Zloděj snů XVII.

Když jsem se probudila, připadala jsem si celá ztuhlá a unavená. Za celou noc jsem si pořádně neodpočinula a v sedě se mi teď dokonce točila hlava. Předchozí den jsem se chovala hloupě a v poslední době to nebyl zrovna výjimečný stav. Proč se do všeho zaplétám víc a víc? Už ani nevím, kudy a kam. Nemám ponětí, co to ve mně roste za pocity a celkově si přijdu tak ztracená, že to nedává smysl. Jaký k tomu mám důvod?
Trápila mě moje přelétavost. Chodila jsem s Tomášem, ale bolest z rozchodu mě dlouho nesužovala a už se mi líbil Matyáš. Do toho všeho vstoupí ještě Will? Nikdy, NIKDY jsem nechtěla pochopit ty pocity holek, kterým se líbil. Je to arogantní, povrchní, namyšlenej hajzl. A přesto měl možná i svoje dobré stránky. Z nějakého důvodu jsem si začínala být jistá, že jí Tomášovi vrazil kvůli mně. Ať se tvářil jakkoli nad věcí a že se ho moje záležitosti netýkají, nemohla jsem ho zařadit do skupiny bezcitných parchantů. Živě jsem si dokázala představit urážku vycházející z Tomášových úst. Ať už se Debil choval jakkoli idiotsky, věděla jsem, že o holce, se kterou něco měl, nikdy neřekl nic opravdu hnusnýho. Možná to ho rozčílilo.
Vzpomněla jsem si na to, jak mi kdysi svým způsobem pomohl. Když nám bylo čtrnáct a navštívili jsme společně s jeho rodinou babičku, dostala jsem se kvůli němu do problémů. Vlastně to celé byla jeho chyba, nebo jsem si to vždycky myslela. Aby se neprovalilo, že není se mnou, lezla jsem přes střechy garáží, na které jsem musela přeskočit ze stromu. Jenže se mi smýkla noha a ošklivě jsem spadla. Strašně se naštval. Jakmile slyšel výkřik, šel mně hledat. Vynadal mi, jak jsem mu všechno překazila a proč jsem tak blbá a lezla jsem po stromech. Jenže to on mi řekl, abych ho varovala, až bude třeba. Idiot! Urazila jsem se. Dělala jsem to v jeho zájmu, ať už se ke mně chová jakkoliv a on se na mě hrozně rozčílí, že jsem naprosto pitomá, když se dokážu zranit. Jestli je můj mozek v pořádku? Tenkrát jsem si v duchu nadávala a slibovala si, jak mu už nikdy nepomůžu, protože je to on, kdo nemá v hlavě všechno srovnané. I tak… nesl mě zpátky domů snad dva kilometry, trochu ošetřil, a když rodiče hrozně šíleli, vzal vinu na sebe. A já si myslela, jaká je to samozřejmost - vždyť za to taky mohl on!
Další den odjížděli z Čech. Dívala jsem se ven z okna a neobtěžovala se s ním rozloučit. Nezajímalo mě, zda ho to mrzí. Chtěla jsem jenom, aby vypadnul a přestal mi ztrpčovat život. I když jsem toho hned potom trošku litovala, prostě jsem nešla. Neřekla jsem ani ahoj.
Se zoufalým výkřikem jsem zapadla zpátky do peřin. Vracela jsem se v myšlenkách zpátky k Tomášovi a říkala si, jestli jsem s ním náhodou nechodila jen s osamění. Všichni ostatní někoho měli, pouze já ne. To přece není možné! Holky rozebírají kluky o sto šest a já se jejich debat nemůžu účastnit? Styděla jsem se jim říct, že nemám kluka a nikdy jsem ho neměla, a pak se mnou najednou chtěl chodit nejhezčí kluk na škole. Proč ho odmítat? Byla jsem pořád skoro stejné dítě jako ve čtrnácti, hloupé, naivní a sobecké.
Ta nevěra možná nezranila moje city tak, jako mojí hrdost a uvědomit si něco takového mě stálo hodně sil a hodně bolesti. Docházelo mi to až teď. Přece jen už je to nějaký pátek, co se to všechno semlelo a já tak můžu mít od všeho odstup. A těch dní, co už tu je Debil… Pořád přibývaly. Zvedla jsem ruku před oči a zadívala se na ni. Včera jsem toho cítila mnohem víc, než kdy s Tomášem. Děsilo mě to.
„Co tady vřeštíš hned po ránu?“ objevila se najednou mezi dveřmi hlava černovlasého kluka.
„Aaaaaa!“ zavřeštěla jsem podruhé a zakryla se peřinou, protože jsem toho na sobě moc neměla.
„Já myslel, že už se před sebou po včerejšku nemusíme stydět?“ zazubil se provokativně. „Ale smysl pro férovost ti asi nechybí. Tys viděla mě, já zas tebe… ale pořád je v tom rozdíl, příště se budeš muset svlíknout úplně celá…“
„Ty debile!“ vykřikla jsem a hodila po něm vší silou polštář. Než k němu však stihl doletět, dveře se zaklaply. Povzdychla jsem si a rukou si zakryla obličej v domnění, že je po všem, ale než jsem si toho všimla, přešel až k mojí posteli. Vzal mě za zápěstí a odkryl mi tvář. Cítila jsem, jak se mi z nějakého důvodu nahnala do tváří horkost. Jen tak tam stál a pozoroval mě, zatímco jsem se na něj překvapeně dívala.
„Hodláš se válet ještě dlouho?“ promluvil po chvíli lhostejným hlasem. „Snídaně se sama neudělá.“
S jeho slovy jsme se vzpamatovala. Co jsem čekala? Úplně mě rozhodil! Díval se na mě tak zvláštně a tvářil se, jako by chtěl něco říct… a nakonec z něj vypadne tohle! Jsem asi vážně úplně pitomá.
„Ruce máš, ne?“ poznamenala jsem a vzdorovitě mu vyškubla paži z lehkého sevření.
Sebral se k odchodu, ale předtím se ještě otočil a vypláznul jazyk. „Nic ti tam nenechám.“
Jako by mi právě tohle teď dělalo starosti. Co to se mnou sakra je?! Měla jsem chuť bít hlavou o zeď a nemohla se dočkat návratu rodičů. Nechci s ním už být o samotě ani vteřinu!