Já anděl 14

Jednou rukou jsem dala konvici zpátky na sporák a druhou držela kočku. Myslim, že se nezmohla ani na mňouknutí. Ono se tedy v této poloze mňouká dost blbě. Pokud vím, tak takhle nosí kočky svoje koťata, tak je to ani moc nebolí. Ale jsou naprosto neškodné.
Otočila jsem ji k sobě a podívala se jí zpříma do očí. To tyhle potvory vážně nemají rády. Zasyčela, ale na víc se nezmohla.
Otevřela jsem dveře továrny jak nejtiššeji jsem dovedla a vyhodila kočku do deště a bláta. Když ji smočily první kapky, tak se na mě tak vyčítavě podívala.
*To tě přijde draho.*
Byla hrozně směšná tím, jak si oklepávala packy od bláta a hrozně se jí nelíbilo, jak je najednou špinavá. Určitě se ráno ještě pečlivě oblízala.
Měla jsem z toho moc dobrý pocit. Zavřela jsem za ní dveře. Právě včas, protože jsem zaslechla, že konvice už za chvíli bude pískat.
Stáhla jsem plyn, sundala víčko z konvice a nechala vodu dojít do varu. Mezitím jsem připravila velký hrnek, který byl v horní skříňce. Původně jsem si teda myslela, že mi ty dvířka zůstanou v ruce, ale zřejmě byly bytelnější než jsem předpokládala. Při nejmenším držely tvar.
Prohledala jsem další skříňky, protože jsem včera nepostřehla, odkud Jerome vytáhl ten čaj. Nebo co to vlastně bylo. A tak mi došlo, jestli vlastně toužím po tom dát si ještě jeden šálek. Nu což, lepší než drátem do oka.
Pak jsem tu pixličku našla. Byla jediná na mycí lince a tudíž mi přišla značně podezřelá. Když jsem si k ní přičichla, tak jsem cítila ten odér ze včerejška.
*Hurá do toho, půl je hotovo.* pomyslela jsem si a nasypala trochu čaje na dno hrnku.
Zaslechla jsem za sebou nějaký šelest. Otočila jsem se.
Jerome ještě spal. Nebo měl alespoň zavřené oči. Ale zuřivě sebou na gauči škubal. Odložila jsem tedy čaj i hrnečky a přistoupila k němu. Pohladila jsem ho po tváři a druhou rukou jsem chytila tu jeho.
„Pšššššššš. Je to vpořádku. Všechno je vpořádku.“ Konejšila jsem ho.
Pomohlo to. Ale pak udělal něco, co jsem opravdu nečekala. Jak jsem seděla vedle něho, tak se překulil na bok a oběma rukama si mě k sobě přivinul.
Ztuhla jsem zděšením a překonávala ten nutkavý pocit utéct. Nemohla jsem ani dýchat. Takhle blízko jsem u sebe člověka ještě neměla.
Jerome o tom zdá se neměl nejmenší tušení. Úplně klidně spal. Hlavou mi projela rychlá šťouravá myšlenka.
*Koho byl asi zvyklý takhle ve spánku objímat?*
Né jasně, nic mi do toho nebylo. Ale tohle nebylo samo sebou. Přišlo mu to tak přirozené. Učinilo ho to až nevinně bezbranným. V tento moment jsem se ho rozhodně nebála. Naopak. Byl tak hrozně zranitelný.
„Spinkej.“ Zašeptala jsem a jemně ho políbila na pravou tvář. Pak jsem vstala. Levá ruka mi sjela po noze a druhá tiše dopadla na gauč. Ošil se. Asi jako když dítětí seberete oblíbeného plyšáka.
Zalila jsem i druhý čaj a nechala chvíli louhovat. V dřezu jsem zahlédla sítko. Včera ho Jerome nejspíš použil a už neumyl. Klasika. Chlap.
Na mycí lince stál ještě provizorní chlebník. V něm se krčily dvě housky, které skutečně nevypadaly nejvěrohodněji. Jenomže lepší v tuhle chvíli neseženu. Peníze je něco, co nemám.
Což mi opět připomněla můj problém s botami a oblečením. I když už na mě nepršelo a nefoukal vítr, tak v továrně přeci jen nebylo úplně vedro a od nohou šla až nepříjemná zima.
*Jen tak tu kočku vzít a udělat si z ní kočičí pás. Prý to příjemně hřeje.* napadlo mě kacířsky, ale takhle zlá já být nemůžu. To by mi asi neprošlo.
Vzala jsem ty prapodivné housky a rozkrojila je vejpůl. V ledničce jsem našla kousek másla. Nejdříve jsem zkontrolovala datum spotřeby. Ono se vážně někdy hodí mít za svěřence makrobiotika. Trochu problém byl v tom, že mi ty časové údaje pramálo říkaly.
Vždyť nemám ani tušení, jaký je dneska den. Natož abych věděla kolikátého. Tak jsem to zase raději dala zpátky do ledničky.
Co teď? Přišly mi ty housky takové suché. Tohle přeci nemůže chtít jíst.
A tak jsem udělala to, co mě napadlo první. Jelikož už světlo z venku značně osvětlovalo továrnu, usoudila jsem, že čas bude asi už vpořádku. Vzala jsem do ruky hrníček s čajem a sedla jsem si k Jeromovi na gauč.
Bylo mi skoro líto ho budit. Každá vteřina, kdy mě nepražil tou svou prořízlou hubou, mi byla vzácná.
Přitom teďka byl vpodstatě zatím úplně nejkrásnější. Deka z jeho těla mnoho nezakrývala. Už před nějakou dobou se odkryl a mě se teďka opravdu nechtělo ho zase přikrývat. Lidská krása je ošemetná. Každopádně jestli se ve mně už probouzely lidské pudy, pak pro mě musel být Jerome neuvěřitelně přitažlivý.
Hrudník se mu zvedal v pravidelných intervalech a odhaloval tak jizvu, která dostávala při nádechu větších rozměrů.
Napadlo mě, že vlastně teď bych se jí i mohla dotknout. Beztrestně.
Přiblížila jsem se prstem blíž.
Zhluboka se nadechnul, tak jsem okamžitě ruku stáhla. Trošku mě to vyděsilo. Co by asi řekl, kdyby o sobě věděl?
Radši jsem odložila hrnek na stolek a opatrně jsem se té jizvy dotkla. Jen jemně, abych ho nevzbudila. Bylo to hrozně zvláštní. Pod prstem jsem cítila drobné hrbolky, jak mu jizva srůstala. Byla na některých místech úplně hladká a na jiných ne.
Mívala jsem schopnost léčit. Kdo ví, jestli mi zůstala. Odtáhla jsem ruku jen kousek nad jeho zdvihající se hruď. Zavřela jsem oči a soustředila se. V ruce se mi udělalo zajímavé teplo. Nechala jsem to tak pár okamžiků.
Když jsem oči otevřela, dívala jsem se do hnědých uhlíků Jeromových očí. Stáhla jsem ruku k sobě, jako kdybych dělala něco špatného.
Lekla jsem se. Jako kdyby mě chtěl tím pohledem provrtat. Udělala jsem to první, co mě napadlo.
„Uvařila jsem ti čaj.“ Řekla jsem rychle a podala mu hrnek. Už byl o poznání chladnější.
„Co jsi chtěla udělat?“ zeptal se studeně.