Já anděl 13

Trochu jsem se nadzdvihla na předloktí, abych dobře viděla. Pochopitelně úplně nenápadně. Ničeho si nevšimli. Zatím. Ale nejspíš je to jenom otázka času.
Jerome otevřel oči a zřejmě se leknul.
„Gabe krucinál, co tady děláš v tuhle hodinu?“ vyjel na nevítaného návštěvníka a v mžiku byl úplně vzhůru.
Jenže od té doby zarytě mlčeli.
„Zatraceně.“ Zaklela jsem potichu. Doteklo mi, že mluví telepaticky, abych je ani blbou náhodou nemohla slyšet.
Ale rozprava to nebyla zřejmě ani trochu příjemná. Tedy pro Jeroma, protože i když byl zády ke mně, tak bylo vidět, jak divoce rozhazuje rukama. Dokonce to došlo tak daleko, že stáli tváří v tvář proti sobě. Až udělal Jerome gesto, pro které jsem ani nemusela mít telepatické schopnosti. Totiž znamenalo to „vypadni“. Ukázal velmi prudce ke dveřím továrny. Gab si jenom odfrknul a byl pryč.
Copak mu asi chtěl, co? Tohle mi zřejmě nepřestane vrtat hlavou. Ach jo.
„Spi, Santin. Dobrou noc.“ Zavolal na mě unaveně.
„Nevim, jak se spí. Už jsem to nedělala tisíce let.“ Kontrovala jsem mu naopak poměrně energicky. Čumákování do stropu a hypnotizování světla z lampy už mě dobu nebavilo.
„Pro začátek bys mohla zkusit zavřít oči. Co to udělá, jo?“
Bylo ho už sotva slyšet. Evidentně zase upadal do komatu.
Chvíli jsem to vydržela jen tak nečinně. Zavřela jsem oči a přemýšlela. Zkusila jsem si vzpomenout, jaké to asi bylo před těmi tisíci let, když jsem ještě byla člověkem. Všechno to pro mě bylo tak nové, že mi přišlo, že se to snad nikdy nestalo. Přesto vím, že už jsem jednou žila. Nu co. Nemá to smysl. Přetočila jsem se na bok. Nebylo to příliš pohodlné. Zkusila jsem teda jinou polohu. Jednu nohu skrčit, druhou nechat nataženou. Hm. Lepší. Zůstala jsem tak zase nějakou chvíli. Ale co tak má člověk dělat, že jo. A tak jsem skončila zase na zádech.
Pomaloučku jsem se vykradla z postele. Cupitala pomalými krůčky ke gauči.
Spal. Jemně se mu chvěla víčka, jak se mu něco zdálo. Deku si skopal úplně k nohám. Vzala jsem její konec a přetáhla ji přes něho. Lehce sebou škubnul, ale nevzbudil se. Jen zamručel do ticha. Znělo to asi jako když hladíte psa a rozhodnete se přestat. Byl neuvěřitelně roztomilý. Donutilo mě to k úsměvu.
Posadila jsem se do křesla naproti němu. Pozorovala jsem, jak se usmívá ze spaní. Jako dítě. Bezbranné a k pomilování.
*Je nádhernej když spí a mlčí.* pomyslela jsem si v duchu a zavřela jsem oči.
Probudila jsem se s prvním ranním sluníčkem. Parádně rozlámaná, protože jsem spala jako paragraf. Jerome byl ještě v komatu.
Hodila jsem si na sebe zase to jeho tričko a plátěné kalhoty.
Vstala jsem a šla do té provizorní kuchyně. Jinak bych to snad ani nenazvala. Tady nikdo trvale žít nemůže. Něco tak hrozného svět neviděl.
Podívala jsem se na sporák. Včera na něm Jerome vařil vodu na čaj. Vzala jsem konvici, která tam ještě stála a naplnila jsem ji z kohoutku vodou. Dala jsem ji na plotýnku a jala se zkoumat ovládání. Přiznám se, že už jsem to párkrát u svých svěřenců viděla, ale nikdy jsem to sama nezkusila. Prostudovala jsem malé značky vedle roztodivných tlačítek, které byly hned pod plotýnkou. Vím, že jsem si včera všimla, jak s tím Jerome kroutil. Tak jsem s jedním z nich zakroutila. Ozval se takový divný syčivý zvuk.
„Hm, to bude asi ono.“ Usoudila jsem a nechala konvici stát.
V ten moment mi něco utkvělo v periferním vidění. No pááááni. Kočka.
*Koukám páníček si přived další couru.*
Strnula jsem a nevěřila vlastním uším. Co si to ta prašivá potvora myslí? Ale to jsem se nenadála toho, co přišlo potom.
*No už tu měl lepší. Při nejmenším uměly zapálit plyn.* odfrkla si ta chlupatá bestie a já jsem ji v tu chvíli proklela, ačkoli je to andělům přísně zapovězeno. Ha. První výhoda toho, že nejsem anděl.
*Možná že když se o ni otřu, tak mi dá z ledničky žrádlo. Jo, je blonďatá. To by mohlo vyjít.*
Zavrněla a třela se mi o nohu.
Semkla jsem pevně stoličky a zhluboka se nadechla. Přemýšlela jsem, co tý malý mrše provést, když mám vlastně nad ní tu převahu, že jí rozumím. No dobře. Když si myslí, že jsem úplně blbá, tak já nebudu mít problém s tím ji v tomto vědomí udržovat.
Vzala jsem do ruky sirky a škrtla. Docela drsně to blaflo, až mi to opálilo chloupky na rukou.
„Juj.“ Vyjekla jsem.
*To to trvalo.* zamňoukala příšera.
Usmála jsem se na ni velice zlým úsměvem. *Teď zažiješ peklo, maličká.* proběhlo mi hlavou. Sehnula jsem se pro ni a vyzdvihla ji nahoru. Schválně jsem ji držela za kůži na hřbetě dost daleko, aby mě případně nemohla škrábnout. Tyhle bestie bývají nebezpečné.