Smrt (12.)

S vypětostí šelmy po běhu jsem se procházela po hale. Všechno mé služebnictvo zmizlo z mého dosahu, asi cítilo, že lva, i když v kleci není dobré dráždit.
Dokonce i Anna se ke mě nepřiblížila ze strachu. Černé oči mi plály a vypalovaly se do zdí, bledá pokožka ještě víc průsvitněla a natahavala se. Vypadala jsem jak monstrum s rozevlátou hřívou a bylo mi to jedno. Tak hluboko jsem klesla ve svém zoufalství.

Připadala jsem si jako kočka chycená myší. A nevěděla jsem kde se to mé přirovnávání ke zvířatům bere. V tu chvíli mě prostě příliš věcí nenapadalo.


Věděla jsem jen jediné. Pokud zůstanu, budu muset chtě nechtě zabít Brama mladšího. Toho, který ve mě vyvolával rozporuplné pocity lásky i znechucení.
Seděla jsem na schodech, držela se točitého sloupku z bílého mramoru a po tvářích mi kanuly chladné černé slzy. Slzy nenávisti.

Už pomalu ubíhal večer, když jsem se teprve rozhodla něco dělat. Zvedla jsem se, mé srdce tepalo tichým, klidným rytmem, který jako by ani nenapovídal o nějakém životu ve mě. O nějakých pocitech.
Stále jsem na sobě měla otcovi kalhoty, košili a vestu. Neměla jsem pražádnou chuť se převlékat. Stejně mi to už bylo jedno, co si o mě kdo pomyslí.
V ložnici jsem zbalila veškeré své šaty do velké truhly a to samé jsem se svými věcmi udělala ve svém pokoji. Prošla jsem celý dům a hledala něco co mi bude skutečně chybět.
Ale věděla jsem, že kterákoli z věcí by mi nenahradila vzpomínky na všechny prostory, ve kterých jsem si hrála jako malá.

Unaveně jsem se svalila na postel. Celý den jsem prakticky nic nedělala, ale přesto jsem se cítila vyčerpaná a na dně.
Jakmile jsem dopadla do teplých a měkkých peřin, skoro okamžitě jsem usnula.

* Průvod do černa oděných, nadýchaných rób se táhl za vyřezávaným vozem jež ponurým tempem projížděl štěrkovou cestou. Pršelo a přesto si nikdo nedovolil zajít do domu nebo se schovat pod altánky po cestě.
Vzadu na vozu ležely na sebe naskládané rakve různých velikostí.
Šla jsem rychle a nedovolovala se ohlédnout na lidi za mnou. Od očí jsem si už dávno sundala ruku s promáčeným kapesníkem. Mé slzy se promíchávaly se slzami mraků.
Tenkrát jsem si v duchu přehrávala tiše písničku, prastarou.

"Šedé mračna po obloze plují,
srdce andělů pukají a pláčou,
stará loď v přístavu rozbitá stojí,
hadi si brzy kůži svou svlečou.

Srdce andělů pukají a pláčou,
stará loď v přístavu rozbitá stojí...
Srdce andělů pukají a pláčou,
kdy lidé pohřební šaty svlečou?"

Měla krásnou melodii, z které i šťastnému člověku pukalo srdce stejně tak jako andělům na obloze. Slova písně zněla daleko lépe v jiných jazycích, ale v tu chvíli mi to nevadilo. I s nimi můj tichý zpěv zněl jako to nejhorší naříkání ze zármutku. *

S trhnutím jsem se probudila. Stále jsem ležela na přikrývce své postele. Za okny byla stále stejná tma a já usoudila, podle ohořelé svíčky, že jsem mohla spát nanejvýš hodinu.

Sešla jsem do kuchyně kde veškeré služebnictvo mělo večeři.
"Tento dům bude brzy opuštěný. Přesto kdo chce v něm pracovat, budu mu platit za údržbu. A potřebuji služebnictvo na cestu.¨" mluvila jsem potichu, ale v místnosti se s mým nástupem rozhostilo tíživé ticho a tak bylo vše dobře slyšet. Služebnictvo na má slova reagovalo halasem a šokem, já však šla už pryč a sedla jsem si na schody.
O pár minut později přišli první zájemci pro mou cestu. Mezi nimi byl i Kyly.

"Jsou truhly v kočáru?" zeptala jsem se Kylyho, který si roztřeseně prohlížel panství kde se narodil. On však pohlížel na dům pro služebnictvo.
"A-ano, baronko." přikývl trochu rozpačitě a setřel si jednu neuhlídanou slzu.
"Jestli nechceš, nemusíš jezdit. Budu ti platit za vedení stájí."
"Za vedení?!" vytřeštil oči.
"Ano, můj podkoní už chce odejít, má vdanou dceru a dost peněz, aby se ženou dožil v klidu. Platím dobře."
"Pojedu s vámi paní."
"Vážně?"
"Těším se do světa."
Zazubil se na mě rozzářeným úsměvem, který jsem mu nedokázala oplatit. Poprosila jsem ho, aby se usadil dovnitř kočáru spolu se mnou a Annou. Venku byla zima a jeho oblečení bylo jen velmi chudé a proto to s vděčností přijal. Můj obvyklý kočí zamumlal, že už musíme vyrazit. Přikývla jsem a nasedla za jeho pomoci dovnitř.

Zavřela jsem oči a nedívala se z okna jako mí společníci. Zadržovala jsem slzy a vědomí, že už se domů pravděpodobně nikdy nebudu moct vrátit.

Někdy mezi tím mnou vyslaný posel už musel doručovat list s poděkováním lordu Bramovi a s krátkou adrësou na níž má posílat listy. Kočár házel, ale já stejně nemohla spát.
Můj lidský život odjížděl spolu s domem.