Junoon

Nic netíží tolik, jako tajemství…
(Jean de La Fontaine)

Víkend uběhl jako nic a přiblížil se den Tabbyina nástupu do nemocnice. Na to zvláštní a hlavně úžasné setkání v parku stále nemohla zapomenout a i když oba další dny nedočkavě spěchala na to stejné místo, vždy se pak zklamaně vracela zpět domů. V neděli večer její táta naplánoval grilování na zahradě, což přivítala s obrovským nadšením. U nich doma v Bedfordu se nikdy nic takového nepodnikalo, protože máma prostě neměla tolik času.
Když Tabby seděla v bílém vlněném svetru u hořícího venkovního krbu, trpělivě snášela Sidovu ležící chlupatou přítomnost, protože jí příjemně zahříval nohy. Maličko se jí zastesklo po mámě a nenápadně si setřela z tváří slzy. Zaregistrovala vedle sebe pohyb, byla to Nicole. Sedla si vedle ní a položila jí shovívavě ruku na rameno.
„Nebuď smutná, vím, že to pořád moc bolí, ale my se s tvým tátou postaráme, abys to všechno lépe snášela, buď bez obav. V nemocnici je práce až nad hlavu, nebudeš mít
vůbec čas na smutné myšlenky. A časem poznáš, že utápět se ve smutku nemá vůbec žádnou cenu, je to předem prohraný boj. Já už jsem to taky vzdala…“ dodala tiše. Tabby se na ni udiveně zahleděla. Nechápala, o čem hovoří, ale neměla odvahu se zeptat. Nicole však promluvila sama, dívajíc se při tom do praskajícího ohně. Tabby začala tušit, že i tak dokonalá žena jako ona má své tajemství, které občas zabolí, a které potřebovala někomu říct. Vzbudilo to v ní mírné rozpaky, zatím si vůbec nepřipadala jako nějaká její kamarádka.

„Víš, pocházím ze čtyř dětí, vždy nás byl plný dům a proto jsem si přála mít také tak velikou rodinu. Jenže život si to nějak rozmyslel a připravil mi nejedno hořké překvapení. Tvůj otec je mým druhým mužem. Mé první manželství nebylo šťastné. I když jsem od počátku tolik toužila po dětech, provázela mne jen samá smůla. Dvakrát jsem potratila a mé třetí děťátko se dožilo sotva jednoho měsíce, protože bylo těžce postižené. Můj život se mi rozpadl na prach, rozvedla jsem se a neměla jsem chuť existovat. Dokonce jsem si sáhla na život a ocitla jsem se v psychiatrické léčebně, jíž šéfoval přítel tvého otce. Ze všeho mne dostal po létech až Steve. Pomohl mi překlenout tu bezednou propast zoufalství a postavil mne znovu na nohy. Další děti už nemohu mít, a proto, když jsem se dozvěděla o tobě, byla jsem velmi šťastná. Přeji si, aby ses u nás cítila jako doma. A kdybys chtěla, můžeme zítra vyrazit na nákupy, trošku se líp oblékneš a tak. A tvé vlasy by taky potřebovaly lepší péči. Jsou sice nádherné, ale přece jen…Co říkáš?“
Tabby zalapala po dechu. Tak, a je to tady! V duchu si s hrůzou představila, do jakých obchodů ji Nicole hodlá zatáhnout a mimoděk se otřásla. I když ji dojal její smůlovatý život, tenhle záměr se tvrdošíjně rozhodla zatlačit do kouta. Ale jen najít tu správnou cestu.
„Ehm…no…víte…dovezla jsem si oblečení plnou tašku, žádné nové nepotřebuji. Jsem spokojená s tím co mám.“ Snažila se o vlídný tón. Nicole jen překvapeně zamrkala, myslíc určitě na záplavu Tabbyiných potištěných triček, ošoupané džíny, barevné ponožky a tenisky s pestrými tkaničkami a odvětila: „Dobře, ale mladá dáma tvého věku…“ Tabby ji ale nenechala domluvit, v odhodlání bránit svůj šatník za každou cenu:
„…ta může chodit oblékaná zrovna jako já. I když toho kadeřníka bych docela brala, ale sama řeknu, co má s mými vlasy udělat!“ Odvětila rázně a ostře zabodla do Nicole svůj pohled. Té se to viditelně nelíbilo, ale naštěstí se prozatím rozhodla k ústupu. Perfektní. Jedna nula. První bitva byla tedy jakž takž vyhrána. Na další debatu už nebyla příležitost, protože k nim přistoupil otec s plným tácem grilovaných steaků. Tabby se mslně zakousla do největšího z nich a vděčně se na tátu usmála.
Když večer Tabby odešla do svého pokoje, podnikla Nicole ještě jeden pokus. Tiše otevřela dveře, oblečená do hedvábného županu, s tím svým sladkým úsměvem, snažíc se marně nedat najevo zděšení z Tabbyiny plandavé noční košile s medvědem na hrudi a řekla:
„Tak co, nerozmyslíš si to?“ Taby na ni vrhla zničující pohled, mimoděk sáhla po cédéčku Sonata Arctica, vložila jej do přehrávače, provokativně si nasadila sluchátka a pohodlně se usadila v ratanovém křesle. Tím bylo vše vyřešeno a koutkem oka jen sledovala, jak Nicole pokývla rameny a zklamaně zmizela za dveřmi.
Dva nula.
…Jestli to takhle půjde dál, nemá to chybu. Snad časem pochopí, že by tím ze mě udělala pouze napodobeninu slečny-drsňáka…pomyslela si Tabby spokojeně a pak už se nechala unášet skladbou „Shamandalie“ a snažila se nemyslet na svůj první den v nemocnici…

Druhého dne se probudila dost pozdě, nebyl již čas na běh parkem a rychle se oblékla.
Dole v jídelně již byli všichni u stolu. Nicole se na ni zadívala kritickým pohledem, který jasně dával nesouhlas s jejím zevnějškem, ale Tabby to velkoryse přehlížela.
„No konečně, už jsem myslel, že tě půjdu vzbudit.“ Přivítal ji otec. Usmála se a pokývla rameny. Pak rychle snědla zapečený toast se šunkou a jablko, polkla pár doušků ovocného čaje a asi po půlhodině již s tátou stáli u pracovny vrchní sestry.
Po zaklepání vyšla ven hubená asi padesátiletá žena s přísným obličejem a pichlavýma očima.
„Dobrý den, pane doktore, i vám, slečno. Tak tohle je ten náš nový přírůstek? No, mohlo to být horší. Tak pojďte se mnou, stavíme se nejdříve na osobní oddělení.“
…Mohlo to být horší…co s tím všichni mají? Zřejmě je to místní motto…pomyslela si rozhořčeně Tabby, protože zrovna takhle ji v pátek uvítal ten navoněný medik Ted. Jen se divila, že jej dnes dosud nepotkala, což přivítala s uspokojením.
Po nezbytných formalitách se vrátila zpět do sesterny.
„Takže, má milá, co vlastně umíte?“ Zeptala se vrchní sestra a dala si ruce v bok.
Tabby si odhrnula z obličeje pramen vlasů a odvětila s úsměvem.
„Jsem diplomovaná zdravotní sestra, mám rok praxe v nemocnici v Bedfordu a nyní studuji prvním rokem medicínu v Londýně.“
Její budoucí nadřízená k jejímu údivu obdivně pokývala hlavou a odvětila.
„No vida, to se mi zrovna hodí. Píchat injekce předpokládám umíte?“
„Samozřejmě, byla jsem jedna z nejlepších, ode mne neměl nikdo ani flíček.“
„To je skvělé. Pro začátek ale, než se seznámíte s chodem nemocnice, budete něco jako ošetřovatelka, která je vždy po ruce k jakékoliv potřebě. Takhle nejlíp poznáte, jak to u nás vlastně chodí. No a později jsem ochotná svěřit vám sesterskou uniformu a velmi ráda. To víte, sestřiček není nikdy dost. Tak pojďte…“ Dodala s úsměvem. Tabby se rychle rozloučila s otcem a pravou nohou vykročila vstříc tomu, co ji čeká…

Po týdnu se zde již cítila daleko jistější. Toho dne se jako vždy převlékla do stejnokroje ošetřovatelek a dostala za úkol zanést hromadu karet do přízemí onkologie, kde se nacházely místnosti, ve kterých bylo prováděno ozařování nádorů. Tabby se mimoděk zachvěla, ale musela se smířit s tím, kde pracuje její otec, ať už to mělo na její nitro jakýkoliv negativní účinek. A tohle vše k tomu bohužel náleželo. Váhavě otevřela lítací dveře a vydala se vpřed dlouhou chodbou. Když přicházela k druhým zadním dveřím před záhybem chodby, při pohledu na toho, kdo se tam náhle objevil, najednou ustrnula a začaly se jí třást ruce. K jejímu zděšení jí pár karet upadlo na zem. David! Co tady proboha dělá?
I na jeho tváři bylo také patrné překvapení. Sehnul se a pomohl jí posbírat materiály, přitom se jejich oči setkaly a lehoučce se dotkl její ruky. To však stačilo, aby se Tabby uvnitř rozehřála jako kamínka a mírně se začervenala.
„Ahoj, to je náhoda, co tady děláš?“ hlesla a narovnala se. Postavil se také a viditelně znervózněl.
„Ehm… Já? Vcelku nic. Jen jdu kolem. To víš, občas je třeba nechat si doktory proklepat své hříšné tělo.“ Odpověděl, snažíc se o suverénní tón. Tabby se na něj podezřívavě zadívala. Jde kolem? A zrovna tady v suterénu? Začalo jí to trošku vrtat hlavou, ale nechala si to zatím pro sebe.
„Máš jiné vlasy, sluší ti to, a v tom oblečení jsem tě málem nepoznal. Ty tady pracuješ?“ zeptal se a ona jen okouzleně vnímala ten jeho úžasný úsměv a několikadenní tmavé strniště na tváři, které mu moc slušelo. Ale zároveň jí připadal mírně bledší, než při jejich posledním setkání. Rozpačitě si uhladila své černé kadeře, se kterými si kadeřník poradil opravdu mistrovsky. Aspoň už nyní nevypadala jako divoženka.
„To víš, tátova žena se mne trošku snaží vylepšit. A tady pracuji od minulého týdne. Zařídil mi tady letní praxi.“
„Aha, tak to se možná uvidíme častěji…“ odvětil zastřeným hlasem, prozrazujícím vnitřní neklid. Tázavě se na něj zadívala, ale viditelně nechtěl tohle téma dále rozvíjet.
„A co Sid, už tě poslouchá?“ Zeptal se jí, aby zřejmě změnil pro něj nepříjemné téma.
„Moc ne, spíše jeden druhého tak nějak trpíme. Ale to se časem poddá…doufám…“ zasmála se a ihned dodala:
„Dlouho ses neukázal v parku…“ Všimla si, že ji sleduje zjihlým pohledem, při kterém se jí rozléval kolem srdce blažený pocit. Došlo jí, že mu zřejmě ani ona není lhostejná. Pak se mírně zamračil a přerušil chvilku napjatého ticha.
„ Nějak mi to v poslední době nevycházelo, pár dní mi nebylo dobře…ehm…tak, já už poběžím, jsem rád, že jsem tě opět viděl.“ Odpověděl trošku roztržitě, mrknul na ni a obrátil se k odchodu. Tabby se usmála nad známou větou, která ji už u něj vůbec nepřekvapila, slabě povzdechla a ještě chvíli sledovala, jak mizí za dveřmi na konci chodby. Jen nechápala, co myslel tím, že se nyní uvidí častěji.
Když vešla do pracovny asistenta, s úsměvem pozdravila a položila nové karty na stůl. Vzápětí jí ale úsměv zmizel z tváře. Nejdříve Nicole a pak tohle?... Zauvažovala, zda další tajemství bude ještě schopna unést, protože mezi těmi kartami, které měla odnést zpátky nahoru do kartotéky, byla jedna, znějící na jméno David Hatcher…

.................................................................................
A tady je Shamandalie...:)
http://www.youtube.com/watch?v=MV3OwcMysBk