Nedostižná - 16. kapitola - Rozhovor

Věděl jsem, že je Evey ještě dole ale nějak jsem se nedokázal přinutit, abych za ní šel. Neměl jsem ponětí, co bych jí vůbec řekl. To je v pohodě? Chápu to? Jenže tohle by byla pěkná lež. Pravdou zůstávalo, že jsem to moc nechápal. Teď jsem se nedokázal soustředit na nic jiného, než na představu, jak se Evey dole obléká do kabátu a obouvá si boty, možná prohodí pár slov s mámou, pokud se tam ukáže, řekne jí, že musí jít a pak… otevře dveře, vyjde na chodník a bude… pryč.
Neslyšel jsem, jak se dveře zabouchly, protože Evey by jimi stejně nikdy nepráskla tak, abych to slyšel.
Dál jsem seděl na posteli a sám pořádně nevěděl, jak se cítím. Podíval jsem se na postel a natáhl ruku tam, kde ještě před chvíli Evey ležela. Místo bylo pořád teplé. Moje tělo jako by ustrnulo, ovšem můj mozek prožíval pravý opak.
Proč? Proč to udělala? To jsem ji… vyděsil? Spěchal jsem? Bylo to moc brzy?
To těžko. Vždyť jsme spolu už bezmála měsíc! Někomu to nevadí ještě ten den, co se s někým seznámí! Tak na co si hraje?
Ty idiote! - okřikl jsem se vzápětí.
To by se ti jako fakt líbilo? Vážně? Chodit s holkou, která to udělá sotva tě zná?
Jistě že ne.
Jenomže, vždyť už se známe. Rozumíme si, klape nám to spolu. Tak v čem je problém?
Protože to bylo tady? Protože doma byla máma?
Ale… říkala přece, že to není kvůli mámě. Evey přece nelhala.
Povzdechl jsem si a lehl na postel. Oči mi při tom zabloudily ke stolu, na kterém ležela učebnice anatomie. Jo, jasně. „Měl bych“ se učit. Udělal jsem zkusmo pohyb rukou, abych si učebnici vzal, jenže na cestě k ní, mi můj mozek nadhodil, že pravděpodobně nejsem ve stavu, abych se na to soustředil. Takže moje ruka i tělo klesly zpátky na postel.
Vydechl jsem a zavřel oči.
Dobrý pokus, ušklíbnul jsem se sám sobě. Fakt vtipné. Zavření očí mi nepomohlo, abych před nimi stejně neviděl Eveyinu tvář.
Takže dobře. Učit… ne. Spát… ne. Na nic nemyslet… lepší vtip jsem už dlouho neslyšel.
Fajn. Jediná možnost, která mi zbyla, bylo vyřešit to, co mi stejně nedá pokoj, dokud se k nějakému řešení nebo vysvětlení nebo kroku nerozhoupu.
Jen co jsem si to uvědomil, měl jsem pocit, že se můj mozek rozdělil na dvě části, dva nepřátelské tábory, dvě bytosti, dva Davidy.
Tak dobře… začneme s první otázkou:

‚Přehnal jsem něco?‘
‚Jistě že ne! Choval ses naprosto slušně, něžně… ne jako nějaký dobytek.‘

Kupodivu, na tom se shodly obě strany.

Další otázka: ‚proč to nechtěla?‘
‚Nemá tě ráda.‘
Druhá strana to na okamžik zvažovala… ‚Nesmysl,‘ rozhodla se nakonec. ‚Kdyby tě neměla ráda, tak proč by s tebou začínala chodit? Proč by s tebou trávila čas? Proč bys ji viděl tak šťastnou a veselou, jak jsi neviděl s nikým jiným? Ne, rozhodně. Má tě ráda… aspoň trochu určitě.‘
‚Jiná možnost?‘

Zvláštní, první stranu napadaly samé stupidní a nepřiměřené nápady.

Druhá strana přišla s prostým vysvětlením: ‚vždyť ti ho sama řekla, ten důvod. Nechtěla teď. Dívá se na to jinak.‘
‚Jasně, ale jak?‘
‚Opravdu jsi tak natvrdlý? Prostě je ze staré školy a to znamená hochu co? Až po svatbě.‘

Musel jsem se zasmát nahlas.

Druhá strana mě okamžitě okřikla: ‚co se tak řehtáš? Překvapuje tě to?‘
‚Jo.‘
‚Vážně?‘
‚Jo.‘
‚Jsi si jistý?‘
‚J... no vlastně… asi ne.‘
‚Ale vždyť je to nesmysl!‘ zaburácel první David. ‚Žijeme ve dvacátém prvním století! Ne ve středověku.‘
‚Ehm,‘ ozval se nesměle druhý David, ‚dovol, abych tě opravil. Tento názor byl považován za normální ještě před několika desítkami let.‘

Skoro jsem viděl, jak první David protáčí oči.

‚Fajn! Ale co je na tom normálního? Nebo proč vůbec čekat? Na co?‘
‚No, je to určitá zkouška sebeovládání, vytrvalosti.‘
‚Ale k čemu? Proč si odpírat to, co je přirozené až na… někdy jindy?‘
‚Třeba proto,‘ zvýšil hlas druhý David, ‚abys dokázal sám sobě, že velice vtipné poznámky z různých komedií, že chlapi myslí jen na jedno, u tebe neplatí.‘
‚Stejně to byly stupidní komedie.‘
‚Jasně, ale i tam se někdy může objevit záblesk zdravého rozumu. Nebo třeba taky proto, aby sis vyzkoušel jeden závěr z psychologie.‘
‚Jaký?‘
‚Že lidé mají sice různé chutě, různě silné… pudy, ale mají ještě něco - vůli a tou by měli tyto chutě ovládat, aby z nich nebyla zvířata, nebo třeba… sexuální maniaci.‘
‚Nepřeháníš? Rozhodně nejsem žádný sexuální maniak.‘
‚No, ještě ne. Ovšem… abys k tomu za čas neměl blíž.‘
‚Neblbni, vždyť jsem jenom chtěl…‘
‚No právě.‘
‚To ale přece neřeší otázku, proč to Evey nechtěla.‘
‚Tak tuhle už jsme vyřešili. Co kdyby ses držel toho, co ti řekla? Nechtěla, protože se na to dívá jinak. Je ze staré školy což znamená, že s tímhle souhlasí až po svatbě.‘
‚Jasně, vždyť je holka. Jí se to mluví, když…‘
‚Ale? Tak přece jen přiznáváš, že se necháš ovládat pudy?‘
‚Grr. Fajn, vyhrál jsi. Nejsem zvíře a svoje chutě dokážu ovládat.‘
‚Bezva, tak jsme se někam hnuli.‘
‚No počkej! Nehnuli. Neřekl jsem, že na to zapomenu až… já nevím do kdy.‘
‚Dobře, tak co chceš dělat? Čekat, že si to Evey najednou rozmyslí? Čekat, že jen tak přes noc zapomene nebo změní celkem důležitý názor, který si utvářela celou dobu?‘
‚No, to asi ne…‘
‚Takže ji chceš přemlouvat? „Hele Evey, vždyť na tom přece nic není, když se spolu vyspíme. Známe se už dost dlouho a ten tvůj názor už vážně není právě nejmodernější.“ Tohle jsi měl na myslí?‘

Ticho.

‚To jsi fakt takový debil, že bys jí tohle řekl?‘
‚No… takhle přesně asi ne, ale…‘
‚Napadají mě desítky jiných formulací, pokud se ti tato nelíbí, jenže všechny vyjadřují jedno a to samé. JDE MI JEN O JEDNO!!!‘
‚Dobře, tak asi… bych jí tohle neřekl. Jenže když ona má tak strašně zastaralý názor. Na co to odkládat? Navíc to dělají všichni.‘
‚Přestaň se tady ohánět kecy o tom, že to je zastaralé a že to dělají všichni a aspoň si přiznej pravdu. Říct si, že „to vydržím“ a vydržet to doopravdy je docela rozdíl. A... dovol mi dotaz: až všichni budou skákat ze střechy a zkoušet jestli nepoletí, ty to budeš zkoušet taky? Odkdy je názor většiny jediný správný nebo ten, podle něhož by ses měl řídit?‘

Na chvíli jsem se z toho rozhovoru vyloupl a posadil se na posteli. Povzdechl jsem si a vzal ze stolu učebnici a otevřel ji na straně, kde jsem skončil. Pohlavní systém… hm, tak tomu se říká ironie.
„Zlato, jdu si lehnout.“ Máma nakoukla do pokoje a utahovala si župan.
„Jasně,“ přikývl jsem a pokusil se aspoň o chabý úsměv.
„Doufám, že Evey zase někdy přijde. Bylo to pěkné odpoledne, jen kdyby nevolali,“ řekla ještě máma. „Jsem děsně utahaná,“ zívla, „tak dobrou.“
„Dobrou mami,“ odpověděl jsem.
Máma se na mě usmála a pak za sebou zavřela dveře.
Otočil jsem se zpátky a podíval se z okna. Už se setmělo a venku svítily pouliční lampy.
Nakonec jsem učebnici zaklapl a šel si dát sprchu. Dalo mi docela zabrat, abych aspoň tu chvíli na nic nemyslel.
Potom jsem sebou zase praštil na postel a zavřel oči. Spát se mi nechtělo ani omylem.
Znovu jsem se tedy položil do onoho načatého rozhovoru, který jsem sám se sebou vedl.

Mám další otázku: ‚proč bych se vlastně měl ovládat, když mi to opravdu přijde tak staromódní a zbytečné?‘
‚Opravdu nevíš?‘
‚Ne.‘
‚Vážně tě nic nenapadá?‘
‚Ne.‘
‚TAK PŘEMÝŠLEJ!!!‘
‚No… protože… ehm… já nevím.‘
‚Zapoj mozek, mediku!‘

A teď najednou mi odpověď vyplula na mysli, až jsem nechápal, jak je možné, že mi to tak dlouho trvalo.

‚Kvůli... Evey.‘
‚To chce potlesk. Máš tedy dvě možnosti.‘
‚Jak dvě? Jak to myslíš?‘
‚No tak jak to říkám. Buď se dokážeš ovládnout a prostě se sexu zdržet nebo… si najít holku, která má jiný názor.‘

Na okamžik jsem se zamyslel nad tou druhou možností. Vzápětí se mi udělalo nanic. Nedokázal jsem si představit, že bych už Evey neviděl a nebyl s ní.
Viděl, jak chodí po chodbách školy a jednou… za čas… (pochyboval jsem, že by byl nějak dlouhý), by chodila s někým jiným. Už bych to nebyl já, kdo ji drží za ruku, kdo ji rozesměje, kdo vidí jak jí září oči… byl by to někdo, pro koho sex není priorita.

‚Ale když ona je tak krásná. Jak to mám asi vydržet?‘
‚Och, ty chudáčku. Kdybys doopravdy chtěl, tak bys to přece vydržel, ne?‘
‚No, možná ale…‘
‚Ale, ale, ale! Uvědomuješ si, že jsi sobec? Že teď tady celou dobu řešíš, co ty, jak ty to zvládneš, co ty chceš, jak to chceš, proč to chceš a tak dál. Nenapadlo tě, zamyslet se nad tím, co chce Evey?‘

Najednou mi bylo, jako kdybych šel po schodech a jeden vynechal. Začínal jsem se docela stydět, protože to byla pravda. Opravdu jsem řešil jen sám sebe.
Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, co chce Evey.

„Takže ti taky nedala. A ty ji k tomu neumíš přinutit, chudáku!“
V uších mi najednou zněla Joeova slova. Nedala mu. Nedala ani mě. Vždyť jsem… skoro stejný jako on! Já jsem vážně debil!
Copak mi to nedošlo? Opravdu mě to překvapilo?
Evey přece byla jiná. Copak jsem ještě dneska sám neřekl, že je nezkažený originál?
Nechtěla s nikým spát teď, ale až po svatbě. Vždyť tohle je něco tak… jaké je to správné slovo? Nezkaženého? Krásného? Chtěla se dát jen tomu jednomu, s kým chtěla prožít celý život.
Když jsem si teď Evey představil, její tvář, její oči… bylo to přece tak jasné. Ona byla jiná. Vždyť tohle mě na ní fascinovalo, ne? To, že je taková, jaká je.
Jeden z důvodů, kvůli kterým jsem ji miloval… Miloval?… Miloval! No jo vlastně!
(Měl jsem pocit, že druhý David uvnitř mě zaúpěl něco ve smyslu: „tomu se říká postřeh,“ a omdlel).
Šokovaně jsem vydechl a ústa se mi roztáhla do úsměvu.
„Vždyť já ji miluju!“ vydechl jsem znovu a nahlas.
Nemohl jsem pochopit, že mě to vědomí tak šokovalo.
Nedokázal jsem si představit, že bych byl bez ní. To bych nevydržel. Byla to přímo bolestná představa. Vzpomínal jsem, jak jsem ji viděl poprvé u té kopírky, na to, do jakých trapasů jsem se dostal a přál si zakopat pod zem, vzpomínal jsem na její smích, její oči, to jak jsme se poprvé políbili, na ten pocit toho držet ji v náručí, cítit její dotek.
A to všechno - ji - bych chtěl ztratit? Protože nedokážu lásku povýšit nad sex? Láska je přece víc než jen sex. Kvůli chvilkovému potěšení bych chtěl ztratit Evey? Dívku jakou jsem nikdy nepotkal a jakou už ani nepotkám? Jaká je pravděpodobnost, že bych našel lepší než je ona?
Na pár sekund mi hlavu zaplnila představa, jak se ráno probudím vedle nějaké jiné dívky, jejíž tvář jsem neznal, po společně strávené noci. Jak se po tom „uspokojení tužby“ ráno proberu do dalšího dne. Proberu se a podívám se vedle sebe a neuvidím Evey, uvidím někoho jiného… nějakou jinou…
Zhluboka jsem si oddechl, protože jen z té představy mi začal běhat ledový mráz po zádech a otřásl jsem se.
Kdybych to opravdu udělal… asi bych se pak nakopával do konce života. Jasně, nevěděl jsem, jestli spolu vydržíme, vezme se a budeme spolu mít děti, vnoučata a budeme stárnout bok po boku, ale v lásce jde vždycky o to riskovat. Teď jsem si prostě nedokázal představit jinou budoucnost než s Evey. A vím jistě, že kdybych se s ní rozešel kvůli tomuhle, byl bych pěkný vůl.
Takže… rozhodování jsem měl najednou podstatně snadnější.
Prostě se ovládnu. Sice je mi jasné, že tohle není a nebude tak snadné, jak se to nyní řekne, ale… dokázali to jiní, dokážu to taky.
Evey za to stojí… ona ano.
Usmál jsem se a převrátil na druhou stranu.
Miluju ji. Jak je možné, že mi to nedošlo dřív?
Když jsem tenhle pocit nechával působit dál, tak jsem myslel, že se snad vznáším. Srdce mi jemně a přesto s veškerou silou bušilo uvnitř hrudi, moje rty byly zvednuté v úsměvu. Pořád jsem ji v duchu viděl, jak se usmívá, slyšel jsem její smích, viděl její oči, cítil její vůni, její dotek, její stisk, její ústa, přesně jsem si dokázal vybavit její ruce, když se mě dotýkala, když jsem ji za ně držel a nepřál si nic jiného než ji tak držet napořád.
Jenže pak mi jako tornádo hlavou proletěla vzpomínka na dnešek a to rozcupovalo krásné vzpomínky na kousky - to, jak Evey odešla a jak jsem se zachoval já.
Vždyť já ji nechal odejít! Neřekl jsem ani půl slova! Jen ze mě vypadlo „aha“ a ani jsem se na ni nepodíval. Pro ni asi vůbec nebylo jednoduché tohle říct a já… já jsem se zachoval jako nadutý blbec, kterému jde opravdu jen o jedno.
Co když mě nebude chtít vidět? Co když jsem ji tímhle chováním ztratil? Co když jsem ji klamal? No tak to je víc než jasné.
Pane jo, já jsem idiot!
Z pocitu, že se vznáším v oblacích, nezbylo nic. Teď jsem se pro změnu válel v kanále. Špinavém, zatuchlém, prolezlém krysami a triliony mikrobů…
Takhle to přece nemůžu nechat! Zavolám jí a hned! Po mobilu jsem doslova skočil.
Jenže sotva se rozsvítil display, šokovaně jsem vydechl. Bylo půl druhé. Tak nic. Vydechl jsem a moje srdce, které se hyperaktivně rozbušilo, se zase mohlo v klidu zpomalovat.
Položil jsem mobil zpátky a lehnul si. Díval jsem se na strop a přemýšlel, jestli se mi s tímhle pocitem viny vůbec podaří usnout. No, budu muset usnout aspoň na chvilku, nebo zítra ve škole budu jako připitomělý.
Chtěl bych ji vidět. Právě teď… A co když taky nespí? Co když třeba kvůli mně pláče? Ah! Tak to bylo jako rána bičem, až se mi z toho sevřelo srdce.
Zavřel jsem oči a před nimi mi ihned naskočila Eveyina tvář. Můj obličej se zkroutil do bolestné masky, když mě napadlo, že její jindy tak veselá tvář, je možná skropená slzami, za které jsem mohl já.
Zítra za ní zajdu a vysvětlím jí to, omluvím se a řeknu jí, že… že prostě počkám, že tohle není pilíř vztahu. A že… že… Že ji miluju? Dokážu tohle říct? Jsou to sice jen slova, ovšem s obsahem, ze kterého mi bušilo srdce, plnilo mě teplem, radostí a nadějí a neuhasitelnou touhou pro tu, které ta slova patřila, udělat všechno.
Jenže… pak mě zase napadlo… budu mít šanci vůbec něco říct? Nepráskne mi dveřmi před nosem? Ne, byla to Evey, ta by tohle neudělala. Což bylo možná ještě horší, protože z křiku a práskání dveří bych se rozhodně vzpamatoval líp než ze zklamaného pohledu a jejích smutných očí. Ovšem… tušil jsem, že přesně tohle mě čeká.

Nevím o tom, že bych usnul, ale když jsem otevřel oči, v pokoji bylo denní světlo. Díky sněhu bylo ještě umocněné a zářilo mi do očí stejně silně a nepřehlédnutelně, jako vědomí toho, co se stalo. S pocitem, že mám v hrudi těžknoucí beton, jsem vstal, šel do koupelny, pak si vzal na jídlo něco neurčitého ze stolu, oblékl jsem se do černé mikiny s kapucí, kabátu a na hlavu jsem dal čepici. Vyšel jsem ven a dveřmi přitom práskl víc, než bylo potřeba.
Cesta do školy mi ubíhala před očima a já ji nevnímal. Pořád mi v hlavě vyvstával včerejšek a taky to co mělo být dnes. Dokola jsem si všechno přehrával. Tak nádherný den to mohl být. Když jsem vzpomínal, jak jsme tančili, usadil se mi na tváři šťastný úsměv, ten byl vzápětí vystřídán smutným, jakmile mi v mysli vyplulo to, co se stalo pak.
Lidi kolem sebe jsem vnímat nedokázal. Civěl jsem do země nebo do zdi a z hlavy se mi ne a ne vytratit představa, jak Evey pláče, nebo je kvůli mně smutná a zklamaná.
Nakonec mě ale na chvilku přece jen něco vytrhlo z mých myšlenek.
„Hele, neviděl jsi Marka?“ zeptal jsem se Jakea, když jsem ho nikde neviděl.
„Vždyť má praxi, ne?“ odvětil Jake a podíval se na mě se zdviženým obočím.
„No jo vlastně,“ protočil jsem oči. „Jasně,“ přikývl jsem a posadil se do lavice.
A to bylo všechno, co jsem z hodiny věděl, a sice to, že jsem se posadil.
Tupě jsem sledoval přednášejícího a nerozuměl ničemu z toho, co řekl, nebo spíš… jsem ho ani neslyšel. Jakmile byl konec, tak jsem vstal a spolu s ostatními se přesunul na další přednášku.
A takhle to šlo celý den. Sednout, vstát, vstát, sednout. Nestál jsem za nic a to mě jen utvrdilo v tom, že rozejít se s Evey by bylo nejhorší, co bych si momentálně mohl udělat. Jenže nejen to… chyběla mi - ona, její přítomnost ale zároveň mě tížilo vědomí, že naše spojení… či to, jak jsme mysleli jeden na druhého (nevěděl jsem, jak to nazvat) byly oddělené, přerušené tím, co se stalo nebo abych byl přesný, co jsem udělal. Cítil jsem, že na ni teď nemůžu myslet tak, jako předtím. Nevím proč, prostě jsem to takhle vnímal.
Ovšem… ironicky jsem si uvědomil, že pořád uvažuju, jako kdyby to všechno bylo na mě - pokud se s Evey rozejdu, pokud budu chtít, pokud nebudu chtít. Prostě já já já. A co když ona se rozejde se mnou? Co když ona nebude chtít? Co když to pro ni byla dostatečná ukázka toho, o co mi opravdu jde?
Tyhle představy mě začínaly děsit.
Jakmile bylo po škole a já mohl svobodně odejít, vyletěl jsem jako střela a pádil na autobus. Věděl jsem, že Evey dneska končí dřív a proto jsem doufal, že ji zastihnu doma a (v což jsem doufal přímo toužebně) bez přítomnosti jejího otce.
Doběhl jsem k zastávce a nervózně tam začal přecházet. Během chvilky jsem si udupal cestičku a čím dál rychleji po ní rázoval. Asi po pěti minutách, když jsem se otočil, se za mnou najednou ozvalo: „Davide?“