Junoon

Náhoda je květ poezie na stromě všedního života…
(Hans Christian Andersen)

Ráno Tabby probudil hlasitý zpěv ptáků za oknem. Pomalu otevřela oči a ze všeho nejdříve si musela uvědomit, kde to vlastně je. Teplé sluneční paprsky se začaly neodbytně vtírat přes pootočené žaluzie a příjemně ji šimraly na tváři. Koukla se na budík, který ještě ani nestačil zazvonit. Šest hodin! Nejvyšší čas na její obvyklou ranní proceduru. Rychle vstala, v koupelně se krátce opláchla a vyčistila zuby. Pak na sebe nahodila jen lehké tepláky a bavlněné tričko a neposedné kadeře stáhla do copu. Super rychlou úpravu zakončila nasazením plátěné čepice s kšiltem. Před domem jí opět s radostným kňučením zastoupil cestu Sid. Zatím ale nemile snášela jeho náklonnost a neměla nejmenší chuť to změnit.
„Ty jsi tady zase? Zůstaň, se mnou nemůžeš, jen bys mi překážel!“ Sykla na něj nevrle.
Posadil se a upřeně ji pozoroval. Obrátila se k odchodu a po pár krocích za sebou zaregistrovala podezřelý pohyb. Otočila hlavu a zjistila, že Sid je opět za ní. Prostě vždy za jejími zády udělal pár kroků zároveň s ní a když se ohlédla, zůstal stát na místě jako přikovaný, sledujíc ji nevinným a odzbrojujícím pohledem. Když se to opakovalo asi potřetí, už to nevydržela a rozesmála se:
„Tak za tohle bys zasloužil psího Oskara. No dobře, vezmu tě tedy s sebou. Ale jestli mne nebudeš poslouchat, bylo to poprvé a naposledy, rozumíš?“ Pak raději sebrala z košíku u dveří vodítko, do uší si vsunula sluchátka přehrávače a vyběhla i se Sidem směrem k obrovskému parku. Byl opravdu úžasný, křižoval ho bezpočet úzkých cestiček, sypaných drobnými šedými kamínky, které při každém došlápnutí příjemně skřípaly, a všude kolem bylo plno svěží zeleně.

Před zatáčkou na moment zavřela oči, protože jí v uších právě začala hrát její nejoblíbenější skladba „Shy“, kterou zbožňovala. Vzápětí ale vyjekla leknutím, protože do někoho prudce vrazila. Okamžitě otevřela oči a zastavila se. Když spatřila toho, kterému vběhla do cesty a jemuž se chtěla omluvit, ucítila své bušící srdce až někde v krku. Kdyby neměla hlavu, jistě by jí uletělo. Zaregistrovala rozcuchané tmavě kaštanové vlasy, lehce snědou tvář a ty nejúžasnější hnědé oči se skvrnkami v barvě podzimního dubového listí! Dnes jí ale trošku připomínaly rozpuštěnou mléčnou čokoládu. Tentokrát měl na sobě místo košile černé tričko, bílé šusťákové tepláky a na krku mu k dřevěnému náhrdelníku přibyl přívěšek ve tvaru lidské dlaně, zavěšený na tenké černé kůži. Vyndala si sluchátka a snažila se promluvit klidným tónem.
„Jejda, a…ahoj a promiň, nekoukala jsem zrovna na cestu. Kdepak se tady bereš?“
„Asi za stejným účelem, jako ty. Miluji tahle voňavá brzká rána a chodím zde občas běhat nebo se jen tak procházet. Ale spíš bych se tě měl zeptat já! Vůbec by mě nenapadlo, že tě tady potkám,“ usmál se na ni. Ten úsměv byl úžasný, ale maličko smutný, postřehla také, že si vlastně začali tykat. Nemohla od něj odtrhnout oči a začala si hořce uvědomovat, že její slovní zásoba opět asi zůstane na úrovni Tarzana. Vše za ni náhle vyřešil Sid. Zřejmě se mu zdálo, že jsou na jednom místě již příliš dlouho a rozhodl se běžet dál. Prudce trhnul vodítkem a Tabby zavrávorala. Hloupý pes!... Stačila si ještě pomyslet, ale to už padala směrem na svého nového společníka. Vodítko jí vypadlo z ruky a Sid i s ním zmizel neznámo kam. Mladík ji pevně chytil a zvážněl. Ucítila jeho dlaně, jak se pomaličku posunují po jejích bocích, aby se následně spojily na jejích zádech s ona spočinula plnou vahou v jeho pevné náruči. Natáhla nosem příjemnou kořeněnou vůni, lehce doplněnou cigaretovým tabákem a proběhlo jí mrazení, až se jí zježily chloupky na rukou. A nejen tam.
Tenhle pocit jí vyvedl z míry a s hrůzou si uvědomila, jak asi vypadá. Vyběhla z domu jen tak, ani se na sebe nepodívala do zrcadla. A nyní byla ke všemu ještě zpocená po běhu. Zvedla k němu oči a omluvně se usmála, vzápětí si všimla, že ji upřeně pozoruje.
„Zdá se, že mí motýli jsou míň nebezpeční…“ řekl zastřeným hlasem tak blízko její tváře, že na ní cítila jeho teplý dech. Zjistila, že ji svírá trochu pevněji než předtím, až na své hrudi téměř cítila zrychlený tlukot jeho srdce. Lehce se svými rty možná nechtěně otřel o její spánek. Byl to sice jen kratičký dotek, ale zato měl sílu elektrického výboje. Zavřela oči a podlomila se jí kolena. Snažil se ji postavit znovu na nohy a zeptal se starostlivě: „Jsi v pořádku?“
„J…jasně, nic…vůbec nic mi není…opravdu,“ vykoktala rozrušeně. Houby s octem. Doufala, že si nevšiml, co s ní jeho blízkost tak bezostyšně provádí. Skoro měla na sebe zlost, že se nedokáže ovládnout. Najednou přerušil ten moment vzájemného opojení, pustil ji a maličko od ní poodstoupil. Chvilku překvapeně stála jako přimražená, ale pak se vzpamatovala. Opět nasadil ten svůj úsměv a dodal.
„Musíš si ho lépe vycvičit, jinak tě brzy uvláčí k smrti!“
„Já vím, nikdy jsem psy moc neměla ráda, ale tenhle patří tátovi. Snad si s ním časem poradím. Teď ho musím aspoň najít…“ povzdechla a bezradně bloudila pohledem po okolí. Naštěstí se pes za chvíli objevil jen pár kroků od nich.
„Side, ty darebáku, pojď sem!“ Křikla na něj zlostně. Provinile se jí posadil k nohám.
„No vidíš, máš ho zpátky. A… kdybys snad chtěla vědět, kdo tě zachránil před neodvratnou mocí zemské přitažlivosti, tak se jmenuji David…“
Rozpačitě zamrkala a rychle dodala.
„A já…já jsem Tabitha, ale říkají mi Tabby.“ I když tušila, že se to asi příliš nehodí, podala mu svoji ruku. Váhavě ji vzal do svých dlaní a lehoučce jí palcem přejel po zápěstí, až se při tom přerývaně nadechla a řekl zamyšleně, dívajíc se jí při tom do očí:
„Hm, máš hezké, zvláštní jméno…Tak…já už tedy půjdu, nebudu vás rušit při vaší ranní procházce. Rád jsem tě opět viděl.“ Dodal poněkud roztržitě a pustil její dlaň.

Nevěřícně se na něj zadívala. A to je všechno? Rád jsem tě viděl? Pozorovala jej, jak se ještě sehnul k Sidovi a krátce jej podrbal za ušima. Pak se narovnal a věnoval jí ještě jeden ten svůj úžasný úsměv, lehce pokývl rameny a odešel! Nezmohla se ani na slovo.
Tolik doufala, že ji požádá aspoň o telefonní číslo! Když zmizel za zatáčkou, pohlédla na psa, který ji napjatě pozoroval, jako by snad tušil na co myslí. Polohlasně zavrčel a zavrtěl ocasem.
„No jo, tak to vidíš, právě jsi na vlastní oči poznal, jak to u mne vlastně chodí. Tak pojď, jdeme domů…“ povzdechla, obrátila se a po chvilce se nyní už pomalým krokem vydala zpátky směrem ven z parku. V duchu ale Sidovi i děkovala, protože díky své rošťácké neposlušnosti způsobil něco, na co ona jen tak navzdory své smůle nezapomene…
…………………………………………………………………………………………………..................................................

David nejdříve zrychlil svůj krok, ale pak zvolnil a na okamžik se zastavil. Maličko zaváhal a silou vůle překonal nutkání vrátit se k ní zpátky. Sevřel pevně ruce v pěst a zlostně odkopnul poblíž ležící kámen. Tato neuvěřitelná náhoda jej trochu vyvedla z míry, už podruhé mu tu dívku osud přivedl do cesty, ale musel si uvědomit, že jeho budoucnost je zatížená obrovským břemenem, se kterým se stěží dokázal vyrovnat on sám. Proč do toho všeho zatahovat ještě někoho dalšího a k tomu tak úžasného? Její zájem se nedal přehlédnout, měla v sobě cosi něžně jiskřivého, což jej zvláštně vzrušovalo. Když si znovu připomněl křehkost jejího těla, když ji objímal, a vůni, když se rty letmo dotknul jejího spánku, proběhlo jím zachvění a ucítil příjemné bodnutí v podbřišku. Zaťal zuby a rázně vykročil vpřed. Už si ale nebyl tolik jistý tím, zda dokáže takhle chladně odejít, když se ještě někdy potkají.
Snažil se raději převést své myšlenky na svoji budoucí cestu do Himalájí. Navzdory vnitřnímu neklidu, který v něm probudila Tabby, přemýšlel nad varováním mámina strýce Rahita, který byl dost znepokojený jeho úmyslem prozkoumat to tajemné místo. Nechápal, co by jej tam tolik mohlo ohrozit, a protože věděl, jaké záměry s ním má jeho nemoc, mávl nad tím rukou. Může být snad něco ještě horšího? To těžko...
Strčil si ruce do kapes a po chvíli jeho štíhlá postava loudavým krokem zmizela v ranním ruchu Dublinských ulic…

...................................................................................

A co vlastně poslouchala Tabby? Tohle...

http://www.youtube.com/watch?v=DdpyRPEmP-A&feature=related