Já anděl 20

Otočila se na mě a mávla zdravou rukou, abych ji následovala. Obezřetně jsem se rozhlédla, jestli nás někdo nepozoruje a váhavě jsem ji následovala. Nešla rychle, takže jsem ji dohnala pouhými dvěma rychlejšími kroky.
Pravda, byla poněkud nevábně cítit. Když jsem si ji prohlédla pořádně, tak na sobě měla oblečení, které novotou právě nesvítilo. Na některých místech byla její halena děravá skoro jako ta moje. Dlouhou sukni, kterou courala po zemi, měla na několika místech značně ušpiněnou.
Vlasy měla svázané do velkého drdolu. Měly barvu tak trochu neidentifikovatelnou. Někde prosvítaly i šedé prameny. Napadlo mě, kolik jí tak může být let.
Ani jsem si nevšimla, že na mě vlastně celou dobu mluví. Až když mi zahradila cestu, tak jsem si uvědomila, že bych jí asi měla odpovědět.
„Ty nemluvíš?“ zamračila se na mě .
„Mluvím.“
„Tak proč mi neodpovídáš?“
„A jaká byla otázka?“ zeptala jsem se a nasadila ten nejprovinilejší pohled, který znám. Kocour ze Shreka hadr.
„Jak se jmenuješ.“ Řekla dotčeně, že jsem ji neslyšela hned napoprvý a zařadila se vedle mě.
„Santin. A vy?“
Zastavila se, nasupila a spustila.
„Ty jsi mě snad vůbec neposlouchala. Předně mi nevykej, nemám to ráda. Nejsem nějaká nafrněná dámička, abych si na to potrpěla. A pak, už jsem ti to říkala. Jsem Doris.“
Odfrkla si a předešla mě rychlostí, kterou bych do ní nikdy neřekla ani náznakem. Málem jsem jí nestačila.
„Kam jdeme, Doris?“
„K dobrým lidem.“
„Aha. To hodně vysvětluje.“ Hleďme. Sarkasmus už by mi docela šel. Ještě chvíli strávit s Jeromem a jsem nejlepší cynik pod sluncem.
*Pch. Kdo ví, jestli si vůbec všimli, že už tam nejsem.* proběhlo mi nevesele hlavou a pro jistotu jsem tu myšlenku co nejrychleji zahnala. Netřeba nad tím přemýšlet.
„Odkud jsi, že tě neznám? Ještě jsem tě tu neviděla a to jsem tu celý život.“ Otočila se na mě a řádně se ujistila, že ji vnímám.
„Přišla jsem zpoza lesa.“ Odvětila jsem prostě a mávla rukou tím směrem. Mluvit se mi o tom rozhodně nechtělo. Těžko by pochopila kdo jsem a proč tu jsem. Musela bych lhát. Andělům tato možnost byla vždy zapovězena, takže mi bylo okamžitě jasné, že to je něco, co bych vážně nezvládla.
„Nemluvná, což?“
„Hmm.“
„No s tebou si teda nepopovídám. Nevadí. Už jsme stejně tady.“
Došly jsme k velkým fortelným vratům. Ta budova mi cosi připomínala, ale nebyla jsem si jistá. Každopádně mě to místo něčím lákalo k sobě. Jako kdybych se vracela domů.
Vstoupili jsme dovnitř a obklopil nás chlad. Ze studených zdí sálalo vlhko a odevšad na nás koukaly nehybné osoby. Mám dojem, že to byly sochy.
A také spousta maleb na stěnách. Moc jsem jim nerozuměla. Spousta krve a nahých lidí, křížů, zjevného utrpení. Na některých zvláštní záře jako slunce.
Postavy na těch obrazech někdy měly na hlavě cosi, co jsem u člověka nikdy neviděla. Vlastně ani u anděla ne. Vypadalo to, jako že to levituje nad hlavou ve vzduchu. Věneček.
„Co je to?“ zeptala jsem se a zamířila na to prstem.
Doris zamrkala víčkama, jako kdybych spáchala svatokrádež.
„Ty nevíš, co to je?“ ujistila se a vypadal docela vyděšeně.
„To bych se jinak neptala.“
Asi jsem narazila na nějakou základní lidskou znalost. No, tak takových bude ještě hodně.
„Ubožátko,“ povzdechla si.“neboj se, naučíme tě.“
Vlekla mě za sebou jako kus hadru. Děsila jsem se toho, co přijde. Oprávněně.
Když jsme vstoupili do další místnosti, praštil mě do nosu neuvěřitelný zápach. Tak trochu to, co jsem cítila z Doris jen v podstatně silnější intenzitě. Místnost sama vypadala neutěšeně. Pár stolů a židlí. Všechno staré.
„Teplo.“ Ujelo mi ze rtů a vážně mě potěšilo, že se konečně ohřeju. Konečně pořádně, protože v Jeromově továrně se mi to moc nepodařilo.
„Neboj se maličká, teď už bude dobře.“ Zašeptala ke mně Doris a mi se udělalo zle z jejího dechu. Neuvěřitelný puch. Ale snažila jsem se to nedat moc znát.
„Doris, kde to jsem?“
„Tohle je misije. Charita. Pro každého jednoho jak nás tu vidíš, je to domov.“
Rozhlédla jsem se. Tolik lidí. Všichni nějakým způsobem špinaví, potrhaní. Většinou staří.
Přišli jsme k obrovské dubové skříni, která vypadala jako z 18. století. Jedna šlechtična, kterou jsem kdysi měla na starosti mívala podobnou. Plnou šatů. Byly tak krásné.
Jenomže to co bylo v téhle skříni se krásné nazvat nedalo. Spíše nouzové. Né že by to, co jsem měla na sobě teď, bylo lepší.
„Všechno je to vyprané, i když to tak nevypadá. Jsou to dary od dobrých lidí.“ Řekla Doris důrazně a podívala se na mě jako na dítě, které je třeba pokárat. No zřejmě jsem se s tím taktním chováním úplně netrefila.
„Pááááni.“ Ujelo mi. Dokonce spodní prádlo. Vím, že se to normálně nosí, i když jsem to zatím nepostrádala.
Několik místních mě pozorovalo. Byli to především muži. Vlastně když jsem řádně zaostřila, tak jsem zjistila, že jsme s Doris jediné dvě ženy v místnosti. Ošila jsem se.
„Je tu malý kamrlík vzádu. Budeš se tam moct převlíct.“ Doris se na mě dobrosrdečně usmála. Trochu to pomohlo.
Zalezla jsem se tam převléknout. Bylo to prima. Najednou jsem měla oblečení, které hřálo a dokonce k sobě více méně ladilo. Při nejmenším bylo suché a čisté. Svetr, který jsem si na sebe navlékla, byl heboučký. Jak málo stačí k lidské radosti. Hned jsem měla mnohem lepší náladu.
Tu mi ještě vylepšily tenisky. Teda ponožky jsem do nich nikde žádný nenašla, protože všechny byly jenom pánský a tudíž neskutečně velký. Ale pro začátek mi to ani moc nevadilo.
„Jerome.“ Zaslechla jsem Doris, jak šťastně vyjekla.
„Ach ne, chůva je tady.“ Veškerá radost byla ta tam.