Já anděl 16

Podíval se na mě s takovým despektem, že mi to vyhnalo adrenalin až do konečků vlasů.
„Jsem tu, protože potřebuju pomoc, abych dokázala splnit svůj úkol. Ale doprošovat se tě o to nebudu.“
Odložila jsem svůj hrnek s čajem, vstala z gauče a měla se k odchodu. Pak jsem ještě zastavila u vstupních dveří. Nutno podotknout, že se mě ani nesnažil zastavit.
„Děkuju za přespání.“
Otevřela jsem dveře a za nimi stála kočka. Stihla říct jen mňááá a na auuuu už zase letěla na déšť.
„Nezapomeň si nakrmit tu svou prašivou kočku. Čeká za dveřma.“ Křikla jsem ještě dovnitř než jsem za sebou zavřela dveře. Respektive jsem s nima pořádně třískla. Muselo to pak rezonovat celou továrnou. Ale to mi bylo v tuto chvíli vskutku srdečně jedno.
Ta chlupatá potvora ležela pod stříškou na dřevěné stoličce a třásla se. Já s ní ale v tu chvíli neměla slitování.
„Nejsem žádná jeho děvka, to jenom aby bylo jasno. Rozumím každé slovo, které řekneš a věř mi, že pokud to není naposled, co se vidíme, tak v případě, že se za to oslovení neomluvíš, budeš lítat na déšť pravidelně. Doufám, že jsi mě pochopila. Kočky prý bývají chytré. Moc tomu nevěřim. Zkus mě překvapit.“
Otočila jsem se od ní a za mnou stál Jerome.
„Trpíš samomluvou?“ zeptal se posměšně a složil si ruce na prsou. Štvalo mě se na něj dívat, jak stál přede mnou jen v tričku a kapky na něj ani nedopadaly. Odrážely se od jeho aury a on byl úplně suchý. Kruci, tuhle schopnost bych teďka vážně dost ocenila.
Nadechla jsem se zhluboka. Pak jsem jenom stiskla zuby a naklonila lehce hlavu na stranu.
„Co je ti do toho? Laskavě mě nech být.“
Vykročila jsem, že ho obejdu, ale zahradil mi cestu.
„Ustup.“ Zavrčela jsem.
Chvíli se na mě se zájmem díval a ve mně tak akorát stoupal vztek.
„Když ne tak uděláš co? Vyškrábeš mi oči? Ukecáš mě do bezvědomí?“
To jsem toho začínala mít tak akorát dost. Pravá ruka už mě stejně dobu svrběla a tak jsem impulsivně udělala to, co jsem si vzápětí strašně vyčítala. Totiž přitiskla jsem svou ruku na jeho hruď tam, kde bije srdce. Nestihl mě zastavit a tak se jen díval na to, jak mu beru energii. Nemohl s tím nic dělat. To smrtelníci nikdy nemůžou. Jen já mohu přestat.
Bylo to jen tak tak. O fous.
Zhroutil se mi do náručí. Jeho tělo bylo jako kámen. Ale co bylo horší, také prapodivně studené.
*Co jsi to provedla?* vyjekla kočka zděšeně.
Dívala jsem se na svou ruku a nevěřila tomu. Vlastně mi ani nedošlo, že tuto schopnost mi Bůh dokonce zachovat musel, abych dokázala vzít život Samuelovi. Ale já jsem teď málem zabila Jeroma a ten si to určitě nezasloužil.
Klečela jsem tak v tom bahně docela bezmocně. Bylo to zvláštní. Když totiž neměl Jerome svou sílu, tak voda dopadala i na něho. Šel z toho na mě až strach.
Ale hruď se mu dál zvedala v pravidelných intervalech a srdce bilo. Pomalu, ale jistě. Silně. Snad jsem to zastavila včas.
„Potřebuju, abys mi pomohla.“ Křikla jsem na Čiku, která mě vyděšeně pozorovala. Zřejmě netušila, jestli náhodou není další na řadě.
*Já tobě?*
„Né konkrétně mě, ale jemu.“ Ukázala jsem na bezvládné tělo v mé náruči. „Bude potřebovat zahřát.“
Zvedla jsem se a táhla Jeroma zpátky do továrny. Bylo to docela složité, protože lehký zrovna nebyl a já zase tak silná taky nejsem. Ačkoli mě tedy jeho energie poměrně dost nabila. Díky tomu jsem byla aspoň pořádně při smyslech.
Po nějaké době se mi podařilo dostat Jeroma aspoň na gauč. Bylo to teda pořádně těžký. A taky mi neustále padal. Ale nakonec se dobrá práce podařila.
Sundala jsem z něho tričko a pověsila ho na šňůru, kde včera visela i moje halena s kalhotama.
Dolů šly i boty. Ale kalhot jsem se ani nedotkla. Jsou věci, na které si ještě netroufnu.
„Ach jo, tohle jsem teda zvorala.“ Zabrblala jsem si do ticha. Touhle dobou už bych byla dávno pěkně daleko, kdyby mě ten zmetek tak nerozčílil.
*No to jo.* Zapředla kočka, která už věřila tomu, že jí nehrozí žádné nebezpečí. To se ale náramně mýlila.
Byla jsem rychlejší, než stihla postřehnout a zase jsem ji držela na hřbetě za kožich jako včera.
*Nééé na déšť nééé.* zaúpěla.
„Kdepak, číčo. My svě kamarádky nebudem.“ Konstatovala jsem a přesunula ji k Jeromovi. Tohle zaručeně nečekala.
„Zůstaň tady. Přinesu peřinu.“ Řekla jsem a šla do ložnice. Ta malá příživnice se mezitím lísala k Jeromovi a když jsem se s peřinou vrátila, zdálo se mi, že je o něco teplejší. Byť to byl jen okamžik.