Junoon

Dej každému dni příležitost, aby se navzdory všemu stal nejkrásnějším dnem tvého života…
(Mark Twain)

Vlak, přejíždějící spoje křižujících se kolejí, se s hlasitým lomozem přibližoval k nádraží a po chvíli s nepříjemně ostrým pískotem konečně zastavil.
„Expres Tour City právě přijel k deváté koleji u nástupiště číslo šest a svou jízdu zde končí. Vážení cestující, vítejte v Dublinu…“ zaznělo nádražím a Tabby lehce seskočila na perón. Přehodila si přes rameno cestovní tašku a zasunula do vlasů sluneční brýle. Měla za sebou poněkud složitou cestu, protože letecká linka, kterou si vybrala, končila z vážných technických důvodů v přístavním městě Dun Laoghaire, kde Tabby jen stěží stihla vlakové spojení do Dublinu. Lehce se protáhla a zívla, pak z kapsy džínů vytáhla vlhčený kapesník, kterým se marně snažila očistit z bílého trička skvrnu od kávy, zakoupené ve vlaku. Bohužel ji pouze rozmazala a dílo zkázy bylo dokonáno, protože si vytvořila uprostřed ňader ne moc velkou, ale zato dost nechutně vypadající značku. S tichým zaklením smířeně pokývla rameny, nejistě se rozhlédla kolem sebe a pak rázným krokem vykročila směrem ven z nádražní budovy. Po chvilce se ocitla v hlučném víru života velkoměsta a nasupeně povzdechla.
„Skvělé, tak tady se docela určitě ztratím…“ V novinovém stánku si pro jistotu koupila mapku města a s nadějí zabloudila pohledem ke starému muži, sedícímu opodál na jediné osamělé lavičce. Došla až k němu a zeptala se.
„Promiňte, pane, ráda bych se dostala k budově Saint James Hospital…“
„Tak to musíte tadyhle na autobusové stanoviště, jede tam číslo čtyřicet jedna. Tuším druhá zastávka je to. Ale copak, taková mladinká a už nemocná?“ Tabby se na něj nejdříve pobaveně zasmála, ale vzápětí zvážněla, když si uvědomila, co musí vyslovit.
„Ale kdepak, přijela jsem za svým…ehm…otcem, pracuje tam.“
„Tak to vás nebudu zdržovat, slečinko. Nashledanou,“ usmál s stařík a opět se zahloubal do svých myšlenek, bafajíc při tom z oprýskané fajfky.

Tabby mu poděkovala a zamířila k autobusové zastávce. Stálo tam jen pár lidí, usoudila tedy, že bude muset chvíli čekat. Položila si tašku na lavičku a z kapsy vytáhla mobil se sluchátky s úmyslem poslechnout si mezitím pár písniček.
Zavřela oči a začala si v rytmu poklepávat mapkou města o dlaň druhé ruky, když po chvíli ucítila lehký dotek na svém rameni. Prudce otevřela oči, otočila hlavu tím směrem a zamračila se. Vedle ní stál cizí štíhlý mladík, z jeho mírně snědé tváře, lemované rozpustile rozcuchanými delšími tmavě kaštanovými vlasy, na ni zářil bělostný úsměv a ve dvou prstech držel nádherného motýla.
„Promiňte, ale nemohu za to, že si za své útočiště vybral právě vaše rameno. Je to Caligo telamonius, vzácný druh. Opravdu nechápu, kde se tady vzal…“ promluvil zamyšleně spíše k objektu svého zájmu než k Tabby. Pozoroval ho zvláštně hezkýma, ale trochu smutnýma očima, v nichž se pravidelně mísila teplá hněď se skvrnkami barvy podzimního dubového listí a lehoučce jej hladil ukazováčkem druhé ruky po nádherně barevných sametových křídlech, v jejichž středu se vyjímal pestrý flíček, trošku připomínající oko. Tabby se přistihla, že se přestala mračit a zírala na ně oba s otevřenou pusou jako na zjevení z jiného světa. Tohle by tady opravdu nečekala, ale ihned se vzpamatovala.
„Ehm...nic se neděje, já se v motýlech moc nevyznám, připadají mi všichni stejní…“ hlesla tiše, ale vzápětí by si za tak stupidní odpověď nafackovala, určitě se ho musela dotknout. Oči jí zabloudily k jeho krku, na němž měl zvláštní náhrdelník z drobných vyřezávaných dřevěných ozdob, tytéž byly i na náramku na pravém zápěstí.
„To je v pořádku, nemusí to každého zajímat.“ Pak jeho pohled na okamžik sklouzl k jejímu kávou potřísněnému výstřihu, což nesla s velkou nelibostí a k mapce, kterou držela v ruce.
„Jste v našem městě na výletě?“ Zeptal se, sundal si volnou rukou z ramene lehce ošoupaný značkový khaki batoh a vytáhl z něj malou krabičku s průduchy, jako by chytání vzácných motýlů ve městě bylo běžnou samozřejmostí.
„Možná, tak trochu…spíše jsem přijela…za svým otcem…“ Hm, opět úžasně hloupá odpověď…pomyslela si rozzlobeně. Nepoznávala se, vtipná výřečnost byla přece její předností. A nyní měla v krku knedlík a v hlavě prázdno. Skoro na něj měla zlost, že ji po pár minutách setkání dokázal takhle parádně rozhodit.
„Vítejte tedy v zemi Vikingů, Irsko je krásné, bude se vám určitě líbit. Nevím ale, zda čekat na autobus je rozumná volba, jízdní řád je pro ně zbytečná věc a s rychlostí to také zrovna moc nepřehánějí, lepší je chodit pěšky. Tak jo, rád jsem vás poznal a přeji hezký pobyt…“ řekl s tím svým úsměvem a strčil motýla do krabičky, kterou ukryl v boční kapse batohu. Krátce se na Tabby zvláštně zadíval, zdálo se jí, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak jen lehce pokynul rukou, přehodil si batoh přes rameno a houpavým krokem odkráčel, aniž by se ohlédl.

Ještě se za ním dlouho dívala, přistihla se, že dokonce se zalíbením. Měl docela hezkou postavu se širokými rameny, úzké boky byly uvězněné v sepraných světlých džínách, které se ale jen naoko tvářily levně, stejně jako boty a ledabyle zastrčená safari košile. Jen jí připadalo, jako by ho něco trápilo, soudě podle tmavších stínů pod jeho očima. Její zahloubání přerušil zvuk přijíždějícího autobusu.
S povzdechem nastoupila a usedla k oknu, ale už jej nikde nezahlédla. Prima, v cizím městě potká docela fajn kluka a on po pěti minutách zmizí jako pára nad hrncem. Ale čemu se vlastně divila, v jejím životě to přece byl docela normální jev. Ač jí její kamarádky občas záviděly souměrnou drobnou sportovní postavu a hřívu havraních vlasů, které se snažila aspoň trochu zkrotit tím, že si je zaplétala do copu a jež lemovaly hezkou tvář něžných rysů, přesto se dosud nenašel ten pravý. Měla spoustu kamarádů, ale miloval ji jen jeden, pihovatý hubený chlapec ze sousedství jménem Robby, s brýlemi, jejichž silná skla připomínala dna láhví. Při této vzpomínce se usmála, protože jedině on na ni nikdy v den narozenin nezapomněl a měl pro ni vždy přichystanou kytičku kopretin…
Tabby si opřela rameno a hlavu o okno autobusu, který se s lehkým trhnutím rozjel.
Ještě před měsícem jí vše připadalo tak daleko, ale uběhl jako nic a ona se nyní v duchu začala připravovat na své neodvratně se blížící setkání s otcem…