Nikdy dokonalý 2.První den

Ráno jsem vstala brzy. Bylo téměř šest, když mi zazvonil budík.
Vstala jsem jen s obtížemi. Jako každé ráno i dnes jsem byla doma sama.
Tomáš se ještě nevrátil od tehdy jako včera odešel a mamka si šla zřejmě hledat práci. Doufám, že si něco najde, protože jedině v práci má klid od toho tyrana. Každopádně jí budu držet palce.
Najít něco v chladničce je můj každodenní boj, ale nakonec ho vždy i tak vyhraju.
Jsem ten typ, co z mála dokáže udělat hotový zázrak.
Udělala jsem si palačinky s meruňkovým džemem.
Po vydatných snídani jsem se konečně odhodlala vyjít na ulici a začala jsem pátrat kde asi může stát moje škola.
Doufala jsem, že to bude snadné, nějaká stará rozpadlina s rozbitými okny a zašedlé stěnami s velkým dřevěným nápisem Škola přikovaný zrezivělých hřebíky.
Jenže zde, v této Bohem zapomenuté díře jsou všechny budovy rozpadlé a podobají se jako vejce vejci a ani jedna z nich nemá takový nápis.
I nyní po hodině bloudění jsem našla dvě hospody, jeden hřbitov a dvě hřiště, které neoprávněně nosí tento titul, jedna lavička a pískoviště zarostlé plevelem není podle mě žádné hřiště. Hospodu jsem tu čekala, i hřbitov, ale hřiště, i když se na to jen hrají, vůbec ne.
Budu opozdí první den školy, to jsem celá já. Musím si udělat trapas hned na úvod. Upozorním na sebe ne příliš lákavým způsobem. Vlastně na sebe nechci upozornit vůbec, právě naopak, chci být nenápadná utažena osôbka sedící v zadní lavici aby na mě nikdo neupínal zvědavé pohledy, ale když přijdu o půl hodiny později museli by být hluší a slepí aby si mě nevšimli.
Přesně jako v první třídě, utíkala jsem napříč lesem, zkratkou kterou jsem objevila dva dny před začátkem školy. V ten den pršelo a musela jsem jít do školy sama, protože máma neměla čas as Tomášem bych nešla ani kdyby mi zaplatili. Nikdo mě tedy nemohl odvézt. Preskakovala jsem pařez a uklouznout se mi noha. Slušela jsem zadkem rovnou do bláta.
Na sukni jsem měla flek, který vypadal přesně jako .... no řekněme jako kdybych v sobě neudržela něco co bych měla ... Vešla jsem do třídy čtvrt hodinu po zvonění a otočila se k učitelce abych vysvětlila důvod mého zpoždění, ale spíše jak jsem začala, třída se válí po zemi a křečovitě se smáli.
Samozřejmě jsem věděla proč. Bylo to pro velmi traumatizující, vždyť jsem byla pouze sedmileté dítě. Mívám z toho i noční můry.

Jsem úplně v koncích. Nemám ani páru o tom kde jsem a nemohu se ani vrátit domů, protože nevím kterým směrem je naše kutica. Je za pět osm a já se stále motám po městě, vlastně vesnici, ať nazvu věci pravým jménem.
Ještě jednou jsem se ohlédla po okolí zda neuvidím nějaký náznak budovy, kam si chodí žáci ulevovat ve svých choutkách objevovat nové věci a studovat, ať již dobrovolně či nedobrovolně, přinuceni zákonem. Och, jak nesnáším deset let povinné školní docházky.
Kdyby bylo po mém, do školy by chodili pouze žáci, u kterich by to mělo i nějaký význam, já k nim určitě nepatřím, se mnou jen ztrácejí čas a zbytečně se rozčilují
Žádný náznak takové budovy, ani žádné děti s taškami na hřbetech.
Mají tu vlastně nějakou školu? Vtom jsem uviděla tabulku s nápisem: ZŠ Zelený Čtvrtek.
Tak takto se to tu jmenuje, už jsem si vzpomněla. Ten kdo vymýšlel název této vesnice měl zřejmě rád velikonoční období. Určitě to byl chlap, který se vyžíval v házení dívek do ledového potoka a smál se spolu se svými spolupachateli.
Vybrala jsem se směrem kterým ukazovala šipka.
Strhla jsem se, byl to mírný šok i když musím přiznat, že příjemný.
Základní škola v Zeleném Štvrtku není zchátralý a už vůbec ne stará. Naopak, vypadá nová a moderní, nemá na stěně ani jeden grafit. Skoro jako z amerického filmu, zda vytržená z časopisu.
Hodinky ukazovaly čtvrt na devět. Rozběhla jsem se ke vchodu.
Výborně, školu jsem našla.
Nyní nastává další problém: Kde mám třídu?
Nemají tu nějakou mapku školy? Cítím se jako v labyrintu, ledaže místo zelených keřů jsou zde oranžové stěny s nástěnka, kde jsou vyvěšeny kdejaké letáky.
Proč někdo nechodí po chodbě a nečeká na opozdilce?
Aha, už vím. Protože nikdo nemešká již v první den školy.
Budu to mít těžké když si mě učitelé zaškatulkovat jako nedochvílne děcko, což není schopno přijít do školy na čas ani první den.
Co to já mám za štěstí? Kde je když ho potřebuji? Proč mě neustále opouští?
Pokud jsem tě štěstěna něčím urazila a ty se na mě zlobí tak promiň, odpusť, jen se vrať ... prosím ... prosím ... pěkně prosím vrať se ke mně.
Někdo mě poklepkal po rameni. Štěstěna? Vrátila ses mi?
Otočila jsem se a stál tam urostlý muž s bradkou, hnědýma očima a modrým sakem.
"Vy jste tu nová?" Zeptal se muž stojící přede mnou a trochu se ke mně naklonil, protože jeho prsa byli tam, kde mně končí hlava. Naběhlé mi z něj husí kůži po zádech.
Chvíli jsem na něj hleděla a spamätávala se. Konečně jsem promluvila "no vlastně ano, hledám svou třídu a nevím ji najít." Muž si mě přeměřovat pronikavýma očima.
"Na začátku hodiny si učitelé sbírali svých žáků. Nevíte do které třídy chodíte? "
Podlamovaly se mi kolena. Jeho oči se zabodli přímo do těch mých. Opravdu z něj šel strach. "Promiňte já jsem začátek zmeškala. Víte jsem tu ve městě nová a. .. "" Dobře, dobře nechci slyšet vaše výmluvy. Slyšel jsem už tolik, že bych mohl napsat knihu.
Do které třídy patříte? "
"Do deváté C." Hlas jsem měla trochu přiškrcena. Podívala jsem se na zem. Dělám to vždy když se chci vyhnout něčího pohledu. Jako například když jsem chodila k mámě do práce a tam na mě vždy tak soucitně hleděli až mi bylo z toho špatně. Nejsem týrané štěně.
Urostlý muž se otočil na podpatku a pohnul se směrem k chodbě na opačném konci.
Při ladně chůzi se mu leskly nalakované polobotky. "Pojďte se mnou slečna ...?"
"Kingová. Kristin Kingová. "Znovu se mi třásl hlas. Pokusila jsem se o úsměv.
Kráčeli jsme po chodbě a já jsem si čím dál tím víc uvědomovala, že tato škola se od těch ostatních škol kam jsem chodila vůbec ničím neliší. Linoleum na podlaze, nástěnky na s letáky na stěnách, velké respírium. Na škole kam jsem chodila před touto nám respírium zrušily, byla jsem jim za to vděčná, protože nesnáším když je na jednom místě mnoho lidí. Učitelky se mi vždy přimlouvali; jak je doma? jak se cítíš? co máma? Nenáviděla jsem to.
Zde také nebude trvat dlouho a zjistí jaká je u nás doma situace. Všude je to stejné. Litují mě, co já chudák zažívám doma, litují mou mámu, šeptají si do ucha abych nevěděla o čem se baví, což samozřejmě vím a nejvíce mi leze na nervy to jejich pomoc mi, jednou mi jedna učitelka dala číslo na psycholožka, jako kdyby jsem já byla ten psychopat, co doma týrá svou manželku.
Urostlý muž zastal a já do něj téměř narazila. Naštěstí jsem se z myšlenek vymotala spíše jako jsem stihla mačkat ten jeho nádherný a určitě i drahý oblek. "Toto je vaše třída" řekl hrubým a monotónní hlas. Otevřel dveře a zevnitř se ozval jakýsi ženský hlas.
"Ach, náš pán ředitel. Co si přejete? "
No fajn, ne já musím natrefit hned na zdroj všeho zla.
Podívala jsem se na něj a to co jsem viděla mě překvapilo. Jeho tvář. Jeho tvář jakoby se během vteřiny změnila z tvrdého chlapa, který se snaží udržet disciplínu ve škole tím, že se na žáky podívá vražedným pohledem masového zabijáka dětí na měkkou usmívající se obličej, připadalo mi to jako když se dítě toužebně podívá na Mikuláše balíček plný sladkostí nebo když zkrotit tygr. Byl to pohled zamilovaného muže.
"Promiňte, že vyrušuji slečna Grahamová ale máte tu jednoho opozdilce." Vykouzlí úsměv halivúdskej hvězdy a ukázal řadu rovných bílých zubů. Postrčil mě dovnitř. Najednou jsem věděla proč se tak změnil. Naše třídní učitelka je krásná žena kolem třicítky.
Dlouhé měděné kudrnaté vlasy měla sepnuté do hora, postavu štíhlou jako modelka a pokožku trochu snědé. Jen jedno jí ke dokonalosti chybělo, smysl pro módu. Jednoduchou bílou košili a hnědé kalhoty nosí právničky a ne sexy učitelky puberťák.
"Jak se jmenuješ srdíčko?" Zeptala se. "Jsem Kristin Kingová." Usmála se na mě. Mám pocit, že s touto učitelkou si budu rozumět. Příjemná, milá, líbí se mi.
"Zřejmě ti nezvoní budík. To nevadí, si tu nová snad ti to můžeme odpustit, však pan ředitel? "" Můžeme, ale pouze pro tento krát. Musíš se polepšit. "Jsem si jistá, že pokud bych patřila do jiné třídy dostala bych zápis a ještě i pořádně dlouhou přednášku kdy chodit do školy. "Sedni si Kristin. Mohu tě tak volat? "Přikývla jsem. Nevadilo mi pokud mě někdo volá celým jménem, spíše mi vadilo pokud mě někdo oslovoval zkratkami jako Kris nebo Kika.
Vytáčalo mě to.
Rozhlédla jsem se po třídě, vzadu nebylo žádné volné místo. Volné místo jsem uviděla už pouze při katedře. Skvělé, budu vypadat jako biflosi, co se liška učitelem. Rezignovala jsem a vykročila ke katedře. Sedla jsem si do lavice.
"Já už musím jít. Mám ještě nějaké povinnosti. Takže ještě jednou vám připomínám, toto je důležitý rok pro každého jednoho z vás. Vyberte si dobře, protože tam budete studovat další čtyři či pět let. Nashledanou slečna Grahamová. "Takže jsem zmeškala i jeho určitě inspirativní přednášku, kterou mívají ředitelé škol na začátku roku aby se ukázaly a daly těm dětem najevo kdo je tu pán.
Zase se na ni usmál a zmizel za dveřmi.
"Kristin nechceš se nám představit? Pouze v krátkosti prosím. "Ještěže, nejsem příliš výmluvný typ člověka. Vlastně se mi ani moc nelíbilo o sobě mluvit cizím lidem. Ale musím. "Jmenuji se Kristin Kingová a přistěhovala jsem se sem nedávno." "A kde si bývala před tím?" "V Bratislavě." "Kristin je zkratka od Kristýny?" "To já nevím. Jméno mi dal otec.
Od mala ma volají Kristin. "" No dobře, děkuji. Můžeš si sednout. "Nějaký chlapec vzadu se začal ušklíbl. Co je mu vtipné? Řekla jsem něco na čem by se mohl zasmát? Slečna Grahamová začala číst školní řád. Předpokládám, že ten má každá škola stejný, tak jsem jen zírala ven a obzerala přírodu. No neprezerala jsem si pouze stromy a zelenou louku ale moje myšlenky zabloudili i do daleké minulosti. K mému pravému otci, který nás opustil hned poté, co jsem se narodila. Máma ani já jsme nikdy nepochopili proč to udělal a nikdy to nevysvětlil. Byl pouze další zklamání v mém životě. Ale po čase jsem si zvykla. Prostě jsem se s tím naučila žít. Žít s tím co mám. Žít s tím co mi osud připravil, prostě to takto má být a já s tím nic neudělám.
Hodina se vlekla a když zazvonilo od radosti jsem až nadskočila. Sbalila jsem si blok a pero a pobrane se na odchod. Snažila jsem se vybrat si mobil ze zadní kapsy a najednou se mi něco začalo lepit na palec. Žvýkačka, do kapusty. Který idiot mi nalepil na židli žvýkačku? Naťahovala se mi přes prsty. Toto je den?!
Domů jsem se rozhodla jet autobusem. Vykúkala jsem přes okno a hledala něco známé. Vystoupila jsem na první zastávce. Poznala jsem sousední dům. Šla jsem ještě kousek pěšky.
Najednou jsem zaslechla křik. Někdo se hádal. Byla jsem už blízko domu, takže už vím odkud to šlo. No přesto v tom bylo něco jiného. Na chvíli jsem se započúvala, snažila jsem se najít to, v čem to bylo jiné. Jiné než hádky ranní, či večerní. Přes oběd byl v práci.
Najednou mi to docvaklo. Ten hlas. Byl to hlas ...
Rozběhla jsem se domů. Srdce jsem odrazu měla až v krku. Téměř jsem vytrhla dveře z pantů. Na chodbě v předsíni se hádali Tomáš a mladá dívka.
To děvče, které jsem tak milovala. Obrátila se ke mně. Usmála se na mě a odignorovala muže s kterým se dosud hádala. Její úsměv mi tak chyběl. "Kristin. Ach, tak si mi chyběla. "
"Margaret."