Junoon

Strach z nejhoršího často vyléčí zlé…
(William Shakespeare)

Autobus se nekonečně dlouho proplétal širokými a přeplněnými ulicemi, když tu se konečně na světelném panelu nad řidičem ukázal název ulice St. James. Tabby se rychle zvedla ze sedadla a po chvilce ji dav lidí vynesl ven z vozu na chodník.
Všichni se okamžitě rozprchli ke svým domovům, jen ona zůstala váhavě stát na místě. Všimla si ukazatele, směřujícího k nemocnici a vydala se tedy tím směrem.
Asi po pěti minutách se před ní vynořily stříbřitě šedými kameny obložené zdi rozlehlé budovy Saint James Hospital, v nichž vynikaly bělostně zářící rámy úzkých oken. Vypadala docela starobyle, jako architektonická vzpomínka na minulost, ale zároveň velmi vznešeně. Tabby se nejdříve posadila na lavičku vedle parkoviště a narychlo zhltla obloženou bagetu. Teprve po půl hodině se zvedla a vešla z druhé strany hlavními prosklenými dveřmi dovnitř a krátce se rozhlédla. Očima minula recepci a nejdříve hledala z jistých velmi nepříjemných důvodů, zaviněných nervozitou WC a také se zde hodlala převléci. Ať už byly její pocity jakékoliv, neměla nejmenší chuť se otci po tak dlouhé době ukazovat v pobryndaném tričku. Naštěstí se toužebně hledaná místnost nacházela ihned naproti dveří. Ve spěchu se nedívala kolem sebe a nechtěně vrazila do nějakého mladého muže v bílém plášti. Zprvu se mu chtěla omluvit, ale když něco podrážděně zabručel, jen pohodila hlavou a raději zmizela za dveřmi. Po chvíli konečně s úlevou a spokojeně vyšla ven. Krátce koukla na obrovské hodiny, zavěšené nad hlavním vchodem. Byly tři hodiny, tedy nejvyšší čas, aby otce ještě zastihla. Pokývla tedy rameny a zamířila k recepci. Za pultem stála mladá sestřička s brýlemi na očích a zaujatě se přehrabovala v lejstrech. Tabby k ní přistoupila a zeptala se jí.

„Prosím vás, kde bych…“ Ani ji nenechala domluvit a podala jí jedno z lejster, odříkávajíc při tom nepříjemným tónem naučenou formuli.
„Tohle si nejdříve vyplňte, jméno, na které oddělení jdete, pojišťovnu a tak dále. Potom vám řeknu více.“
„Ale já…“ hlesla udiveně Tabby, dívka ji ale opět přerušila.
„Neumíte snad psát? Už jste u nás někdy byla? Jak se jmenujete?“ Utrousila nevrle a zahleděla se na obrazovku počítače. Tabby nevěřila svým uším. Nána jedna, co si o sobě myslí? Nemohlo jí být více let, než jí samotné. Nepříjemný hovor najednou přerušil nějaký mužský hlas. Pootočila hlavu stranou a ustrnula. Byl to ten mladý muž, do kterého předtím vrazila! Čím dál tím líp…pomyslela si hořce. Už se nadechovala, aby konečně řekla něco na svoji obranu, ale předběhl ji. Když ho dívka uviděla, najednou se málem rozplynula, jako máslo na plotně.
„Nebuďte na slečnu tak nevrlá, Miriam. Sice si z našich záchodků dělá převlékárnu, ale nyní určitě nutně někoho hledá, vidím to v jejích krásných pomněnkových očích. Mimochodem, tohle modré tričko vám sluší více, lépe se k nim hodí, a hlavně je čisté...“ prohlásil sebevědomě, spiklenecky na Tabby mrknul a zabodl svůj pohled do nápisu Sonata Arctica a obrázku mystického vlka. Pohrdavě si odfrkla a po očku si ho prohlédla. Podle vizitky poznala, že to ještě není lékař, ale student posledního ročníku medicíny. První dojem byl následující…přehnaně uhlazený zjev, nagelované vlasy, tvář a postava playboye, jakému sestřičky jistě zobou z dlaně. Za každou cenu originální a trapně vtipný. Skvělé, ale rozhodně nebyl její typ.
...Jenže já mám pro tebe taky něco, navoněný hošíku, parádní triumf, vlastně pro vás oba...pomyslela si Tabby škodolibě. Ani ve snu by ji ještě nedávno nenapadlo, že jí její otec někdy může být k něčemu užitečný. Nadechla se, odhrnula si z čela sebevědomým gestem pramen neposedných kadeří a suše jim oběma sdělila.
„Můj otec je zde primářem na onkologii. Nevíte, kde bych ho našla?“ Vzápětí jakoby nevinně zamrkala a zářivě se usmála. Doslova se pásla na jejich překvapení. Medikovi se rozšířily údivem oči a protivné sestřičce v brýlích málem spadla brada.
„A…aha. Ehm…promiňte. Je to v pavilonu A, první poschodí.“
Po chvilce se vzpamatoval i medik a ozval se.
„Vy jste dcera doktora Steva Harrise? No, mohlo to být horší. Jestli chcete, zavedu vás tam. Mimochodem, jmenuji se Ted.“ A natáhl k ní ruku.
Hm, mohlo to být prý horší…a cos čekal, umouněnou Popelku s koštětem?...pomyslela si Tabby rozhořčeně. Nabízenou ruku ale nepřijala a odpověděla mu odměřeně.
„Prima, asi bych se tady zatím nevyznala. Děkuji.“
Pak už jen naoko vnímala záplavu slov, kterou na ni spustil a mezi nimiž se snad stokrát objevovalo to jeho protivně znějící "mimochodem". Když kráčeli směrem ke schodišti, najednou koutkem oka zahlédla u výtahů mihnout se známou postavu v safari košili a světlých džínách. Srdce se jí mírně rozbušilo, na okamžik se zastavila a o krok couvla, nahlížejíc zvědavě za roh. Hledaný objekt jejího zájmu tam ale už nebyl.
„Děje se něco?“ Přerušil medik tok svého nezáživného hovoru. Tabby rozpačitě zamrkala a omluvně se usmála.
„Ne, nic, to je v pořádku, asi se mi jen něco zdálo…“ V duchu se ale přesvědčovala, že to přece jen možná nebyl sen. Vzápětí přicházeli k lékařským pokojům v prvním poschodí.
„Tak, a jsme tady, jsou to tamty dveře číslo šest. A doufám, že se opět brzy uvidíme, pomněnková krásko…“ broukl na ni Ted nechutně sladce a obdařil ji jedním ze svých naučených úsměvů, při nichž jistě celé ženské části nemocnice měkla kolena, jí ale naštěstí ne.
...Hm, to jistě, už se nemůžu dočkat...pomyslela si Tabby znechuceně a pohrdavě si jej změřila. Jen mu krátce pokynula hlavou a on konečně odkráčel. Opatrně zaklepala a když se zevnitř ozvalo hlasité vyzvání, sáhla po klice, nadechla se a rázně otevřela…

…Seděl v bílou koženkou potaženém křesle a v rukou držel šálek s čajem. Trošku se mračil a ona s údivem pozorovala známou vrásku uprostřed čela a pomněnkově modré oči. Jak to, že si jich tenkrát nevšimla? Byla prostě ještě moc maličká a viděla ho asi jen pět minut, a možná že to tak bylo lepší. Aspoň pak celá ta léta nevěděla, čí oči se na ni denně koukají ze zrcadla. Tmavě plavé vlasy měl již mírně prošedivělé a pečlivě sčesané dozadu. Jeho tvář měla ostře řezané přísné rysy, vypadal úplně jinak, než jak si ho pamatovala. Tázavě se na ni zadíval a zeptal se:
„Copak si přejete, slečno?“ Pak ale znejistěl, přivřel oči a zkoumavě ji pozoroval.
Ztěžka polkla a odpověděla:
„Dobrý den. Já…já jsem Tabby…“
Tvář se mu roztáhla do širokého a šťastného úsměvu. Všimla si, že se mu začaly trošku třást ruce a šálek s čajem proto raději položil na stůl. Tabby okolo srdce ucítila zvláštní zachvění, které nečekala. Byla sama ze sebe úplně zmatená. Od máminy smrti byla vůbec plná neznámých rozporuplných pocitů. Kam se v této chvíli poděla její léty střádaná zlost a nenávist? Proč najednou slova, která si po celou tu dlouhou cestu tak tvrdošíjně opakovala, nechtěla opustit její ústa? Když vstal a kráčel k ní pomalu s rozpřaženou náručí, své zvláštní pocity konečně pochopila.
Tohle byl přece její táta…