Já anděl 17

Přikryla jsem ho peřinou tak, že kočce koukala jenom hlava.
„Chtělo by to něco teplého.“ Mluvila jsem si sama k sobě roztřeseným hlasem. Páááni, vždyť jsem málem zabila člověka. A né jen tak nějakého. Zabít Proroka není zase až taková sranda.
Zvláště pak je-li jeho otcem jeden z archandělů. To bych si nahoře už asi nevyžehlila.
O Prorocích toho vím opravdu jenom málo. Zapřičiňují stabilitu na Zemi. Jsou vyvažujícím článkem na miskách vah.
Ale i jich se týká Řád. Stejně jako mně. Jen oni mohou zasáhnout tam, kde andělé už nemohou. Jsou nástrojem samotného Boha.
Umínila jsem si, že se musím na podrobnosti Jeroma zeptat, až se dá trošku do kupy. Teda samozřejmě POKUD se dá do kupy. Zamávala jsem s ním slušně.
Pak mě ale napadla hodně spásná myšlenka. Teda né že bych si byla jistá výsledkem, to určitě ne. Ovšem za zkoušku to stojí.
Kočka na Jeromovi spokojeně spala a když jsem odkryla peřinu, tak se na mě velice škaredě podívala. Brala jsem jí teplo.
„Něco zkusim.“ Podívala jsem se na ni.
*To ti nestačilo to, co jsi zkoušela posledně?*
„Nebuď drzá nebo to špatně skončí. Víš co jsem ti slíbila o pravidelném lítání na déšť? Tvou omluvu jsem ještě neslyšela.“
*Aby jsi se nezbláznila.* odsekla mi kočka, vstala a jako dáma odkráčela do svého pelíšku, který měla zastrčený za linkou. Ani jsem si ho doteď nevšimla.
*Jestli mu víc ublížíš, vyškrábu ti oči. To slibuju!* zasyčela ještě ta chlupatá koule, než se stočila do klubíčka.
Stejně jsem si všimla, že mě po očku pozoruje, co chci dělat.
„Chci zkusit zpětný chod.“
Trochu se na pelechu nadzdvihla a pochybovačně na mě hleděla.
*Proč jsi to nezkusila hned?*
Na to, abych po ní něco hodila byla už moc daleko. Teda né že by si to nezasloužila. Ještě se tu budu babrat s protivnou rozmazlenou kočkou.
Odmítla jsem ji poctít svou odpovědí. Spíš jsem se potřebovala soustředit na to, co mělo nadejít. Nikdy jsem energii člověku nevracela a nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec dokážu. Teď se nesmím hlavně nechat rozptylovat.
Podívala jsem se na jeho hrudník, který se chatrně zdvihal v pravidelném rytmu. Byl prapodivně bledý a když jsem se ho dotkla, tak pořád ještě notně studený. Zjevně podchlazený.
Spojila jsem ruce k sobě a začala je o sebe třít. Při nejmenším tak bych mu mohla prospět a neublížit.
„Vejdi a neuškoď.“ Vzpomněla jsem si na oblíbené rčení mého předpředposledního svěřence. Byl to těžký alkoholik, ale v jádru jinak docela dobrý člověk.
Zahihňala jsem se, což kočka rozhodně nekvitovala. Pořád ještě mi nevěřila. Jenomže na to, aby něco udělala byla příliš bezmocná. Musela se prostě spolehnout na to, že mu víc neublížim. Šlo přeci i o její život. Respektive o její misku, která zrovna dneska dost zela prázdnotou.
Hluboký nádech chladného vzduchu do plic a jde se na to. Přiblížila jsem obě ruce k srdci. Snažila jsem se usilovně myslet na to, že chci veškerou energii, kterou jsem Jeromovi vzala, zase vrátit tam, odkud přišla.
Nejspíš se mi to dařilo, protože jsem začala ztrácet sílu. Cítila jsem, jak umdlévám, ale bylo mi to docela jedno. Nepřestala jsem, dokud jsem necítila pořádný tlukot srdce a teplotu lidského těla skoro jako tu mou. Pak až jsem ruce sundala.
Jerom otevřel oči. Jednoznačně nechápal, která bije.
„Podařilo se, jsi zpátky.“ Vyslovila jsem šťastně. Ale pak se mi zamžitkovalo před očima a cítila jsem jenom to, jak mě zachytily silné paže a položily mě na postel. Roztomilé, tak jsme si to vyměnili. To je snad vtip.
Jenomže Jerome nebyl z těch, kteří by svou dámu nechali vklidu vyhajat. Ne to ani nápad. Nejdřív mě pořádně propleskal. Což o to, cítila jsem to, ale nějak vzdáleně. Bylo mi to docela jedno. V tuhle chvíli by mi bylo asi fuk i to, kdyby mě začal mlátit důtkama. Tím to ale zjevně končit nemělo.
Vzal kýbl s vodou a celý ho na mě vychrstnul. Studená voda. Jo to jednoho probere.
„Chceš mě utopit?“ zaječela jsem na něj a chtěla do něj praštit, ale zjistila jsem, že jsem na to krapet slabá.
„To víš že jo. Ale až nakonec. Ještě pro tebe plánuju jistá středověká mučení, trochu soudobého týrání a až nakonec nějaké to dlouhé umírání, aby sis už přála být mrtvá.“
Z jeho úst to znělo tak odporně, až jsem se otřásla.
„Vidím, že už je ti líp. To jsem ráda.“
„Ty máš jediný štěstí, že ženským obvykle neubližuju. Nejspíš zrovna v tvém případě udělám výjimku. Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi se mě snažila zabít?“
„Nesnažila jsem se tě zabít, snažila jsem se tě odstranit z cesty, pokud sis nevšiml. Chtěla jsem odjít.“
Mávnul ke dveřím stejně názorným gestem jako to v noci ukázal Gabovi.
„Jak je libo má drahá. Dveře jsou tímto směrem.“
„Jsi ubohej. Pakliže ti to není známo, což asi není, tak jsem ti věnovala víc energie, než jsem ti vzala. Takže by mě vážně potěšilo, kdybys mě nechal aspoň hodinu v klidu a já si ji mohla zase nabrat z vesmíru. Pak vypadnu a v případě, že mi nebudeš stát v cestě, tak třeba opravdu na dlouho. Když to bude jen podle mého, tak navždy.“