Junoon

Budoucnost má mnoho přívlastků. Slabým je nedosažitelná, bojácným neznámá, pro statečné nadějná…
(Victor Hugo)

Půl druhé hodiny uběhlo jako nic. Tabby vypila veškerý džus a z misky na stole vyjedla všechny sušenky až do posledního drobku. Shodou okolností byly čokoládové, jaké s mámou tolik zbožňovaly.
Máma…bolestně ji píchlo u srdce při vzpomínce na ni, ale také se maličko zlobila. I když dnes otce viděla podruhé ve svém životě, nezdálo se jí, že by byl tímtéž arogantním a bezcitným člověkem, o jakém slýchávala z jejích úst vždy, kdy na něj z jakéhokoliv důvodu přišla řeč.
Cvak…dveře se s hlasitým klapnutím otevřely a probraly ji z přemýšlení. Obrátila svůj zrak ke dveřím a usmála se na otce.
„Tak, už jsem zpátky! Chvilku ještě vydrž, Tabby, převléknu se a jedeme! Nicole na nás jistě netrpělivě čeká.“ Řekl zvučným hlasem a na chvíli zmizel ve vedlejší místnosti.
Nicole?...pomyslela si udiveně Tabby. Ani si pak nevšimla, že se vrátil zpátky, už převlečený do tmavě modrých džínů a černé košile. Vida, vypadal úplně jinak, než v tom studeném bílém plášti. Prostými slovy řečeno, i když mu bylo nejmíň čtyřicet, její táta byl pořád docela k světu. Neodolala a zeptala se.
„Kdo je Nicole?“ A rozpačitě si skousla ret. Maličko zaváhal, ale pak se usmál a odvětil.
„Ehm…to je má žena, už osm let. Pracuje u nás na klinice jako asistentka a strašně moc se na tebe těší.“ Zkoumavě se na ni zadíval, byl zřejmě zvědavý, jak zareaguje.
„Aha, to je skvělý, tak můžeme jet…“ odpověděla mu a viditelně si oddychla. Přepadlo ji totiž podezření, že bude mít tu čest s nějakou jeho pubertální dcerou, alias svou sestrou, která jí bude neustále provokovat a dělat nejrůznější naschvály.
Na chodbě kliniky se ještě rozhlížela, a to ze dvou důvodů. Jestli náhodou přece jen nezahlédne toho, který se jí dnes ráno u nádraží tak moc dostal do podvědomí, a také s obavou, zda odněkud nevypluje ten navoněný floutek Ted, kterého se před dvěma hodinami nemohla zbavit. Chodba byla ale jen plná cizích lidí, až na známou sestřičku na recepci, která se na ni nyní křečovitě zubila. Tabby se provokativně zavěsila otci za paži a pokynula jí na pozdrav.

Ani ne za čtvrt hodiny dorazili k tátovu domu. Opatrně vystoupila z auta, váhavě zůstala stát na místě a rozhlédla se kolem sebe.
Dům stál v nevelké čtvrti a svým typicky irským vzhledem se od ostatních domů příliš neodlišoval. Kousek dál si všimla obrovského parku, což bylo moc prima. Byla totiž zvyklá po ránu běhat. Otec si všimnul jejího zaváhání.
„Tak, tady budeš v nejbližší době doma. Snad se ti tu bude líbit.“ Řekl opatrně a vzal jí tašku. Sotva se otevřely vrátka do zahrady, ozval se odněkud zezadu pronikavý štěkot.
Za okamžik k nim přiběhlo mírně odrostlé štěně bígla a radostně začalo po otci skákat. Bylo sice úžasně zbarvené, s béžovým flekem přes levé oko a obrovskýma hnědýma ušima, rozpustile se plácajícíma kolem hlavy, ale Tabby měla ze psů vždy respekt. Proto, když pes obrátil svůj zájem k ní, nevrle ho ze sebe setřásla a zpražila ho přísným pohledem. Kupodivu ji poslechl, párkrát ještě vyštěkl směrem ke svému pánovi, ale pak naštěstí odběhl někam do zahrady. Uf…doufala, že se jen tak brzy nevrátí a nebude spát s nimi v domě. Už si dokázala nyní živě představit rozhryzané tenisky a záplavu chlupů na svém tmavém oblečení.
„To byl náš Sid, jak se ti líbí?“ Zeptal se otec. Rozpačitě se usmála a nervózně si prohrábla mírně rozcuchané vlasy.
„Hm, hezký…“ odpověděla suše a v duchu se obávala, aby tohle téma ještě dále nerozvíjel. Naštěstí se otevřely dveře a v nich se objevila štíhlá, asi pětatřicetiletá žena s měděnými, do copu spletenými vlasy. Měla na sobě zářivě žluté lehké šaty a celkově svým vzhledem připomínala panenku z cukrkandlu. Nejdříve krátce přejela kritickým pohledem Tabbyiny ošoupané džíny a nápis s mystickým obrázkem vlka na tričku. Určitě to nebylo dle jejích představ.
...Ale co se dá dělat, madame, tohle jsem já a měnit to nebudu…pomyslela si Tabby vzdorovitě. Nicole se ale na ni, i když možná trošku křečovitě usmála a promluvila.
„Vítej u nás doma, moc ráda tě poznávám. Jmenuji se Nicole.“ Přistoupila až k ní a podala jí ruku, která byla pěstěná až k neuvěřitelné dokonalosti a ozdobená dlouhými růžovými gelovými nehty s drobnou kytičkou na každém z nich. Tabby jakživa něco takového neviděla. Bylo to tak kýčovité, že jí to na okamžik vzalo dech. Když už měla pocit, že to konečně ustojí, rozpačitě odpověděla.
„Děkuji za uvítání, já jsem Tabby.“
„Já vím, tak pojď dál, máme pro tebe připravený pokoj a Lisa už na nás čeká s večeří.“
„Lisa? A s večeří?“ Zeptala se Tabby udiveně. Kdopak je zase tohle? Koukla se na otce a pak letmo na hodinky, bylo teprve pět hodin.
„To je naše hospodyně. A u nás se večeří brzy, na to si budeš muset zvyknout.“ Odpověděla jí Nicole s úsměvem. Tabby se na ni zadívala. Hm…tak hospodyně…doufám že umíš uvařit aspoň čaj…pomyslela si trpce.
Vzápětí už všichni vešli dovnitř a po chvilce stáli před dveřmi jejího pokoje. Vzhledem k cukrovému vzhledu paní domu se jí zmocnila děsivá obava, že uvidí zvětšeninu pokojíčku pro panenky Barbie a v duchu se snažila nabrat síly, aby ten pohled vůbec přežila. Když ale otevřela, byla mile překvapená. Po růžové barvě ani stopa, zdi byly vymalovány světle modrou barvou, k níž skvěle ladil jednoduchý nábytek z borovicového dřeva. Tabby slastně vdechla jeho vůni, přelétla pohledem nádherné ručně tkané barevné koberečky, otočila se na otce a usmála se.
„Zařizoval jsem ho celý já. Tak co, líbí?“ Zeptal se nedočkavě. Radostně přikývla.
„Hm, je fakt skvělý, díky.“
„To jsem rád, můžeš se zabydlet a pak přijď do jídelny k večeři, budeme na tebe čekat.“
Sotva osaměla, hodila tašku a i sebe na postel. S uspokojením zjistila, že v rohu na stolku je i notebook a CD přehrávač a na konzole nad nimi malá televize. Perfektní, bude mít tedy naprosté soukromí, nemohla si přát více. Najednou uslyšela u dveří podivné tiché škrábání. Po chvilce se mezi nimi objevila známá hlava s hnědýma ušima. Sid!
„Jedeš? Tady nemáš co dělat!“ Houkla na něj ostře a prudce se posadila. Na okamžik zmizel a pak se to opakovalo ještě jednou. Tentokrát ji obdařil typickým psím pohledem, s hlavou na stranu a žalostně prosebným zakňučením. Bylo to tak dojemné, že se přece jen rozhodla vzít ho na milost.
„Tak dobře, pojď sem, ale lehneš si tamhle ke stolu a ani se odtamtud nehneš, jasný?“ Krátce vyštěkl a vběhl radostně dovnitř.
„A mých tenisek se ani nedotkneš, rozumíš? Jinak jsme spolu skončili!“ Dodala ještě přísně a ukázala prstem na své nohy. Lehl si poslušně na určené místo, položil hlavu na přední tlapky a jakoby souhlasně zamručel. Vida, nečekala, že ji bude takhle poslouchat. Snad to s ním nebude tak zlé, jak se zpočátku obávala, ale svůj odstup si hodlala zachovat. Když ale asi po půlhodině odcházeli, raději pro jistotu zavřela dveře, aby ho náhodou nenapadlo vrátit se.
Zbytek dne proběhl ve vcelku vlídné atmosféře, Tabby si pomalu začala zvykat na trošku upjatě chladné jednání otcovy ženy, která jako by se k němu snad ani nehodila. Dost ji dojalo tátovo vyprávění o nějakém chlapci se zhoubnou nemocí, kterého nyní léčil a také se předběžně domluvili na jejím nástupu na praxi v nemocnici.

Když večer Tabby uléhala do své nové postele, poprvé od máminy smrti se v jejích očích neobjevily slzy. Naopak, usídlil se v ní pocit, že její nastávající budoucnost možná nebude navzdory všemu zase tak nejhorší, když ovšem pomine nepřehlédnutelný záměr Nicole obléci ji v nejbližší době do nějakých směšných šatů a střevíčků s podpatky, čemuž se hodlala až do úmoru bránit. Usmála se té myšlence a najednou se jí opět vrátila vzpomínka na toho, který nyní neodbytně osídlil její nitro. Zavřela oči a zasněně si jej opět představila, nejvíc jí v paměti utkvěly jeho oči, byly tak zvláštní, ještě nikdy takové zbarvení neviděla. Jen ji mrzelo, že neví kdo je ani odkud je a jestli jej ještě vůbec někdy uvidí. S povzdechem se obrátila ke zdi a po několika minutách konečně tvrdě usnula…