Já anděl 18

„Jooo to sou silný slova.“ Řekl posměšně.
„To nebudu komentovat.“ Prskla jsem na něj.
„Tvé komentování toho, že to nebudeš komentovat, mi zcela stačí ke štěstí.“
*Páááníííček jůůůů.* zamňoukalo to zablešený stvoření a vylezlo z poza mycí linky.
*Jo tak ta mi tu ještě scházela.* zaúpěla jsem.
*Ta čůza na mě byla moc ošklivá. Tak doufám, že na ni taky nebudeš milej. Jo a mimochodem, mám prázdnou misku.* Lísala se ta bestie k Jeromovi a já jsem pevně tiskla stoličky k sobě. To, že jí rozumím, je přeci moje výhoda. Lepší když o tom Jerome nebude vědět.
Vzal ji do náruče a začal se s ní tak nějak mazlit. Vypadalo to docela směšně. Ale nedokázala jsem se ani pořádně smát, protože na to mi nezbývalo sil. Potřebuju nutně meditaci.
Namáhavě jsem se posadila. Stálo mě to zbývající síly. Tomu odpornýmu bastardovi to bylo očividně jedno. Tak tohle mu jen tak neodpustim. Tohle fakt ne.
Skřížila jsem nohy do tureckého sedu, spojila prostředníčky a palce a začala meditovat.
Jerome nedělal nic. Jenom na mě civěl jak u vytržení. A kočka s ním. Nejspíš na mě musel být dost zajímavý pohled, když jsem se rozzářila a vznesla pár čísel nad pohovku.
Každopádně to neslo své ovoce. Bylo mi líp. Naplnila jsem své pomyslné baterky až po okraj. Však už bylo na čase. Nechybělo moc.
„Zajímavý.“ Podotkl Jerome a pustil kočku na zem. Nesouhlasně se na něj zakřenila. Najednou už bez jeho náruče přede mnou nebyla tak v bezpečí. Ovšem mně byla naprosto ukradená. A on taky.
Vstala jsem z pohovky a vydala se přímou cestou ke dveřím továrny. Beze slova a bez mrknutí oka. Skoro jako náměsíčná. Ale pravdou je, že vím přesně, co dělám. Chci odejít.
Už už jsem zabírala za otevírací mechanismus vchodových dveří, když se za mnou ozvalo nejisté:
„Nechoď.“
Né to nebyl Jerome. Ten by mě nezastavil. Byla to jediná bytost na světě, která mě tam mohla ještě udržet.
„Čemu jsi v naší konverzaci nerozuměl?“ ozval se nevrle právě jmenovaný na Gabrielovu adresu.
Gab se na něj otočil a změřil si ho nesmírně studeným pohledem. Páááni. Teď bych dala jmění za to vědět, o čem si povídali. I když grimasy stačily. Jerome byl brunátný v obličeji a zjevně ho Gab přiváděl k šílenství.
Archanděl ale stál naprosto si vědom své převahy. Pro něho byl Jerome asi jenom něco jako štěkající štěně, které mu nemůže ublížit. Spíše by se mělo obávat toho, že pokud se neusměrní, bude mu nasazen náhubek.
Jenom ta představa toho namyšlence s obojkem mě docela rozesmála. Vlastně jsem ten smích zaboha nemohla zastavit. Ještě představa toho, jak je na všech čtyřech a Gab ho za sebou táhne na vodítku a já myslela, že se smíchy asi počůrám.
Ti dva se najednou přestali telepaticky hádat a koukali na mě.
Samozřejmě jim nedalo takovou práci se mi podívat do hlavy, co mě tak rozesmálo. A zatímco Gaba to upřímně pobavilo, Jerom vypadal, že asi každou chvíli praskne.
„A ven.“ Zařval tak, že se otřásla celá továrna.
„Jak chceš. Ale až si to rozmyslíš, může už být docela pozdě!“
„Ať si.“
„Je zatvrzelej jako mezek. Ale neboj, taky je jenom člověk. Má srdce. Pojď půjdeme.“
Řekl Gab mým směrem a tak jsem zabrala za dveře. Otevřely se dokořán. Tak jsem mohla vidět, že déšť už skončil. Všude bylo bláto, ale konečně ani nefoukal vítr. Vlastně to bylo po nabití energií docela snesitelné.
Vykročila jsem.
„Nechoď.“
Tentokrát to byl Jerome. Oč víc mě to překvapilo. Ale pochopila jsem až když jsem postřehla, že nemluví na mě, ale na Gaba.
„Platí pořád ta nabídka?“
Gabovi se na tvářil zračil vítězoslavný úsměv.
*Jsem součástí nějaký dohody? Tak na to vám milánkové kašlu z vysoka.* proběhlo mi naštvaně hlavou a tak rychleji než by si byli všimli jsem zmizela. Nedělala jsem si iluze, že kdyby Gab chtěl, že mě najde. Ale trocha vzdoru někdy nemusí být na škodu. Už jsem měla té jeho manipulace tak akorát dost. Je sice docela dobře možné, že měl o mě strach, ale ani tak mi nemusel obstarávat chůvu. Jak málo mi věřil.
Bylo mi to tak strašně líto. Vždyť přeci dělám neuvěřitelné pokroky. Už vím, jak získávat energii, jak zapálit sporák a že dotýkat se drátů pod napětím není dobrý nápad. Ta poslední zkušenost mě sice pořádně kopla, ale žádnej učenej z Nebe nespad.
*Teda snad krom Gaba.* pomyslela jsem si uštěpačně. Takže i přes ty slzy jsem se usmála.
Šla jsem svižnou chůzí a poměrně brzy došla až do hlavnějších uliček města. Lidé na mě divně civěli. Asi že jsem tak úděsně oblečená a nemám boty.
„Chuďátko. Tebe jsem tu ještě neviděla.“ Najednou se vedle mě objevila starší buclatá dáma, které bych snad věřila i to, že umí chodit po vodě, kdyby mi to tvrdila.
Nic jsem jí na to neřekla. Jen jsem se na ni dívala. Bylo na co. Opírala se o berli a na jedné ruce jí chyběl prst. Přesto se tvářila dobrosrdečně a mně přišla prostě milá.
„Pojď, pořádně tě oblečeme. Musí ti být zima.“
Vydala se uličkou kolem mě mezi domy. Chvíli jsem váhala. Přeci jenom ji vůbec neznám. Ale zase co můžu ztratit? Asi nic. Když nic nemám.