Nikdy dokonalý 1. Propuštení z práce

Můj život nebyl nikdy dokonalí. A už mě nebaví stále předstírat naději před mojí mámou. No přesto ji musím podržet, být její oporou. Nenechat ji samou a na pospas osudu. Už dlouhé roky bojuje proti svému krutému osudu, který zaútočí vždy, když to nejméně čeká. A já pochopitelně stojím vždy při ní. Nenechám ji trápit se samotě. Nikdy. Chrání ji už od svých sedmi let a nehodlám s tím přestat.
Sedím v naší malé kutici, jak to volá moje máma, a přemýšlím nad mou budoucností. Rozhodně nechci skončit s manželem tyranem, který je zřejmě spřažený s mafií
(Ale nám tvrdí, že má malou továrnu na boty) v malém domku na nějaké vesnici jejíž ani jméno neznám, přesně jako moje máma. Přestěhovali jsme se sem, protože Tomáš zde dostal nějaký dobrý kšeft. Máma samozřejmě musela uposlechnout hlavu rodiny a jít s ním,
na místo toho aby řekla: "Končím s tebou a rozvádí se."
Ale jako většina týraných žen, ani ona nedokáže odporovat svému diktátorovi.
Nebojí se o sebe, bojí se toho, že by mě vyhnal z domu, nebo žeby mi něco udělal.
Jednou jí řekl, že mě vyhodí z domu, pokud ji neposlechne.
Takže podstatou jeho vydírání jsem já. Jsem její dcera, ale to mu vůbec nevadí. Je to egoista a tyran, co si nezaslouží mít takovou dobrou ženu jako je moje matka. Mnoho mužů si totiž, podle mého názoru, neváží co mají.
Říká se, že naděje umírá poslední, ale když máte naději v srdci již 16 let, opadne prachem a úplně na ni zapomenete.

"Kristin, jsem doma." Oznámila máma. "Co tak brzy?" Zeptala jsem se a srdce mi nadskočili od štěstí, že to nebyl Tomáš.
Máma nikdy nechodí z práce takto brzy. Pracovní doba se jí končí o sedmé a vždy se snaží zůstat v práci co nejdéle. Ani se jí nedivím. Já tak isto zůstávám ve škole na všech možných kroužcích, jen abych nemusela být doma. Ale to pouze v případě, že máma je dlouho v práci. Když nepracuje snažím se být doma co nejdříve.
Přišla jsem do malé chodby a viděla jsem mámu jak se opírá o zastavěnou skříň.
"Mami co ti je?" Zachvátil mě mírný hysterický záchvat. Otočila se ke mně. Zahlédla jsem kruhy pod její čokoládově hnědýma očima. Měla rozšířené zorničky a táhl z ní alkohol. Zrzavé vlasy měla sepnuté v copu a hnědé sako měla od bláta. "Ty jsi pila? Co se stalo? "Odvedla jsem ji do mého pokoje, protože je nejblíže. Vzala jsem vědro a položila ho pro ni.
Často jsem se starala io Tomáše, kdy byl opilý a vědro bylo základ. "Takže, co se stalo?" Máma odpověděla nahnutý k vědra na zemi. "Vyhodili mě z práce. Prý je krize a někoho propustit musí. "" Proto si pila? Protože tě vyhodili? "Máma se zasmála.
"Ne proto zlatko. Jenom jsem si dodávala jsem si kuráž, když to řeknu tvému otci. "Otec. Zapomněla jsem. Ten nemůže alkohol ani cítit. Zase bude večer vesnická tancovačce, ledaže tančit po místnosti bude pouze jeden. Zřejmě moje máma.
"Nemohli vyhodit někoho kdo měl jít už do důchodu? Vždyť si v té práci nebyla ani dva týdny. "
"Prý proto, že nyní se nehodí zaučuje nových lidí" odšušlala.
"No pojď dám tě do pořádku. Vstávej! Jdeme do sprchy. "
Podepřela jsem ji a odvedla do sprchy. Za půl hodinu by měl přijít Tomáš a místo večeře ho bude čekat manželka s opicí.
"Dej si studenou sprchu a ja idem přichystat něco na večeři."
Vyšla jsem z koupelny, nechala jsem pootevřené dveře.
Z lednice jsem vytáhla suroviny na sýrovou omáčku. To je jediný recept na rychlou večeři, který vím. Mámu jsem uložila do postele a začala jsem vařit. Ve chvíli, co jsem se postavila ke sporáku jsem zaslechla jak někdo otevírá dveře. Podívala jsem se na hodiny "půl šesté, může to být ..." větu jsem ani nedokončila. Přesně ten, jehož zde nejméně chci. Tomáš přišel do kuchyně. "Ahoj"
Pozdravila jsem ho. "Čau. Co varis? "" Ještě nic. Nestihla jsem zatím vařit, jen teď jsem začala. "Odešel do ložnice.
Celá jsem zkoprní. Kráčela jsem za ním s dušičku menší než měla Palculienka. Po tichu jsem šeptala "ne nechoď tam, prosím, nechoď tam ..." Nepomůže mi to, ale za pokus nic nedáš.
Otočil se ke mně. "Chceš něco? Nemáš co dělat? "Zůstala v šoku. Co udělám? Ptám se sebe samé. Nesmí vědět, že máma pila. To by bylo ještě horší než kdyby zjistil, že nemá práci.
Jenže otázka je, co udělám? Stál přede mnou a nechápavě na mě zazerajú. Neoholené bradu vyčuhovat a svrašťuje čelo, tak že se mu vyhodilo pár vrásek. Holá hlava se mu leskla.
Zrak mi padl na jeho telefon. V tom mě něco napadlo.
"Počkej něco ti přišlo. Dám ti to. "Rozběhla jsem se do svého pokoje, kde máme pevnou linku. Vyťukala jsem jeho číslo. Z chodby se ozval jeho hlas. "Tak bude to?" Rychle jsem odpověděla "Hned." Zazvonil mu mobil. "Ano?" Moje improvizace s části souvisela s genialitou as části i s bláznovstvím. Nasadila jsem co nejtlustší hlas. Naštěstí jsem velmi dobrá imitátorka.
"Tady policejní úřad města Kalčany." Vyprávěla jsem tak hrubě až jsem se skoro rozkašlala. "Chtěli bychom vás upozornit na pokuty, které jste obdrželi minulý rok 3. prosince. "Otcův hlas se rozezněl po celém domě. "Já že jsem dostal pokuty v vašem městě? Vždyť já jsem o tom městě ani neslyšel, natož abych tam chodil? "
Začala jsem se potit. "Maly byste se neprodleně dostavit na nejbližší policejní úřad aby to zkontrolovali jinak vám bude odtaženo auto." Otec se naštval a začal křičet. "Moje auto, že bude odtaženo?" V mysli mi probíhá milion myšlenek najednou. A je nesmírně těžké vybrat tu správnou.
V tom se mi rozzářila žárovka nad hlavou. "Protože vám zadrželi řidičský a technický průkaz a vy jste podléhaly nadále vozidlo. Následně jste překročili rychlost na křižovatce H28 v Kalčanoch. "
"Toto je nedorozumění. Já jsem v žádném Kalčanoch nikdy nebyl. "Zřejmě ho mám na háku. Dále jsem pokračovala v ďábelském plánu a lžích. "Jmenujete se Tomáš Ostrovský?" Otec poslušně odpověděl.
"Ano." "Narozen 26. listopadu 1970? "přešlapovat z nohy na nohu. "Ano." "Pak vaše údaje sedí a jste to vy." "Jsem si jist, že je to nedorozumění. Pokud půjdu na nejbližší policejní stanici vyřeší se to? "" Obrátí se s kolegy a vyřešíme to, ale podstatné je aby jste tam šli ihned. "" Už odcházím. "Složila jsem telefon a utíkala k němu. "Nevím to najít. Hledala jsem to všude, ale myslím, že je to důležité. Je tam napsáno Policejní úřad města ... města ... no, už jsem zapomněla jak se jmenuje. "Zmatený a vystresovaný vystřelil ke dveřím jak nejrychleji uměl.
Já jsem udělala totéž, ale na druhou stranu. Do ložnice.
"Máma vstávej." Třásla jsem s ní a skákala jsem po posteli.
"Co je?" Pomalu otevřela oči. Převalila se na bok aby na mě viděla. Hned jak jsem viděla, že je nahoře spustila jsem.
"Byl tu otec. Přišel dříve. Nechci aby viděl, že si pila. Pojď dám ti kávu. Dám ti i tři, ale musíš vypadat co najtriezvejšie. Pojď vstávej! No tak. "Mama bez řečí vstala a zamířila do kuchyně.
"Ne máma. Sedni si a hraj střízlivou. Já ti udělám kávu .... silnou kávu. "
Udělala jsem tu nejsilnější kávu jakou jsem věděla, takovou černou, že snehulienkine vlasy jsou oproti tomu vybledlá šedá.
Sžírá mě strach, ale když vidím mou bezbrannou mámu jako pije kávu a přitom zmateně hledí na mou tvář, vím proč jsem to udělala. Pokud by ji viděl ležet v posteli o hodinu dříve než by měla být doma z práce, začal by být podezřívaví a vzbudil by ji. A ani po mé kávě nevypadá bůh ví jak střízlivě. Udělala jsem dobře.
Jenže nechápu, jak mi na to mohl skočit. A ve filmech jsou vždy psychopati inteligentní. Tomáš bohužel inteligentně ani nevypadá. Z myšlenek mě vytrhla mamina otázka.
"Co jsi udělala?" Zapomněla jsem jaká je moje máma všímavý.
Ale kdo by si nevšiml jako téměř rozkouše dolní ret, nebo jako klepem prsty po stole, že Mozatov Turecký pochod jsem strčila do kapsy již první minutě. "Já? Nic mami. "
"Nejsem slepá." Podvodník ze mě nikdy nebude.
Ale vlastně proč ne? Tomáše jsem oklamala, či ne? Mámu ale lhát nesmím. Vlastně, i tak mě vždycky prokoukne.
"Udělala jsem blbost" řekla jsem. Vyprávěla jsem jí o mém rozhovoru s Tomášem. No místo nadávek jsem slyšela smích. Smích, který je v naší rodině velkou vzácností.
Máma omládla o dvacet let. Zvláštní teplo. Rozlilo se po mém srdci. Říkám si-usmejem se i ja-.
A tak jsme se smáli s plných plic, v malé kuchyňce, v malé vesničce, ale přesto mám pocit, že pokud budu s mámou, nic se mi nestane.

Okousat si nehty při mastném čtvercovém stole v kuchyni a snažím se nemyslet na to, co se mnou bude pokud to zjistí. Nejdříve ze mě udělá dvě poloviny. A vlastně to je teď nepodstatné.
Máma ztratila práci a Tomášská se to nebude líbit. Takže mám dva problémy, jeden je výlučně o mně a druhý o mé matce.
Který budu řešit první? Nemusím dlouho přemýšlet a hned vím odpověď. Zaprvé; mamin problém se doval asi za půl hodiny, takže čas jeho vyřízení je mnohem kratší než ten můj.
Když nad tím tak přemýšlím, mám pouze po prvé. Je rozhodnuto, vítězí matčin vyhazov z práce.
Jenže po téměř tryštvrtehodiny přemýšlení nad neřešitelný problémem jsem to s nechutí vzdala.
Odešla jsem do koupelny. No v malém zrcadle nad umyvadlem nevidím svůj odraz, ale je tam jakási utrápeného, bledá a smutná osoba. Natáhla jsem ruku k zrcadlu. I to druhé děvče natáhlo ruku stejným směrem. Přitahovaly jsme je stále blíž a blíž, až se setkali na hladké ploše zrcadla. Druhou rukou jsem si prošla po tváři.
Dívka v zrcadle to po mně opakovala. "Jsem to já."
Nebyl to vlastně ani nejak velký šok. Posledních pár týdnů to se mnou jde zkopce a tato moje podoba je běžná. Ale za poslední dny se to zhoršilo. Zeleno-hnědé oči se mi zvýraznily černými kruhy, jindy plné líce mám propadlé a hnědé vlasy připomínají slámu. Žalostný pohled.
Povzdechla jsem si, umyla zuby a uložila do postele. Chodím spát brzy, tak prospí většinu hádek. Zavřela jsem oči snažíc se rychle usnout. Každou sekundu může přijít a pak už neusne vůbec.
Padám do prázdna. Kolem mě je rozostretá černá plachta nicoty. Padám a při tom si říkám - chci spát, potřebuji spát, jsem velmi, velmi unavená. Kolem mě začaly probíhat různé obrázky.
Já stále plachtí po černé prázdnotě. Z dálky se ozývaly hlasy. Nerozuměla jsem jim. Něco jako nesmyslné blábolení.
Šeptání. Ano šeptají.
Moje černá nicota začala vlnit. Už jsou vidět bílá místa.
Díry v nicotě, v mé oáze klidu.
A někdo křičí. Z velké dálky někdo křičí.
Šepot se proměnil na křik.
Prudce jsem otevřela oči. Zakroutila jsem se po pokoji. Z vedlejší pokoje někdo křičel. Je to hlas mé matky a hádá se s někým přes telefon. "Já už nemohu dál. Odcházím od tebe, já a Kristin. Podám návrh na rozvod, to si buď jistý. "
Asi jsem narostla o dva metry, nadšená a vzrušená.
Usmála jsem se.
Konečně.
Konečně to řekla, vzepřela se svému osudu.
Chtělo se mi tančit.
Haleluja.
Vstala jsem a vystřelila ke dveřím. No ruka mi zůstala na klice.
Slyšela jsem buchot vchodových dveří. "Ty, že mě chceš opustit?" Tomáš se začal hystericky smát.
"A kam by si šla? Ani jen práci si nevíš udržet. Beze mě si nic. Ty a ta tvá nepovedená dcérenka. "
"Je to i tvoje dítě a měl by si chtít aby byla šťastná. Odcházím hlavně kvůli ní. Nemůže již dále takto žít.
Ona, ani já. "Bránila se. Už přišel do ložnice. Zřejmě zavřel dveře, protože hlasy ztichli.
Chtěla jsem otevřít dveře, ale nešlo to.
"Proč jsou zamčené?" Zeptala jsem se sebe samé. Občas se i trochu bojím, že mi někdo odpoví.
Trhala jsem dveřmi jak jsem nejvíc věděla, ale ty nepovolily. Nikdy mi ani nenapadlo, že se dají zamknout. Nepomohly ani kopance, zda pokus o jejich vylomení, ale nejvíce na všem mě děsila ta bezmocnost.
Slyšela jsem buchot. Lekla jsem se. Přesunuli se na chodbu.
"Mami?" Volala jsem v naději, že je po všem. "Mami?"
Zase jsem začala mykaná a trhat klikou. "Přestaň ty malý zasran. Co si myslíš, že ty dveře stojí euro? "Otočil klíčkem. Vstoupil do pokoje a třísknul mi facku, takovou silnou, až jsem spadla na zem.
"To ty jsi ji na to namluvila, však?" Stále se ke mně přibližoval. Jeho nenávistný pohled mnou pronikl jako ostrý nůž.
"Samozřejmě. Ty ji Huck proti mně. Ty, malý panghart, co mu ještě mléko teče po bradě. "Stále jsem couvat, ale když jsem přišla až ke stěně cárem mě za vlasy.
"Co ti chybí? Řekni mi co ti chybí. Dávám vám všechno.
Máš dům, vlastní pokoj, máš co jíst. Tak co ti u mne chybí? Proč Kláru namlouvat aby odešla? Proč? "
Zřejmě mi už vytrhl řádnou guču vlasů.
Strach mi obligace celé tělo. Ruku co mi držel mi již zcela zkoprní. Nezmohla jsem se ani na slovo.
Vím, že by bylo marně vyprostit se z jeho rukou, takže jsem pouze nemo stála. To ho však rozčílilo ještě více a vstřelil mi ještě jednu facku a Smart mě o postel. "Budeš tady sedět dokud si neuvědomil, co si způsobila. To, co se děje v této domácnosti je jen tvoje vina, kdyby si své matce netlačila nesmysly do hlavy nic by se nestalo. "Nevěděla jsem se nadechnout. Hlavně ať je už pryč-říkala jsem si - ať už je pryč. Ještě jednou mě cárem za vlasy. "Ještě něco. Když budeš příště vidět svou matku ožralí, tak mi to řekneš! "Otočil se a odešel.
Stůl se ještě třásl jako třísknul dveřmi. Zamknul mě.

Hned jak jsem slyšela bouchnout vchodové dveře, vylezla jsem oknem. Po střeše, která se absurdně šmýkala, jsem přišla ke žebříku a slezl dolů. Zadním vchodem jsem se dostala do domu a namířila jsem si to rovnou do ložnice. Tentokrát to nebyl strach ze šíleného psychopata, co mě svíral, ale strach o mou matku a strach z toho, jaké škody způsobil jeho výbuch nervů tentokrát.
Hnala jsem se chodbou jak jsem nejvíc věděla.
Přiběhla jsem k ložnici a otevřela dveře. Matka ležela na zemi a držela si hlavu. Celou ji měla od krve.
Měla už tři krát rozbitý nos a dvakrát rozbitou hlavu, ale člověka stále ještě dost šokuje, když si najde mámu ležet na zemi se zakrvavení hlavou.
"Mami tady máš, drž si to tam!" Podala jsem jí Tomášská tričko. Mobilem jsem přivolané záchranku, i když dost pochybuji, že přijdou spíše než moje máma ztratí alespoň litr krve.
Nemohla jsem dělat nic jiného než bezmocně hledět jako se trápí a čekat na sanitku.
Kdybych mohla vrátit čas, kdybych mohla zabránit všem těm bitvám a kdybych mohla mámě nějak pomoci. Jenže kdyby se "kdyby" vyplnilo nikdo by netrpěl. Chudý by měly vily s bazény a obrovskými zahradami, utrápení lidé by vedly šťastný bezstarostný život, bohatý by byly ještě více bohatý a vše by bylo krásné a úžasné. No toto slovíčko "kdyby" není nic víc než jednoduché přání. A toto přání je utlačované krutou realitou. Realitou, která je skutečná a absolutní. Naneštěstí žijeme v realitě a ne v zemi, kde jedno přání udělá zázrak.
Sanitka přišla asi za 15 minut, což mě příjemně překvapilo že zde v této malé díře mají asi tak dvě sanitky. Jeli jsme do nemocnice a tam mámu začali ošetřovat.
Nemocnice v tu byla kdysi malá a špinavá, ale předělali ji na větší a zaměstnali i více lidí a mezi nimi byly zřejmě i uklízečky protože teď to tu vypadá čisté. Dozvěděla jsem se to náhodou, když jsem potkala na chodbě chirurgie jednoho pacienta, který mi vyprávěl celou historii nemocnice. Vyprávěl mi to zatím, co jsem já čekala na mámu před dveřmi ošetřovny.
Teď zase čekám dokud si vybere léky na tlak. Rozhodla se totiž, že když už jsme v nemocnici zajdeme k nim do lékárny a to i přesto, že měla zafačovanú hlavu, chtěli si ji tam nechat na pozorování, ale to ona zásadně odmítla. Samozřejmě, že se právě dnes musí do jediné lékárny v celé vesnici seběhnout celá vesnice. Zatímco jsem čekala s matkou na radu na něco jsem si vzpomněla. Zítra je 1. září a začíná se škola. Vždyť já ani nevím kde tu škola je.