Junoon

Když osud otevírá jednu bránu, druhou občas zároveň zavírá…(Victor Hugo)

Tabby místo do kartotéky zamířila rovnou za otcem do lékařského pokoje. Podle rozpisu na chodbě totiž zjistila, že by tam zrovna měl být. Pevně sevřela v podpaží karty, opatrně zaklepala a vešla dál.
„Tati? Promiň, že tě ruším…“
Steve Harris zvedl oči od stolu, položil tužku a zahleděl se na svoji dceru. Tolik mu připomínala Sandru, občas to bylo až příliš bolestné. Ale osud nelze přemluvit, to na vlastní kůži poznal již dávno sám. A litovat všeho až nyní byl naprostý nesmysl.
„Copak se děje?“ Zeptal se udiveně, protože si všiml jejího dost rozrušeného výrazu.
Sedla si vedle něj a nervózně cupovala lem zelené pracovní haleny.
„Kdo je David Hatcher?“ Hlesla po chvilce.
Překvapila ho svojí otázkou, moc nechápal, kam tím míří. Uvědomil si také, že jí vlastně ještě neskončila pracovní doba. Znal vrchní sestru Clarissu, byla na své podřízené dost přísná a tohle by se jí dozajista nelíbilo, i když by se jednalo o jeho vlastní dceru.
„Ehm…můj pacient, tenkrát večer jsem se o něm doma zmínil. Pročpak se ptáš?“ S obavami se jí zahleděl na klín, kde si mezitím odložila karty. Davidova byla hned nahoře, ale naštěstí si všiml, že pečeť nebyla porušená. Tohle by jí neodpustil.
„Jen tak, znám ho od vidění. Co je mu?“ Špitla rozpačitě a sklopila oči. Doktor Harris se ale zamračil a odvětil trošku nevrle.
„A co takhle lékařské tajemství, to ti nic neříká, mladá dámo? Zrovna od tebe bych takovou neprofesionální otázku nečekal. Je dost vážně nemocný a nelze jej operovat. Pokouším se aspoň oddálit to, co jej nevyhnutelně čeká. Víc ale opravdu nemohu prozradit, ani tobě. A teď už rychle utíkej, než sestra Clarissa přijde na to, že jsi u mne. Až ji více poznáš, tak pochopíš, o čem mluvím.“

Tabby zklamaně pohodila hlavou. Poznala, že v tomhle s tátou bude těžké pořízení, byl až příliš zásadový. Zvedla se a pomalu zamířila ke dveřím. Ještě než ale vyšla ven, otočila se na něj.
„Promiň, nechtěla jsem být příliš indiskrétní. Jen mne to zajímalo.“
Usmál se na ni a ona poté vyběhla na chodbu. Tak tohle nevyšlo. Při myšlence na Davida ucítila bolestné bodnutí u srdce, pohladila zamyšleně prstem pečeť na obálce a něžně jeho jméno, ale protože věděla, že by tím hrubě porušila zdejší pravidla, vydala se raději ke schodišti. Když se vrátila z kartotéky, čekala už na ni Clarissa, s rukama v bok a rozzlobeně pokyvující hlavou.
„Kdepak jste tak dlouho, má milá? Já už myslela, že po vás vyhlásím pátrání!“ Řekla dost nepříjemným hlasem.
„Tady máte čisté prádlo a okamžitě jděte na sedmičku, je to vpravo za rohem. Právě se uvolnila a je třeba převléci postel. Umíte to vůbec?“ Zeptala se jízlivě a zabodla do ní svůj pichlavý pohled. Navzdory tomu, že se jednalo o primářovu dceru, nehodlala se zřejmě jen tak lehce vzdát svých přísných zásad.
„A…ano, jistě. Už tam běžím.“ Vykoktala Tabby a naložila si vše na vozík. Tenhle den v práci rozhodně nebyl příjemný. Rychle se rozjela, ale sotva zahnula do vedlejší chodby, najednou se tam objevil Ted a ona do něj opět málem vrazila. Chytil vozík z opačné strany a zabrzdil ji. Zeširoka se usmál a Tabby naježeně čekala, co z něj zase vypadne. Tolik ji těšilo, že se v posledních dnech vůbec nepotkali, a teď tohle…snad to je už poslední třešnička na dnešním příšerném dortu, ovšem dost kyselá…
„A to se podívejme, jaká náhodička. I když, pohybovat se ve vaší blízkosti je někdy velmi nebezpečné, jsem zřejmě vaším oblíbeným terčem, pomněnko.“ Zabroukal na ni, uhladil si ty své nechutně nagelované vlasy a zastrčil palce za opasek.
…To určitě, jsem štěstím celá bez sebe…pomyslela si Tabby a zamračila se. A jak se vůbec odvažuje říkat jí pomněnko?
„Ehm, dovolíte?! Já totiž hrozně spěchám a na rozdíl od vás mám docela dost práce!“ Odfrkla nasupeně.
„Tak to vás nesmím zdržovat. Ale jen tak mimochodem, co po práci? V kolik hodin končíte? Možná bych na vás mohl počkat a třeba vám ukázat město a tak.“ Odpověděl a určitě čekal kladnou odpověď, na jakou byl dozajista zvyklý. Jenže tentokrát narazil.
„Hm…tak to je mi líto, ale odpoledne nemám čas. A domů jedu s tátou, takže, jen tak mimochodem…d o v o l í t e?“
Řekla ostře a prudce pohnula vozíkem, až Ted zavrávoral. Zklamaně se ušklíbl.
„Jak myslíte, možná děláte chybu. Ale kdybyste přece jen změnila názor, tady máte mé číslo.“ Sáhl do kapsy pláště a podal jí svoji vizitku. Nevzala ji a tak ji položil na prádlo.
Pak jí konečně ustoupil z cesty a ona mohla jít dokončit svůj úkol. Docela ji rozzlobilo, že se jí Ted připletl do cesty. Měla sto chutí říci mu od plic něco ostrého, ale ovládla se. Mírně se jí ulevilo, když aspoň jeho vizitku roztrhala na malé kousíčky, které nechala mezi prsty se škodolibým úsměvem volně propadnout do odpadkového koše.

O dvě hodiny později již stála u výtahů, směřujících do třetího patra, kde byly šatny a denní místnost. Umírala žízní a hrozně ji bolely nohy. Nervózně poklepávala dlaní o paži, sledovala červeně svítící kontrolku a měla pocit, že takhle zde bude stát ještě zítra. Z dnešního dost výživného dne byla tolik rozrušená a ani nepostřehla, že se k ní zezadu tichounce někdo přiblížil.
„Já chodím raději pěšky, venku i tady…“ Uslyšela najednou skoro u svého ucha. Ucítila známou vůni, v momentě měla všechny chloupky v pozoru a srdce se jí rozbušilo, jako o závod. Mírně pootočila hlavu stranou a tím způsobila, že se svými rty zase lehoučce dotknul jejích vlasů a spánku. Kdyby právě teď dostala ránu bleskem, možná by na tom byla o hodně líp. Snažila se to ze všech sil rozdýchat, otočila se úplně a usmála se na něj.
„Ahoj, Davide, myslela jsem, že už jsi dávno doma. Díky za radu, ale dnes opravdu únavou necítím nohy, schody vůbec nepřicházejí v úvahu. Ledaže bys mne po nich vynesl!“ Zažertovala se smíchem. Vzápětí ale litovala toho, co vypustila z pusy. Vzpomněla si na to, co jí dnes o něm říkal táta a snažila se v sobě ušlapat pocit lítosti. David maličko zaváhal, zdálo se, jako by ve svém nitru s něčím urputně zápasil, ale než se nadála, držel ji v náručí. Divila se, že ji zvedl tak lehce, jako by byla peříčko. Nečekala, že při své štíhlé postavě bude mít tolik síly. A taky kvůli jeho nemoci…Na tohle ale odmítala myslet.
„Počkej, co to děláš? Pusť, tohle přece nejde!“ Vypískla a snažila se vymanit z jeho objetí a postavit se na nohy. Sevřel ji ještě pevněji, zakřenil se a odmítavě zakroutil hlavou.
"Před tisíci lety taky nebyly výtahy, a zrovna takhle by Ramses vynesl svoji unavenou vyvolenou až na vrchol pyramidy..." Lišácky na ni mrknul a vykročil s ní směrem ke schodišti. Udivila ji jeho zvláštní odpověď. Že by konečně její smůla byla zahnána do kouta? Nechtěla si zatím dělat příliš velké naděje, ale doslova se utápěla v jeho očích, které ji pobaveně sledovaly. Objala jej tedy nadšeně kolem krku, nedbajíc na to, zda je někdo pozoruje a jeho pevné husté vlasy ji při tom příjemně zašimraly na tváři. Bojovala nyní ze všech sil s nutkáním zabořit do nich svůj nos a vdechovat plnými doušky jejich vůni. Maličko se zlobila za svoji slabost, pomyslela si ale, že kdyby bylo možné zemřít štěstím, stalo by se to určitě právě teď. Sotva ale udělali pár kroků, dívajíc se jeden druhému do očí, objevil se naproti nim Ted…