Já anděl 15

„Nechtěla jsem ti ublížit.“ Vypadlo ze mě a takhle malou dušičku jsem v sobě snad ještě neměla.
„Neptám se na to, co jsi udělat nechtěla. Ptám se tě, co jsi udělat chtěla.“
Jeho hlas zněl už skoro výhružně.
„Měla ... měla jsem schopnost léčit.“ Třásla se mi brada. Jeho oči potemněly a jejich lesk na mě působil až zlověstně. Začala jsem se ho zase bát.
Zamračil se a tlumeně dýchal. Jednoznačně rozmýšlel, jak zareagovat.
„Nestojím o to.“
Shodil ze sebe deku a prudce vstal.
*Snad jsem toho zase tolik neudělala.* proběhlo mi hlavou dotčeně.
„Jsi úžasně všetečná. Já jsem se tě o žádné léčení svý jizvy neprosil. Buď tak laskavá a vrať mi moje tričko. Nemíním dále pokoušet tvoje samaritánský pudy.“
Naštěstí halena už byla suchá. Přes noc uschla docela slušně. Ale pořád vypadala tak hrozně.
S určitým odporem jsem si sundala jeho tričko přes hlavu a vzala si halenu. Taktně se otočil a čekal, až mu ho podám.
Zezadu už vlastně tak dokonale nevypadal. Všimla jsem si drobných špíčků v bocích, které muži občas mívají. A taky toho, že jeho postoj nebyl tak docela rovný. Hrbil se. Vlasy měl rozcuchané v nepořádném vrabci. Nohy měl příšerně chlupaté a ty trenky na spaní byly taky kapitola sama pro sebe.
*Co jsem na něm asi tak viděla?* podivila jsem se najednou.
„Trvá ti to.“ Řekl netrpělivě.
„Promiň.“
Podala jsem mu jeho tričko. Bylo příjemně teplé. Halena oproti tomu docela studila.
Vzal si ho ode mě a začal se oblékat. Pak najednou strnul.
„Děje se něco?“
„Ne. Neděje. Jen je to teď tebou cítit.“
Zněl při nejmenším zvláštně.
„Za to asi nemůžu. Ber to pozitivně. Aspoň jsem ti ho zahřála, ne?“
„Jo, zahřála.“ Pronesl nepřítomně a mi přišlo, že jeho vztek byl rázem ten tam. Přebyl ho smutek.
Stáhl si tričko až dolů a rozhlédl se.
„Kde je Čika?“
Moje obočí vylétlo vzhůru. To jméno jsem nikdy neslyšela. Ale začínala jsem mít velmi nepříjemné tušení.
„Kdo je Čika?“
„No kočka. Obyčejně tu ráno šmejdí a čeká na žrádlo.“
„Jak to mám vědět?“
„To byla spíš otázka do pléna. Asi je na rajzu. Nevadí.“
Snažila jsem se urputně myslet na všechno možné jen né na obrázek jak beru kočku za kůži na hřbetě a hážu ji ven do deště. Jakkoli oblažující ta představa byla.
Šel k mycí lince a uviděl tam tu spoušť, kterou jsem tam nechala.
„Uvařila jsem ti čaj.“ Zopakovala jsem mu a pozvedla hrníček, jehož obsah už málem zamrznul.
„Aha. Jo no. Děkuju.“ Jako kdyby to teprve teď zaznamenal.
Byl zjevně překvapen. Ale snad konečně aspoň trochu příjemně. Možná se mi to chvíli jenom zdálo, ale přes tvář mu přeběhl úsměv. Bylo to jenom krátké zdání, ale stačilo to.
*Hm, možná že teď je ta vhodná chvíle ...*
„Na co?“
Povzdechla jsem si.
„Zase mi čteš myšlenky?“
Podíval se na mě, jako na pětileté děcko.
„Spíš ještě pořád.“
Sklonil se k čaji a pořádně se napil.
To asi ne, panáčku. Už vím, jak ti zabránit, abys neviděl to, co nechci. Jen se to teď naučit pořádně ovládat.
„Chtěla jsem se ti omluvit.“
„Za co?“
„Jak jsem se k tobě včera chovala. Nebylo ... to ode mě hezké.“ Řekla jsem váhavě.
Trochu zpytavě se na mě zadíval. Chvíli nic neříkal.
„Z bolesti říkají lidi i horší věci.“
Tak čekala jsem spoustu reakcí, ale tahle mě trochu vyvedla z míry.
„Mám tomu rozumět tak, že má omluva je přijata?“
„Klidně tomu tak rozumět můžeš.“
„Dobře, to jsem ráda. Popravdě, budu potřebovat tvou pomoc a Gab říkal, že ...“ nenechal mě ale tu větu ani dokončit.
„Jo tak Gab říkal? To by si měl Gab taky uvědomit, že nejsem chůva jeho svěřenců. Strýček.“ Přecedil přes zuby a pro tentokrát mi došlo, že bych se do toho neměla víc plést. Hlavně se ho ani nesmím zeptat na to, co tu Gab v noci dělal.
Vlastně teď už ani nemusim. Došlo mi to.
„Já žádnou chůvu nepotřebuju!“