Fairytale gone bad - IV.

„…a probuďte se konečně, víkend už je za námi!“ zakončila svůj monolog naše češtinářka a odešla ze třídy. Už zase pondělí, přepadla mne melancholie hned po první hodině.
„Proč je mi ta baba tak nesympatická?“ zeptala se Šárka a nasadila soustředěný výraz. Seděla jsem ve své lavici, Janča vedle mě, a tužkou jsem si domalovávala obrázek, ke kterému bylo připsáno Love is a slut!
„Že by to bylo tím, jak tě nedávno vyzkoušela i potom, co jsme na otázku kdo se hlásí dobrovolně řekly, že ty a ty jí od tý doby nemáš ráda, protože tě opravdu vyzkoušela?“ smála se Míša.
„No, za to vám teda pěkně děkuju,“ urazila se na oko Šárka.
„To děkuj, máš přece jedničku,“ zapojila se do rozhovoru i Sája, která si do té doby sbalovala tašku, aby mohla jít do vedlejší třídy na němčinu.
„Tak ahoj! Šári, dělej, tamhle šla po chodbě Kolárová a zacházela do třídy!“ Rozloučila se s námi Sája a odešla s ostatními němčináři do vedlejší třídy. Já, Míša a Janča jsme jim zamávaly a já si přesedla k Míše, jako na každou angličtinu. Pořád totiž tvrdila, že jí ájina nejde, přitom dostala na vysvědčení dvojku.
„Dobrý den,“ ozvalo se do celkového ticha u nás ve třídě a já, stejně jako každou jinou hodinu s ním, litovala, že nemám tu schopnost nevyměnit svou situaci s někým jiným – kýmkoli, kdo na tom nebyl v té chvíli stejně jako já. Slušně jsme ho pozdravili a sedli jsme si zpátky.
„Mimochodem vás vítám ve školních lavicích po určitě příjemně stráveném víkendu, ale rád bych se vám za něco omluvil. Teď jsem se dole v kanceláři dozvěděl od pana Saleckého, že se ohledně hor změnil termín a pojedeme už za týden. Omlouvám se, že je to tak narychlo, já osobně s tím taky moc nesouhlasím, ale nic s tím neudělám. Takže pochopím, kdyby s tím někdo měl nějaký problém a na poslední chvíli se odhlásil. Pokud možno, bych od vás potřeboval do konce dneška nahlásit jména, kdo pojede na 100%. Poslední hodina, kterou já učím, je myslím osmá, tak za mnou zajděte. A ještě jednou se omlouvám. A Adriano, ty jedeš jediná z této třídy do Anglie, jela bys i potom, kdybychom měli termín někdy na přelom září a října tohoto roku?“
Zvedla jsem hlavu od důležitého prohlížení názvu učebnice anglického jazyka a podívala jsem se letmo na našeho třídního.
„V tom by neměl být problém,“ odpověděla jsem, ačkoli jsem tušila, že se tím všechno jen zhorší.
„Takže tě můžu napsat závazně?“ Na tuto otázku už jsem jen kývla hlavou na souhlas. Hodina angličtiny uběhla jako voda, což jsem po pravdě vůbec nečekala a za ještě kratší dobu jsme se s holkami ocitly v našem skvělém podnájmu.
„Hele, to abychom už si začaly pomalu balit na ty hory, ne?“ usmála se na nás Sája.
„Tak já vám pomůžu, jestli budete chtít,“ odpověděla jsem jí a ona se zarazila, otočila se na Míšu a směrem k ní směřovala její další otázka.
„My jsme jí to ještě neřekly?“
„Asi ne,“ pokrčila má druhá kamarádka rameny.
„Tak to napravíme. Víš, asi nás zabiješ, ale my tě do toho Rakouska přihlásily taky,“ řekla opatrně Sája a ve mně hrklo.
„Cože? To nemyslíte vážně, že ne?“ zeptala jsem se, ale nepředpokládala jsem, že by si holky dělaly srandu. Nikdy si z takovýchto věcí nedělaly legraci, takže jsem měla smůlu. A z jejich výrazu tomu hodně nasvědčovalo.
„Adri, ber to tak, že je nejpravděpodobnější, že si to spolu konečně vyříkáte. Tam se prostě chtě nechtě stane něco, co se vám pomůže rozhoupat, buď k jedné, či k druhé straně,“ začala Míša a já ačkoli nechtěně jsem to už nevydržela a vypěnila jsem. Začala jsem na ně křičet, že až příště budou rozhodovat o podobných situacích jako je tahle, ať do toho laskavě nepletou mě a už vůbec ať se nesnaží řešit něco za mě a Filipa. Tohle si prostě musíme jednou pro vždy vyřešit my dva a nikdo nám do toho nesmí kecat, protože jinak už by to nebylo naše rozhodnutí. Jsem ten typ člověka, který všechno trpí v sobě, který se snaží nedávat své pocity najevo, jenže občas už se to nedá vydržet a já vybouchnu. A potom to není nic skvělého. Občas i padají slova, která bych z úst nikdy před tím nevypustila, ale v takovém rozpoložení to ze mne vyjede, ani nemám páru, jak rychle to ze mne vyletělo.
Předtím jsem seděla na gauči, ale rozčílením jsem se postavila na nohy a gestikulovala jsem tak živě, že jsem měla pocit, jako by se mi každou chvíli měly utrhnout ruce. Nakonec jsem se ale holkám omluvila, že to ode mne nebylo nejsprávnější. A jako obvykle mě jak Míša, tak Sája dokázaly přemluvit, abych na ty hory nakonec jela.
Následující zbytek týdne uběhl, že jsem ani nevěděla jak. Filip nebyl ve škole a já tajně doufala, že by nemusel jet ani na hory, jenže v neděli, den odjezdu, byl před školou nastoupený jako první. Nikde nikdo, jen on a my tři holky. Poprosila jsem holky, jestli bychom nemohly z auta vylézt až potom, co přijede víc lidí. Za pár minut bylo na parkovišti aut tolik, že jsme se nestačily divit. Z naší třídy jela ještě Šárka, Janča a všech osm kluků. Jinak byla převaha mladších ročníků. Respektive sekunda, výběr prvního ročníku a kvinty. Nahlásily jsme se paní profesorce Čechové a my, jako nejstarší třída, jsme si mohli jít zabrat místa v autobuse jako první. Tudíž zadní pětka a přilehlých devět sedadel bylo v tu ránu obsazených. Sedla jsem si vedle Míši a Sáji a ostatní místa na zadní pětce zabrala Janča se Šárkou.
Po zaplnění celého autobusu jsme se konečně vydali na delší cestu, směr Rakousko. Celou dobu jsem dokázala nemyslet na jednoho z učitelů, který seděl na některém z předních sedadel. Dojeli jsme všichni v pořádku, bez fyzické i psychické újmy. Z busu jsme vystupovali jako poslední a dostali jsme za úkol uklidit nepořádek pod sedadly. A myslím, že se není čemu divit, že padala i sprostá slova. Mezitím ale vynesli všechny zavazadla i lyže s našimi snowboardy, takže jsme na druhou stranu byli rádi. Pokoj jsme Míša, Sája a já schytaly skvělý, protože jsme jako skoro jediní měli koupelnu přímo na pokoji. Svalila jsem se na postel, kterou jsem si vybrala, a myslela jsem, že se už nikdy nezvednu. Byla jsem hrozně unavená. A to i přes to, že jsme celou dobu seděli. Holky si zabraly manželskou postel a na mě zbyla postel naproti oknu, což mi nevadilo. Takhle jsem se vyhnula trauma, že bych někoho v noci ukopala k smrti.
„Sájo, kdy se zase uvidíš s Tomášem?“ zeptala jsem se, když jsem si upravovala polštář tak, aby se mi lépe leželo.
„No, pokud všechno půjde tak, jak má, tak přijede v sobotu večer,“ odpověděla a opřela se o zeď za postelí.
„Počkej, myslíš tu sobotu hned po našem pátečním příjezdu z hor?“ Vytřeštila oči Míša. Načež Sája kývla hlavou. Kdykoli, kdy totiž přijel Tomáš, Sájin přítel, tak to znamenalo, že u nás přespí. A to znamenalo jediné: uklidit, nakoupit jídlo a uvařit.
„Ok. Stejně ti to moc přeju. Chodíte spolu už dva roky, nehádáte se, neomezujete se, jediné, co by mi občas vadilo, že je dost daleko,“ zasnila jsem se.
„To máš pravdu. Jenže řekla bych, že hlavně ta vzdálenost hraje roli v tom, že se nehádáme. Máš recht, že mi sice celkem často chybí, ale zase existuje net, ačkoli to zase není ono,“ usmála se na nás Sája.
„Dva roky, ty jo, taky bych s někým chtěla chodit takhle dlouho,“ zavřela oči Míša a asi si představovala jaké by to bylo.
„To mně se tohle nikdy nepoštěstí. Mně se láska vyhýbá obloukem a když už se mi připlete do cesty, tak je tu tolik překážek, že nebude mít nikdy šanci,“ nahodila jsem a někdo zaklepal.
„Dveřma,“ zvýšila jsem hlas. Holky se začaly hrozně smát, protože tuhle hlášku mne naučily ony. A smích se nevyhnul ani mě. Naklonila jsem se tak, abych viděla na dveře, za kterými se objevil Filip. V tu chvíli mě dobrá nálada přešla.
„Holky v šest je večeře. Do té doby máte volno, ale nejlepší by bylo, kdyby jste si šly dolů vybalit snowboardy, než se tam nahrne i budějovický sportovní gympl,“ oznámil a odešel. Po názvu školy, jenž měl sdílet maličkatý hotel s námi, jsem se koukla na Sáju, která byla překvapená stejně jako my.
„Hele, říkal opravdu sportovní gympl z Budějek?“ zeptala se Míša a Sája kývla.
„A Tomáš ti nic neřekl?“ napadlo mě.
„Řekl, že mají povinný lyžák a že se mu tam nechce. Věděla jsem, že jedou do Rakouska, ale že pojedou do stejného hotelu, to by mě nikdy nenapadlo,“ začala se usmívat.
„Ty jo, ty máš fakt štěstí. Hele, já si zajdu vybalit ten snow, jdete taky?“ zeptala jsem se.
„Já tam zajdu po večeři. Jsem totálně grogy,“ ozvala se Míša a Sája souhlasila s Míšou. A tak jsem šla dolů sama.
Seskákala jsem schody dolů k recepci, našla jsem svůj černý vak se snowboardem a sestoupila jsem ještě o patro níž, kde byla lyžárna. Zrovna jsem vybalovala své prkno z vaku, když se ode dveří ozvala rána. Lekla jsem se. Nejdřív jsem nově příchozímu nevěnovala pozornost, ale nakonec mi to nedalo a když jsem měla konečně vak ve skříňce, koukla jsem směrem k osobě, co před chvilkou vešla. Po navázaném očním kontaktu jsem se radši podívala k zemi a snažila jsem se nacpat snow co nejdřív do jedné z přihrádek, abych mohla brzo odejít. Když jsem ho tam konečně narvala, rychle jsem zamkla a snažila jsem se co nejtišeji a nepozorovatelně proklouznout k východu. Jenže copak to jde, si někoho nevšimnout, když jsou v té místnosti jen dva lidé? Sklopila jsem hlavu dolů, ale když jsem už otvírala dveře, nedalo mi to a otočila jsem se. Stál tam a celou dobu se díval na mě. Mohlo to být pár sekund či pár minut, kdy jsme na sebe beze slova koukali. Poblíž nikdo nebyl. Byla jsem tam jen já a on.
„Proč mi to děláš ještě těžší, než to je?“ zeptal se mě.
„Copak to ještě může být horší?“ odpověděla jsem otázkou. Na můj dotaz nedokázal vymyslet žádnou rozumnou odpověď. Jen tak tam stál a díval se mi přímo do očí, stejně jako já jemu. Ani nevím jak, ale v očích mne začaly pálit slzy, které nakonec opustily své původní místo a jedna za druhou mi začaly stékat po tvářích. Popošel o dva kroky blíž ke mně, ale nic víc. On udržel své pocity na uzdě, tak proč jsem nemohla já? Proč všechno dopadá tak bolestivě, jako právě teď tohle???, ptala jsem se sama sebe, ačkoli jsem věděla, že tohle vůbec není konec. Naopak.
Chvíli jsem potlačovala nutkání odejít. Nebylo to snadné ani pro něj, ani pro mne. Tenkrát jsem nenáviděla celý svět, že se tohle stalo právě mě. Nenáviděla jsem sebe, nenáviděla jsem jeho, nenáviděla jsem lásku, nenáviděla jsem všechno, co se mi připletlo do cesty. Chvíli jsem si dokonce myslela, že odchod je jediným řešením. Ale pak mě napadlo, že útěkem se nic nevyřeší. Po šest dní se mu nevyhnu, tak proč utíkat…
Na mé tváři se tvořily potůčky lesklých slaných slz, které jakoby se nechtěly už nikdy zastavit. Ze začátku mi bylo trapně, že tam před ním budu brečet, ale cožpak to jde na příkaz přestat? Uhnula jsem pohledem. Rozhlédla jsem se po celé místnosti, ale měla jsem takový ten pocit, že na vás někdo kouká. Podívala jsem se opět na něj a měla jsem pravdu.
Ani jsem nestačila udělat cokoli, co mi radil rozum a mé srdce si udělalo vše po svém. Pustila jsem dveře a opravdu nevím jak, jsem se ocitla u něj. Objala jsem ho a vodopád slz se stal ještě prudším a silnějším. V první chvíli byl asi dost zaskočený, ale nakonec zvítězilo (stejně jako u mě) srdce nad rozumem a přitiskl si mě blíž. A jeho stisk byl jednu chvíli tak silný, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.
„Ničí mě ten pocit, že jako tvůj učitel, nebudu moct být s tebou. Ale jedno mi můžeš věřit zcela jistě,“ začal Filip a já odklonila hlavu, abych se mohla podívat do těch jeho šedomodrých očí. Prstem se pokusil setřít mé slzy z tváří, ale nebylo to nic platné.
„Miluju tě.“ Tohle už jsem neunesla a utekla nahoru na pokoj, kde se mě holky snažily uklidnit, ale nebylo jim to nic platné. Musela jsem to vybrečet. Všechno….