Bonjour, Dita!

,,Dito? Ještě maso?‘‘
,,Jen trochu, děkuji.‘‘
Vedle brambor trůnila celá půlka nohy krocana, mně to však bylo jedno. Duchem jsem byla stále na louce ve sněhu a tak kolem mě plynula konverzace u stolu i mísy s jídlem, takže se stalo, že zatímco všichni měli už po jídle, já na talíři stále kopu brambor, zálivku i maso.
A všichni čekali na mě.
Zakroutila jsem se. ,,Mohla byste mi to zabalit sebou? Už nemůžu, dnes mi není nějak dobře.‘‘ Odmítla jsem všechny obavy o mé zdraví, opravdu nepotřebuji ani panáka whisky na povzbuzení zažívání a ano, jídlo mi velmi chutnalo.
Byli jsme u starých Simonů celý večer. Ačkoliv měla Madeilene svou babičku jistě upřímně ráda, zdálo se jí to dlouhé a tak se na mě otráveně šklebila ze své pozice v křesle. Dvojčata a Rowan na taburetech vypadali podobně a zbystřili jen, když se pozornost opět přesunula na mě.
,,Tak, Dito, už se ti to krátí.‘‘
Upřímně jsem se zděsila. ,,Co?‘‘
Babička mě nejprve nepochopila. ,,Mluvím o tvém pobytu ve Francii. Už jsi v půlce, ne?‘‘
Neuvědomila jsem si to, ale měla pravdu.
,,Jak bys zhodnotila svoji první půlku?‘‘
To byla otázka značně osobní, s odpovědí nepublikovatelnou na veřejnosti. Nebo aspoň pro uši Simonových.
,,Zhodnotila bych ji jako… uspokojivou,‘‘ přihrála jsem jim celkem nic neříkající odpověď a dvojčata mi věnovala úsměv.

Večer, když jsem usínala, zkusila jsem si na otázku babičky Simonové odpovědět znovu. Jak bych zhodnotila svoji první půlku?
Uspokojivé nebylo to pravé slovo.
Rozporuplné?
Musela jsem přiznat, že start se prostě nepovedl a byla to zásluha všech, včetně mě. Párkrát jsem pomýšlela na odjezd domů, ale to by bylo gesto poraženého. Vlastně ani nevím, čím ty věci nabraly jiný spád…
Ale vím. Etienem. Pomohl mi, naprosto nelogicky v tom kontrastu předtím, jak jsme se nenáviděli. Bylo to lehké s ním, s dvojčaty a s Rowanem, když jsem si získala jejich důvěru. A i s Madeilene to začínalo být lepší, tak si to jen teď nepokazit.
Problémem pro mě zůstával Simon. Vzdala jsem snahu o právo, které mi náleželo, tedy jeden volný den v týdnu. Alespoň, že na výplatu nezapomínal. Etien měl možná pravdu, třeba byl vážně tak zaneprázdněný, že na můj dárek k Vánocům zapomněl.
A Etien. Bylo to slastné domýšlet, kam náš rozvíjející se vztah může dojít. Vzápětí jsem se trochu umírnila, třeba mám příliš bujnou fantazii. Že by zrovna on chtěl mě? Nebylo to o tom, že bych nikomu nepřipadala přitažlivá, co se toho týče, mohla jsem si vybírat. Ale z čeho! Etienovi se žádný ani zdálky nepodobal, natož nerovnal.
Etien byl… jiný.
Zvláštní.
Můj.

Vánoční prázdniny utíkaly jako voda. Díky sníženému počtu stájníků byly Madeilene a dvojčata neustále v jednom kole a moje starosti se točily většinou jen kolen vaření, protože všichni přicházeli po náročných dnech ve stáji neskutečně hladoví. Zkusila jsem pár tradičních francouzských jídel a ani o jednom bych nemohla říct, že se vůbec nepovedlo. Oproti mým chabým kulinářským začátkům tady jsem se začínala zlepšovat.
Etiena potěšilo, když Rowan ani jednou nekřičel, že chce z poníka dolů během naší společné projížďky. O to méně byl nadšený, když kiddo jeho pozornost vyžadoval denně a na jízdárnu nechtěl ani za zlaté prase. I tak si však stále vytíženější Etien našel čas na trénování Rossa a na občasné vyjížďky se mnou, ke kterým musel Rowana přibrat.
Na Silvestra už nebylo vyhnutí, musela jsem jedli v hale odstrojit. Sebenepatrnější pohyb způsobil sprchu zeleného jehličí a když si Rowan s kocourem zapíchli jehličí do nohy a packy, položila jsem na schody notebook s vyhrávajícím playlistem mých oblíbených písniček a pustila se do ukládání ozdob do krabiček. Když jsem skončila, pod jedlí byl hotový zelený koberec a mně se nechtělo vysávat nadvakrát, když jedle stejně musela ještě ven. Oblékla jsem si bundu a šla do stáje pro Simona, aby ji vytáhl ze stojanu.
Rosso ve svém boxu nebyl, zato o kus dál uzdila Madeilene koně.
,,Kde je táta?‘‘
Madeilene zapnula nánosník, srovnala si otěže v ruce a do druhé lonžovací bič. ,,Na jízdárně, má lekci.‘‘
To se mi vůbec nehodilo. ,,Jak dlouho už?‘‘
,,Teď začal,‘‘ řekla a odváděla valacha pryč.
V boxu u peršeronů někdo oklepal plastové hřbílko o zeď. Otočila jsem se a z boxu vyšel Francois.
,,Bonjour, Dita. Ca va?‘‘
,,Mám se fajn, díky,‘‘ pousmála jsem se. ,,Šťastný Nový rok, mimochodem:‘‘
Francois roztál. ,,Děkuju. Tobě taky, hlavně hodně lásky, štěstí a-‚‘‘
Z chodby naproti nám vyšel Etien v rajtkách, se sedlem na ruce a s uzdečkou. S povytažením obočí kvitoval moji přítomnost ve stáji, zároveň do toho se usmál jen a jen pro mě. Neposlouchala jsem dál Francoise a šla za Etienem, který vešel do sedlárny. Sotva jsem za námi zavřela dveře, Etien se obrátil už s prázdnýma rukama, kterými mě k sobě prudce přitiskl a polibkem málem zadusil.
,,Potřebuju… vytáhnout stromek… ze stojanu,‘‘ zamumlala jsem omámeně, když mě nechal vydechnout.
Očima dal najevo souhlas. Zajela jsem mu rukou do vlasů a na pár minut se znovu ponořila do tepajících hlubin hříšného tepla.
Dovnitř vtrhl Francois a zůstal zkoprněle stát na prahu. Rozpačitě jsem se od Etiena odtáhla, ale on mě nepustil, protestně mě přitáhl ještě blíž, přitulil tvář na tvář a líně na Francoise zamrkal. ,,Co je?‘‘
Francois stáhl obličej zlostí, z háčku vzal uzdu a hlasitě za sebou zabouchl dveře.
Etien povolil sevření a já se z něj okamžitě vyvlékla.
,,Jsi hroznej!‘‘
S úsměvem postavil nohu na židli a stáhl si chaps. ,,No a co? Rozčiluje mě.‘‘
,,A proč do něj nerýpnout ještě trochu, že? Já ti povím, podle tebe bych mohla být právnička, ale ty ses minul povoláním. Měl bys být divadelník!‘‘
Rozřehtal se na celou sedlárnu. Se založenýma rukama jsem ho pozorovala, už nevěda, co si o něm myslet. Pověsil si poutka chapsů na ukazováček a jednou rukou mě objal kolem pasu. ,,Něco ti povím. V poledne jsem vedl Rossa na pastvinu, je to daleko a tak mu říkám, kamaráde, co asi dělá naše Dita? Rosso zastříhal ušima a zafuněl mi do ucha. No jo, Dita, kdy ta se na mě přišla naposledy podívat. A já se zamyslel a povídám mu, že to bylo včera. Vidíš, včera jsem tě viděl naposledy a jak jsi mi chyběla celou tu dobu.‘‘
,,Původně to bylo o Rossovi,‘‘ podotkla jsem, ale uvnitř potěšená.
Líbnul mě do vlasů. ,,Chéri, hřebec ti jedli ze stojanu nevytáhne.‘‘
A tak jsem musela kapitulovat.