
,,Doufám, že ti nebude zima, tady se netopí,‘‘ hodila jsem mu je a on je obratně chytil. ,,A nevyplaš Pere Noëla,‘‘ dodala jsem, že Simon tam pravděpodobně ráno půjde dát dárky k botům.
,,Neboj, nechrápu.‘‘
Usmála jsem se. ,,Bonne nuit.‘‘
,,A pusu na dobrou noc nedostanu?‘‘ divil se, sedící v černém tričku a džínách na gauči, deky kolem sebe, černovlasý a sexy.
Touha. Slabost.
Přemohla jsem se a dvěma kroky překonala vzdálenost od dveří k němu. Než stihl udělat cokoliv jiného, vzala jsem jeho obličej do dlaní a vtiskla mu polibek na čelo. ,,Bonne nuit.‘‘
Za sebou jsem uslyšela nespokojené zavrčení.

Rychle jsem se osprchovala a převlékla do oblíbeného pyžamového trička a kraťasů. Hrubým kartáčem jsem si rozčesala vlasy a věnovala do zrcadla úsměv, dnešek se prostě podařil. Celý dům už spal, když jsem uléhala do studené posteli a chvilku mi trvalo, než jsem své teplo přenesla mezi lůžkoviny. Napadlo mě, že Etien je na tom dole hůř, mně alespoň trochu hřálo ještě topení, ale v obývacím pokoji byl jen nepoužívaný krb.
Etien. Zavřela jsem oči a otočila se na druhý bok. Byla jsem překvapená reakcí svého těla, které neustále chtělo mít Etiena na blízku, dotýkat se ho, líbat ho. Nebyla jsem na tohle zvyklá.
Etien. Poměrně rychle jsem nyní zapomněla na jeho druhé já, na toho zmetka, který mi pil krev.
Etien. Etien, Etien, Etien…
Vstala jsem z vyhřáté postele a měla jsem na sebe vztek. Tiše jako myška jsem sešla schody do haly a odtud poslepu zamířila do obývacího pokoje.
Ležel na boku, ruku pod hlavou a obě deky přitáhnuté až k bradě. Zůstala jsem rozpačitě stát kus od něj, nevěda, zda spí nebo ne.
Vzápětí mi potvrdil, že ani náhodou.
,,Tišeji!‘‘ tlumila jsem ho a na pažích mi naskočila husí kůže. Bez zaváhání jsem si lehla k němu pod deku a on mě objal. Živočišné teplo z něj jen sálalo. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a konečně zahnala tu žízeň, kterou jsem už dlouhou dobu cítila.
Ucítila jsem polibek ve vlasech. ,,Tyhle Vánoce se mi líbí.‘‘
Vánoce. Pere Noël a boty před krbem.
,,Ráno tudy poleze Simon.‘‘
,,Je v tom nějaký problém?‘‘
Ošila jsem se. Za tu chvilku strávenou tady dole jsem měla studený nos.
,,Můžeme jít do mého pokoje, tam nepůjde.‘‘
Úsměv.
,,Ve vší počestnosti.‘‘
Ještě širší úsměv.
,,Nebo můžeš mrznout tady.‘‘
,,Já tě zbožňuju,‘‘ prohlásil vážně.
V teple jeho náruče a svého pokoje jsem spala jako po běhu na dlouhou trať. A on to byl běh na dlouhou trať.

Když jsem se ráno probudila, místo vedle mě bylo prázdné. Překulila jsem se na záda a položila ruku na místo, kde Etien spal; bylo ještě teplé. Nechtělo se mi vstávat z vyhřáté postele do zimy, pak jsem si ale vzpomněla, že Pere Noël tu měl nechat přes noc dárky. Jestlipak už jsou děti vzhůru?
Oblékla jsem se do džínů a černé halenky s výstřihem, tedy do svátečního oblečení, jak se na takový den slušelo. Vyčistila jsem si zuby, vlasy stáhla do culíku a šla k Rowanovi do pokoje, který byl ovšem prázdný, stejně tak jako pokoje dvojčat a Madeilene.
Všichni už seděli u snídaně, chyběl jen Simon a Etien.
,,Jste šikovní,‘‘ ocenila jsem na svém místě u stolu přichystaný talíř se sladkým pečivem a marmeládou.
,,Už jsme tě chtěli jít vzbudit,‘‘ řekla Éve vyčítavě.
Sedla jsem si. ,,Kde je táta a Etien?‘‘
Bylo mi oznámeno, že krmí koně, protože stájníci mají dnes volno. Zanedlouho ovšem oba dva zmiňovaní přišli a my mohli začít snídat za hudebního doprovodu sbírky koled, kterou Simon pustil. Rowan do sebe snídani doslova házel, oči upřené na zavřené dveře obývacího pokoje.
,,Nic ti neuteče,‘‘ brzdila jsem ho.
,,Stejně ti Pere Noël nic nenechal, za to, jak celý rok zlobíš,‘‘ vysmívala se mu Madeilene. V Rowanových očích se objevila starost. ,,Opravdu zlobím, Dito?‘‘
Upřímná otázka mě dojala. Etien se usmíval. ,,Myslím, že zrovna ve chvílích, kdy se Pere Noël nedíval,‘‘ ujistila jsem Rowana.
Simon sáhl po dalším preclíku. ,,Na večeři jdeme k babičce a dědovi.‘‘ Reakce na to byly různé. Dvojčata a Rowan se zatetelili, Madeilene se zatvářila otráveně. ,,Musím?‘‘
,,Všichni. I Dita.‘‘
Ani mě se moc nechtělo, na rozdíl od Madeilene mi však bylo jasné, že babi Simon neopomene pozvat i mě. Na druhou stranu, vařila opravdu výborně.
Koleda zpívaná dětskými hlasy skončila a po ní začaly důvěrně známé tóny Tiché noci. Nepodívala jsem se na Etiena. Bylo to opravdu včera? Najednou ta koleda jako by měla hlubší význam, jako by už nebyla jedna z mnoha, které člověk slyší, ale nijak zvlášť nevnímá. Zastesklo se mi po včerejšku.
Etienovy oči říkaly totéž.

A pak přišla Rowanova chvíle. Dárky zabalené v červeném vánočním balícím papíru se do přichystaných bot samozřejmě nevlezl,y a proto je Simon naskládal kolem. Zůstala jsem s Etienem a Simonem v pozadí a užívala jsem si radost dvojčat a Rowana nad vybalováním dárků, i chladnější reakce Madeilene, přece jen, byla to už dáma a tak nemohla vřískat nadšením jako Rowan.
,,Dito? Máš tady taky dárky!‘‘
,,Vážně?‘‘ podivila jsem se, sama sobě jsem si nic nekoupila a ani ve snu by mě nenapadlo, že by to udělal Simon. Z červeného balícího papíru na mě koukaly plyšové papuče s bělošedými králičími hlavami.
,,Tak ty nemají chybu!‘‘ přivinula jsem je k prsům a dvojčata se zapýřila. V dalším velmi tenkém dárku byl obrázek namalovaný na tvrdém papíru. Podle počtu postaviček a jejich velikostí jsem určila, že jde o mě a rodinu. Podruhé za ráno mě Rowan dojal. ,,A kdo je ten sedmý?‘‘
,,No přece Etien!‘‘
Postavička s rukama jako hrabičky měla černé vlasy a černé tričko. ,,No jo, promiň, já ho nepoznala,‘‘ omluvila jsem se Rowanovi a šla obrázek ukázat Etienovi. Od Madeilene na mě čekal tělový sprej s překvapivě příjemnou vůní. Všechny svoje dárky jsem si vystavila u krbu po vzoru dětí a měla z nich nefalšovanou radost.