Bonjour, Dita!

Etien zůstal i na oběd, který obsahoval rybí polévku a bílé klobásy s chlebem. Potom jsem se znovu přesvědčila o tom, že pokud vlastníte stáj s koňmi, všechno se neděje podle vašich představ odpočinku.
Většina koní byla ve výbězích, aby si ve volném dni užila aspoň trochu pohybu. Ve stáji bylo ticho rušené pouze občasným škrábnutím vidlí o podlahu nebo šustěním slámy. Vyšly na mě dva boxy a protože všechny nebyly stejně velké, skončila jsem o něco dřív než ostatní. Uklidila jsem kolečka a vidle na správné místo a zadními dveřmi proklouzla ven na zasněžené pastviny.
Kůň, který si získal mé srdce, stál jako socha uprostřed výběhu a uši měl natočené dopředu. Kousek od něj stálo pět nebo šest koní tvořících malé stádo, zadní nohy odlehčené, krky svěšené a od nozder ji stoupala pára.
Rosso, ač zaregistroval moji přítomnost, nepřišel blíž. Všimla jsem si, že grošovaná kobylka za ním je březí, musela to být Cedra, o které Rowan mluvil. Netroufla jsem si však hádat, jestli ještě spatřím narozené hříbátko, nebo už budu doma.
Doma…
,,Kde jinde, než u Rossa,‘‘ poznamenal přicházející Etien pobaveně.
Zvedla jsem bradu ze složených rukou na zmrzlé kládě. ,,Přišla jsem mu popřát Veselé Vánoce.‘‘
,,To je od tebe hezké,‘‘ smál se a položil na kládu černé vodítko. ,,Chtěl jsem s ním dnes trénovat, závody se blíží, ale určitě bych měl i čas jet s tebou ven. Chceš?‘‘
Ošila jsem se. ,,Co dělá Simon?‘‘
,,Asi vezme pár koní na lonž. Proč?‘‘
Špatně se to vysvětlovalo a to jsem mu také řekla.
Etien zvedl obočí.
,,Všiml sis, že mi nedal nic na Vánoce? Ne, že bych od něj něco chtěla, ale nebyla by to slušnost?‘‘
Neřekl nic.
,,Proč nic neříkáš?‘‘
Pousmál se. ,,Napadlo tě, že třeba mohl zapomenout?‘‘
,,Nevěřím.‘‘
,,Proč by nemohl?‘‘
,,Tak teoreticky mohl, ale… dost! Nechci se o tom dál bavit,‘‘ prohlásila jsem rozhodně, když se Etien začal opět smát.
,,Takže?‘‘
,,Kde je Rowan?‘‘
Etien zaúpěl. ,,Chci být s tebou chvilku sám a ty do toho pleteš děcko? Pořiď si au- pair, prosím tě.‘‘
Vyplázla jsem na něj jazyk a on s vodítkem podlezl ohradu. ,,Otevřeš mi potom?‘‘
,,Jasný,‘‘ kasala jsem se, tak jednoduché to ovšem nebylo. Horní kláda vězela v oku a pointa spočívala v tom, že se kláda musela jednou rukou nadzvednout, zatímco druhá ruka vyháknula oko.
Etien připjal vodítko nějakému běloušovi a oba kráčeli ke mně.
,,Už to skoro mám!‘‘ volala jsem na ně, zatím však stále bojující s okem, kláda na mě byla moc těžká. A zahanbeně jsem sledovala, jak se to Etienovi povedlo na první pokus.
,,Upřímně,‘‘ podotkl cestou z pastviny, ,,babička Simon vaří výborně, ale nezávidím ti tu večeři.‘‘
,,Proč?‘‘
,,Protože tě bude chtít vykrmit, ať se aspoň jednou pořádně najíš. Vždycky u Simonů chtěla vykrmovat i mě.‘‘
,,Ty to nepotřebuješ.‘‘
,,Za to ty jo.‘‘
Pomyslela jsem si své a raději šla zpacifikovat Rowana.

Musel na nás být zvláštní pohled. První jel Etien v černých rajtkách a černé bundě, zato v sedle jediného čistého bělouše, kterého Simon měl. Za ním jsem jela já, v bundě sice modré, ale s koněm jako uhel černým. A za mnou poslušně cupital grošovaný Chapelier s černou hřívou, jehož jezdci neladil jediný kus oblečení.
,,V pořádku, kiddo?‘‘ otočil se ze sedla Etien a naklonil do strany, aby na Rowana viděl.
Rowan se na něj chlapsky usmál.
,,Paráda. Jestli zvládneš ještě kus, něco vám ukážu.‘‘
Etien chytře zapracoval na naší zvědavosti, ani jeden z nás netušil, co může být v zasněženém lese tak zajímavého. Jezdec na bělouši nás však vyvedl z lesa na louku daleko od stáje a celé Rue de Versailles, obklopenou pouze lesy.
Seskočil dolů a uvázal koně na nízké větvi. Nechala jsem Arielu o kus vedle a povolila jí podbřišník. Brodili jsme se vysokým sněhem zpátky k lesu, kde si Etien položil prst na rty. ,,Musíme být potichu. Dito, zvládneš to?‘‘
Rowan se zahihňal a Etien dostatečně rychle uhnul před mou napřaženou rukou. ,,Proč zas já? Kdo se tady řehtá na celej les?‘‘ podívala jsem se na Rowana.
Nízké větve před námi zapraskaly a vyrazila z nich srna.
,,Jste šikovní,‘‘ ocenil nás Etien ironicky. ,,Jak Pařížané poprvé v lese.‘‘
,,A ty nejsi Pařížan?‘‘ divila jsem se, zatímco Rowan po výčitce od svého oblíbence zmlknul. Etien mi věnoval pohled obsahující od vzteku na ženskou užvaněnost až po ano, nachytala jsi mě, jsem Pařížan a beze slova kráčel dál
V tichu jsme všichni opatrně sešli sráz, kde byl sníh porušený stopami zvířat a nebylo divu, o kus dál stál seník. Ale jaký seník! Po střeše byly rozvěšené vánoční řetězy udělané ze šišek, ale hlavně jablek, hrušek, kaštanů, sádlových hrudek, kaštany byly také nasypány na hromadě vedle seníku napěchovaného senem až po půdu a na kůlu vedle něj byla přibitá krmítka se semínky, kde převažovala slunečnice.
,,Jééé, Vánoce pro zvířátka!‘‘ vydechl Rowan.
I mě se výzdoba líbila.
,,Jestli jste se už pokoukali, tak zase půjdeme, vyplašili jste je a dokud tady budeme, tak zpátky nepřijdou.‘‘
Nemáš proč být protivný, mudrovala jsem na Etienovu adresu, zatímco jsem se drápala zpátky do strmého srázu. Chtěla jsem se chytnout stromu a pomoci si, podjela mi však noha ve sněhu a já sklouzla po čtyřech o metr zpátky. Etien mi ruku nepodal.
Po okraji lesa jsme se vraceli ke koním. Větve jehličnanů obtěžkané sněhem ležely nízko a přímo se vybízely k využití. Znovu jsem si připomněla, že Etien nemá za co být protivný, počkala si na vhodnou příležitost, kdy procházel z lesa ven, pohnula se trochu rychleji dopředu- a stáhla těžkou větev dolů.
Rowan vypískl, jak mu sníh udělal druhou čepici a Etienovi zapadl za krk. Se smíchem jsem se protáhla kolem nich a z uctivé vzdálenosti sledovala, jak se oprašují.
,,Co jsem provedl?‘‘ otázal se Rowan ublíženě.
Etien mi neudělal radost s tou samou otázkou, díval se na mě a celkem zbytečně lovil sníh za krkem.
Pak se najednou rozběhl.
,,Ne!‘‘ zaječela jsem před vidinou oplátky a vzala nohy na ramena, vysokým sněhem jsem však daleko doběhnout nemohla. Ve snaze pohybovat se rychleji jsem zakopla a rozplácla se. O vteřinu později ke mně dopadl Etien, jednou rukou sevřel ty mé a druhou mě vycpával sněhem. Rowanovi akce ztrestat svoji slečnu na hlídání nemohla ujít, až ho Etien musel krotit.
,,Už ne, prosím!‘‘
Prosit jsem mohla, jak jsem chtěla. Až když jsem měla i culík vycpaný do dvojnásobného objemu, poslal Etien Rowana zkontrolovat koně a kiddo se nenadšeně vydal prodírat se sněhem.
,,Už dost,‘‘ vydechla jsem na Etiena, stále svírajícího moje ruce.
,,Nepovídej?‘‘ podivoval se. ,,Zasloužila bys ještě desetkrát tolik.‘‘
,,Za co?‘‘ zeptala jsem se drze a pod tričkem cítila, jak sníh na mých zádech rychle taje.
,,Za to, že mě pořád biješ,‘‘ odpověděl jen tak ledabyle, přehodil přese mě nohu a posadil si.
,,Jsi těžký,‘‘ protestovala jsem. ,,A nebiji tě. Jenom, když si to zasloužíš.‘‘
Etienovi málem zaskočilo. ,,Já si to zasloužím? Čím?‘‘
,,Rýpeš do mě. Když mě nenapadne nic vtipnýho na odpověď…‘‘
Rozesmál se a naklonil blíž. ,,Udělej mi radost, buď právnička. Ty bys obhájila cokoliv.‘‘
To nebyla příliš vhodná narážka, ačkoliv to Etien nemyslel nijak zle.
,,Pusť mě,‘‘ zkusila jsem pohnout nohama. ,,Za chvilku se vrátí Rowan a takhle mi dost podrýváš autoritu.‘‘
,,Co za to, když tě pustím?‘‘
,,Jednu mezi oči?‘‘
,,Zase bys mě chtěla bít?‘‘
Na to se už nedalo nic říct. Položila jsem hlavu zpátky do sněhu; začínala mi být zima.
,,Máš fialové rty,‘‘ všiml si i Etien. Jak seděl na mě a tyčil se proti jasně modré obloze, slunce svými paprsky ozářilo kapičky vody v jeho vlasech, kde roztál sníh. Slušelo mu to stále, i teď, kdy měl jistě všechno oblečení mokré, tváře zrudlé námahou a mrazem. Z očí se mu však linulo teplo. Nechtěla jsem myslet na to, jak hrozně právě vypadám já, válející se ve sněhu, s mokrými cancoury vlasů přilepenými podél tváří, očima nijakýma a zmrzlými rty. Etienovi to však nijak nevadilo, stále s tím teplem v očích se nade mnou sklonil a políbil mě. Najednou volnýma rukama jsem jej objala kolem krku a přitáhla blíž, tak blíž, až všechna studená zima zmizela a nahradilo ji jen Etienovo teplo.
,,Dito! Etiene!‘‘
Nerada jsem jej pustila a on se jen nerad narovnal, mezi zuby drtící kletby. Přišlo mi to k smíchu.