Já anděl 12

„Měl jsem.“ Opravil mě. „Mimochodem co to je za dotaz? Snad každý člověk má matku. Ty jsi ji měla taky. To sis myslela, že jsem vzešel z ničeho nebo co?“
To od něj znělo značně posměšně.
„Spíš z ohňů pekelných.“ Ujelo mi z tý mojí nevymáchaný huby a hned bych si za to nafackovala.
„Promiň, jsem prostořeká. Odpusť.“
„Víš kulový, Santin. Buď tak moc hodná a nesuď to, o čem nic nevíš. Někdy bys mohla potom přijít na to, že jsi jen malá hloupá holka“
To bylo poprvé, co mě přímo urazil. Nemusel ani křičet, ale to pohrdání bylo slyšet v každém slově, které vyslovil.
„Snad jsem se omluvila.“ Řekla jsem poměrně podrážděně. Ach bože, jak ten člověk byl vztahovačnej.
„Někdy by bylo hezké, kdyby ses dokázal zasmát sám sobě.“ Zavolala jsem na něj do ložnice, kde se snažil z masivní skříně sundat obrovský kufr, který tam už určitě ležel pěkně dlouho. Byl parádně zaprášený, což bylo vidět, když se ho povedlo Jeromovi sundat dolů a letmo do něj praštil rukou. V ložnici bylo okamžitě mlžno.
„Někdy by bylo hezké, kdyby sis dopředu rozmyslela, než něco řekneš, protože se tím můžeš někoho dotknout.“ Zavolal zase on na mě do obýváku.
Jako malý děti, zdálo by se.
Vstala jsem a šla za ním, abych viděla, co je v tom kufru. Z nějakého důvodu mě to zajímalo. Jaká asi musela být ta žena, která zplodila Proroka? Doufala jsem i v nějaké fotky nebo tak něco.
Ale byla jsem trochu zklamaná, když ho konečně otevřel. Byly tam jenom věci. Staré šaty, které se v tomhle století už dávno nenosí. Zapáchaly zatuchlinou. Potřebovaly by přeprat. Všechny. Pak se dají aspoň nouzově vzít na sebe.
„Byl to její cestovní kufr. Měli jsme odjet do Ameriky než se to stalo. Bohužel to už nestihla a já byl příliš malý než abych cestoval sám.“
„Aha.“ Na to se ani nedalo nic moc říct.
Na spodku kufru byl malý amulet. Měl tvar srdce a tyrkysovou barvu. Vzala jsem ho opatrně do ruky a otevřela. Myslela jsem, že tam bude fotka matky a nebo Jeroma. Ale to jsem se náramně zmýlila. To, co jsem spatřila, mě dostalo. Nečekala jsem to.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se spíše tak pro jistotu, ale svůj jasný typ jsem měla.
„No vypadáš na to, že víš, kdo to je. Můj otec.“
„Neuvěřitelná podoba.“
Podíval se na mě, jestli jsem nespadla z jahody na znak.
„Děláš si srandu? Já jsem spíš po matce. Z jeho genů toho na mě díky bohu moc nepřeskočilo.“
„Tak jsem to nemyslela. Spíš že mi někoho připomíná.“
„Aha. Je příšerný ti teďka nečíst myšlenky. Občas jenom odhaduju. Ale jinak se samozřejmě nemýlíš. Je to přesně on. A nemysli si, že mám kvůli němu někde protekci. Spíš naopak. Je to peklo na zemi.“
„Proč? Myslela jsem si, že díky tomu budeš mít spoustu věcí ulehčených.“
Obličej se mu zkřivil úšklebkem.
„To by mě nejdřív musel uznat.“
„Počkej, chceš tím naznačit, že nepřiznal, že je tvůj otec? To nemyslíš vážně!“
„Smrtelně.“
Vzal mi medailonek z ruky a zaklapl ho.
Byla jsem v šoku. Všechno jsem čekala, ale tohle doopravdy ne. Vždyť to nedávalo smysl. Proč by jeden z nejváženějších archandělů neuznal vlastního syna?
„Víc se o tom nechci bavit. Jsem utahanej. Už je docela pozdě.“
Z matčiných věcí vytáhl dlouhou noční košily z poctivého lna. Neprůstřelně asexuální. Vyprskla jsem smíchy.
„Co je?“ zeptal se vyjeveně.
„No, vsadim boty, který nemám, že v týhle košili bys mě případně ani neznásilnil.“
Tak to bylo asi poprvé, co se doopravdy spontánně usmál.
„Né že bych tě vůbec někdy znásilnit chtěl. Jako tělo dobrý, ale v tý hlavě když haraší, tak celek nestojí za nic.“
Studený sprchy uměl dokonale. Ten úsměv mi zmrznul na rtech.
„Potěšit umíš jen co je pravda.“
„Ale copak? Snad nejsme vztahovační a nebo dokonce přecitlivělí?“ zašišlal na mě. V tu chvíli bych mu nejradši ukopla hlavu. A nebo něco jiného. Přijde na to, kam bych se strefila spíš. Obě varianty byly značně lákavé.
„Máš pravdu, měli bychom jít spát. Třeba ráno budeš milejší.“
Vrazil mi košili do ruky a odkráčel do obýváku. Dívala jsem se na to, jak si připravuje spaní. Složil si pod hlavu starší ručník a přikryl se dekou.
Odkryla jsem peřinu a tak jak jsem to viděla u spousty svých svěřenců jsem zalehla do postele. Dívala jsem se na strop, na který dopadalo světlo pouliční lampy. Ta stála hned venku za oknem a podivně bzučela. Bylo to jediné světlo, které v továrně zůstalo po tom, co Jerom zhasnul.
Najednou jsem se cítila hrozně stísněně. A to i přesto, že v pelíšku bylo vážně příjemně. Postýlka byla měkká a peřiny heboučké. To bylo zřejmě jediné, do čeho Jerom hodlal v tomto příbytku investovat. Skoro bych to v dané situaci přirovnala k luxusu.
Už jsem skoro usínala, když jsem zaslechla nějaký šramot. Nenápadně jsem zvedla hlavu a viděla jsem postavu, jak se blíží k Jeromovi. Krve by se do mě nedořezal. Zhruba do chvíle, než postava promluvila. Sice šeptem, ale bylo zřejmé, že mu nehrozí nebezpečí.
*To by mě vážně zajímalo, co ten tady dělá.* pomyslela jsem si.