Cena lásky 3,

Do jídelny jsem se dostavila včas a dokonale upravená. Nehodlala jsem poskytnout markýzi Monthermerovi sebemenší příležitost, aby si připadal jako vítěz. Teď, ani kdykoli v budoucnu. Když mne uviděl sestupovat po schodišti, překvapením se zarazil uprostřed věty. Rychle se ovšem vzpamatoval a nabídl mi rámě jako by se nic nestalo. Neodpustil si ale jedovatou poznámku.
„Vypadáte mimořádně dobře, drahá choti. Že byste byla nakonec s vývojem situace přece jen spokojena?“
Dokázala jsem se lehce zasmát a oplatit mu jeho podlost stejnou zbraní: „Oč lépe vypadám já, o to horší je to s vámi. Že by vás zmohlo už i těch deset minut se mnou? To by ovšem vysvětlovalo, proč potřebujete náhradníka ...“
Rána zasáhla cíl. Na čelisti mu přeskočil sval a úsměv se vypařil z tváře. Nechápala jsem, kde jsem vzala tu odvahu něco podobného vyslovit. Možná to byla jen kuráž králíka zatlačeného do kouta, možná poslední vzdor nebo chabý pokus zachránit aspoň vlastní důstojnost. Pokud má jít moje loď ke dnu, ať se tak stane pod napnutými plachtami!

Zadostiučinění z této malé mezihry mi umožnilo bavit se při večeři stejně jako jindy, což by – vzhledem k předchozím událostem – asi jinak dost dobře nešlo. Složení společnosti dávalo tušit, že klepy od dvora, elegantní pomluvy i kruté šprýmy zaobalené do zdvořilosti se dnes budou podávat ještě dřív, než se na stůl dostane první chod. Usrkávala jsem drahé francouzské víno a přes okraj sklenky pozorovala ty, kdo se tu dnes sešli. S většinou z nich jsem se vídala pravidelně, s jinými jen občas, bylo tu i pár nových tváří. Tak to bylo vždy. Potřebovali jsme mít ve svém středu někoho, kdo by nás aspoň na jeden večer zaujal v dobrém či zlém svým novým obličejem, pobavil novinkami, které jsme neznali, nebo nás nudil, vzrušoval, rozesmával, dokud mu síly stačily. Až jsme z něj vysáli polední kapku vtipu, šarmu a intelektu, odhodili jsme ho jako vlkodlak svou oběť a hladově jsme se rozhlíželi po někom dalším.

Právě jsme nevybíravě žertovali na účet staré baronky Taynhamové. Nahluchlá dáma se na nás usmívala svýma pomněnkovýma očima, aniž jí docházely všechny ty zlomyslnosti, jimiž jsme se bavili. Byla značně lakomá, konverzovala vždy zásadně o počasí a nedělním kázání, a tak nebylo divu, že nebyla nijak zvlášť oblíbená. Teď se přihlouple smála vtipu, jenž – jak všichni kromě ní věděli – byl o ní, a od úst jí přitom lítaly drobky jídla. Vzápětí nás rozesmál otec Brian jakousi velmi zašmodrchanou historkou. Než se dostal k pointě, zapomněl, čím vlastně začal, a vypadal jako osel. Což jsme mu ostatně také řekli a on, celý rudý, konečně zmlkl.
A přesto jsem musela sama sobě přiznat, že přehnaným veselím jen maskuji vlastní rozmrzelost. Bylo to tu už stokrát, pokaždé k uzoufání stejné. Stále stejné historky a žerty, v nichž se měnila jen jména, stále stejné pikle, politika, válka, nevěry, nemanželské děti. Už dávno mi bylo jasné, že u jiného stolu s jinými tvářemi se dnes večer stejně krutě a neomaleně baví někdo druhý o mně, a to jen proto, aby mi při příštím setkání mohl se sladkým úsměvem říct: „Tuhle jsme vás vzpomínali, drahoušku“ ...

Znechuceně jsem odhodila příbor do talíře a znovu se napila vína. Tohle divadlo bude pokračovat ještě nejmíň hodinu. Muži se pak přesunou ke kartám a já budu muset aspoň další dvě hodiny udržovat konverzaci s dámami. Ach, opravdu – budu muset? Zasnila jsem se při myšlence, že bych jednou tohle „budu muset“ nedodržela. Bylo to sladké snění, podobné tomu, jímž jsem se nechávala unášet v dětství. Tehdy bylo věcí principu nedělat věci, které by se dělat musely. „Svou svéhlavostí mě jednou přivedeš do hrobu,“ říkával otec napůl v žertu a hrozil mi prstem po každé nezbednosti, kterou jsem vyvedla. Bohužel měl pravdu. Můj bezhlavý skok do nerovného manželství nebyl ničím jiným než dalším výmyslem trucovitého děcka a otec se z něj už nikdy nevzpamatoval. Potěšilo by ho, kdyby věděl, že jsem si to konečně uvědomila? Nebo by se trápil, protože už bylo pozdě cokoli změnit?

Těkala jsem očima po tvářích kolem stolu a trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomila, že se po celý večer bezděky vracím na jedno místo. K Williamovi. Vlastně jsem na něj civěla víc než často. Vypadal i po letech pořád stejně, a přitom to byl někdo úplně cizí. William mého dětství byl rozhodný, rázný a často i zbrklý kluk s nabroušenou pusou věčně roztaženou v úsměvu. Muž na konci tabule se mu podobal zevnějškem, ale jinak ničím. Jedl málo a pil ještě míň, občas prohodil poznámku k dívce po své pravici, a jinak se do hovoru vůbec nezapojoval. Navzdory své slepotě nepůsobil neohrabaně ani směšně, ale jeho opatrné pohyby ve mně budily zvláštní pocit – jako by jeho zranitelnost byla i mou zranitelností.
A najednou ... najednou se stalo cosi zvláštního. William zvedl hlavu a pomalu otočil tvář mým směrem. Vypadalo to skoro jako by se na mě díval. Sklenka se mi zachvěla v prstech, protože jsem si uvědomila, co se děje. Má myšlenka prostě doletěla k Williamovi a on ji uchopil se stejnou jistotoum jako jiní berou do ruky vzkaz na listu papíru. Jako děti jsme takto byli spojeni odnepaměti, k údivu a často i pohoršení dospělých. Ohromilo mě, že naše tichá pošta, jak jsme naší dovednosti říkávali, přežila tolik dlouhých let.

„Chtěl bych připít na zdraví naší hostitelky!“ Williamův hlas nečekaně pročísl ticho rušené jen cinkáním příborů. Kouzlo pominulo, číše se mi přestala chvět v ruce. Všichni pozvedli víno k přípitku a já s úsměvem na rtech předstírala, jak moc mě jejich pozornost těší. Ve skutečnosti mě těšilo něco úplně jiného.
„Asi bych se měl omluvit, vážení hosté,“ vložil se do této mezihry můj muž. „Trestuhodně jsem opominul povinnosti hostitele a dosud jsem vám nepředstavil tohoto pána. Nuže, je to bratranec mé choti, pan William Cardigan, a hned vedle něj pak jeho milá snoubenka, slečna Elizabeth Hothornová.“
Překvapeně jsem nadzvedla obočí. Hleďme tedy, William se hodlá ženit! Budu mu muset při nejbližší příležitosti poblahopřát, i když, Bůh mi odpusť, to jeho děvče moc krásy nepobralo. Na druhou stranu, jemu to může být úplně jedno ...
William se mírně uklonil přítomným a slečna Hothornová v rychlém úsměvu odhalila svůj předkus. Nu což, snad je chytrá nebo aspoň majetná. Neměla jsem příležitost o ní přemítat moc dlouho. Markýz Monthermer považoval za nutné uvést další podrobnosti: „Budeme teď snad mít příležitost se s panem Cardiganem setkávat častěji, protože jsem jej pozval, aby zde setrval jak dlouho uzná za vhodné. Považoval jsem to jen za správné, jelikož přišel o zrak při vojenské službě, a já jako voják s ním soucítím.“
„Skutečně ušlechtilý skutek milosrdenství,“ pospíšil si se svou vsuvkou vikář. Po Williamově tváři rychle přeběhl stín a já se mu vůbec nedivila.
„Jak se vám to stalo?“
Plukovník Mortimer vypleskl otázku s taktností sobě vlastní. Na druhou stranu, sama jsem byla zvědavá na odpověď. Před pár lety jsem se doslechla jen tolik, že William měl nehodu a to bylo vše. Na můj dopis nikdy nepřišla odpověď a jeho známí nepatřili k okruhu lidí, s nimiž jsme se stýkali.
Williamův obličej byl stále stejný, zřejmě na tuto otázku odpovídal už tolikrát, že nedal najevo nějaké vlastní pocity. Odpověděl velmi klidně: „Mému příteli se roztrhla zbraň v ruce. On zemřel, mne střepina zasáhla do oka. O pravé jsem přišel okamžitě, levé se zanítilo a brzy jsem přestal vidět i na ně.“
„Jaká tragédie!“ zamekotala baronka Taynhamová. „Takový mladý člověk a celý život zničený!“ Skvělé, chtělo se mi zaječet. Jak laskavé, že jste na to nás i Williama upozornila, paní baronko. Jinak by to nikoho nenapadlo ...
„Ještěže vám vaše snoubenka brzy poskytne bezpečný přístav a útěchu,“ dodala ještě stará paní.
„Ach ano, jistě,“ zamumlal William, tápavě se natáhl pro víno a napil se.
Nadechla jsem se, aniž jsem vůbec tušila, co chci říct. Nestihla jsem říct ani slovo. Hlavní dveře jídelny se rozlétly a do místnosti začali dvojstupem proudit lokajové s podnosy.
„Hleďme! Konečně tu máme hlavní chod,“ zahlaholil můj muž a všichni kolem ožili. Drby, historky, klepy i Williamova tragédie byly najednou podružné. Byl čas nacpat si břicha.