Já anděl 21

Nejspíš věděl, kde se schovávám, ale to mi bylo tak nějak jedno. Zůstala jsem v kamrlíku a snad ani nedýchala. Napadlo mě vyzkoušet, jestli ty jeho telepatický schopnosti zvládne i přes ocelový dveře zalitý v olověných pantech. To by byl lepší i než superman. Utýct není kam, ale třeba když tu zůstanu dost dlouho, tak to vzdá a nechá mě být.
„Doris, dlouho jsem tě neviděl. Jak se máš?“
„Čím dál tím víc stejně, hochu.“ Znělo to trošku smutně, ale stejně srdečně. Asi dokázala být člověkem, který nikdy neměl špatnou náladu.
„Tak hlavně když není zle.“ Odpověděl svým nezaměnitelným baritonem. Kdovíproč mě to tak divně popíchlo.
*Kéž by to nebyl vypočítavej hajzl.* proběhlo mi tak hlavou. Nejspíš bych si na něm dokázala najít něco, co by člověk mohl mít rád. Jenomže to bych nesměla vědět, proč tohle všechno dělá. A ne, já vážně netoužím být součastí obchodu, do kterého nemám co mluvit. Tak naivní zase nejsem.
Zatím jsem se bez něho dokázala obléknou a nabít energií. Zvládnu bez něho i najít Samuela a přesvědčit Nejvyššího, že stálo za to ponechat ho žít.
Zpětně když se tak nad tím zamyslím, říkám si, zda stálo za to vsadit právě na něho veškerou svou existenci. To andělé nedělají každý den. Vlastně to nedělají vůbec. Ještě jsem neslyšela o žádném jiném, který by porušil Řád. Ale taky pravdou je, že to by si Nejvyšší nikde asi nevystavoval. O takových se nemluví. Nejspíš i o mně se mlčí.
Pokud zemřu, budu dalším člověkem z mnoha. Jen moje duše už se nepovznese.
Vsadila jsem svou duši na člověka. To jsem tomu dala.
Musím ho najít za každou cenu. Bylo to správné rozhodnutí, to jsem si jistá. Zaslouží si žít, dýchat pro ty, na kterých mu záleží. Možná také pro mě.
Kdo ho teď chrání, když né já?
Je-li anděl schopen lásky, pak jsem já svého svěřence milovala. Nade všechno na světě. A on o té mé lásce nikdy ani nemohl vědět. Vždyť svého anděla strážného obyčejný člověk vidí jen jednou za život. A to když nadchází jeho smrt. Samuel mě tedy neviděl nikdy. Zabránila jsem té jeho.
„Nech si pomoct.“ Zašeptal mi Gab do ucha. Vytrhlo mě to ze zamyšlení. „Prosím.“
Ani nepovažoval za nutné se mi zjevit. Proč taky. Postačí že mi sdělil nezbytné.
*Co to po mně chceš? Smluvili jste si spolu něco, do čeho já nemám co mluvit. Spackala jsem to sama, dokážu se z toho i sama dostat. Nechci chůvu a tím méně Jeroma. Vždyť podívej, od Doris si nechám pomoct a ráda.*
„To ano, ale Doris tě nedokáže ochránit.“
*Ono je chránit před čím?*
„O tom nepochybuj. Udělej mi tu radost a NECH SI POMOCT.“
*No jo porát.* zavrčela jsem už jenom aby zmizel a dal mi svatej pokoj. *Amen můj pane.* ještě tak se rouhat.
Dveře se rázně otevřely a já se lekla. Stál za nimi Jerome s kamenným obličejem. Těžko říct, zda byl naštvanej a nebo ne. Pokud ano, nedal to na sobě znát.
„Krasotinka.“ Podotkl a mně v tu chvíli dalo hodně práce se nerozpřáhnout a typickým způsobem mu neobtisknout na jeho levé oko svůj pravý hák.
„Krasavec.“ Sjela jsem zase pohledem já jeho. Měl pořád to samé tričko, co včera. Těžko říct, jestli někdy nosí i jiné. Každopádně mi ani nepřišlo moc divné, že se objevil tady. Zřejmě tu je dost často.
„Koukám máš tu přátele, to tu jsi asi často, že?“
Vylezla jsem nonšalantně z kumbálku. A podala mu ručku jako pravá dáma.
Popadl ji pevně do své a přitáhl si mě k sobě. Poměrně hrubě musím říct.
„Santin. Nechovej se jako malá holka nebo se tak k tobě začnu chovat.“
Áááá jistě. Jasnější způsob jak mi naznačit, že trpělivosti vůči mé osobě nebude nikdy nazbyt, bych si sama nevymyslela.
„Půjdeme. Čeká nás toho ještě hodně.“ To teda řekl nahlas spíš pro Doris.
Na její buclaté tvářičce se usadil zkroušený výraz.
„Nedáte si ani čaj?“
Jerome lehce stisknul stoličky. Myslím, že Doris si toho nevšimla, ale já ano. Skoro jako kdyby chtěl říct: „Jen to ne.“ Taky kdo by chtěl ten blaf pít? Horší čaj už nabízej jen v dětských ozdravovnách.
Podíval se na mě, jestli bych ho nezachránila, ale ani mi nemusel číst myšlenky. Můj obličej ho dostatečně ujistil o tom, že já si čajík s chutí dám a ještě si vychutnám to, jak trpí.
„Na šálek si jistě čas najdeme.“ Řekla jsem s přesladkým úsměvem a na duši mě to hřálo líp než ten svetr.
Oči se mu rozšířily potlačovaným vztekem. Kdyby se pohledem dalo vraždit, už by mě škrabali ze zdi. *Ne on mi spadl na kudlu a potom eště devětkrát.*
Kdepak, Gabrieli, jak jen jsi se mýlil. Doris mě dokáže ochránit a to před opravdu totálním zlem v těle rozkošnýho Proroka s ďábelskou povahou.

„Ale Doris, přeci jim nechceš nabízet tu břečku?“ přitočil se k nám nějaký starší dědula, který tutově netušil, co je mýdlo, voda nebo nedej bože holení. Vypadal hodně zanedbaně. Z tohodle člověka jeho anděl asi nemá tak docela radost.
Vlastně mě tak napadlo, jak je možný, že vidím jen svého strážného anděla, totiž Gaba, ale žádného dalšího. Jeromova taky vidět nemůžu. Asi je to nejspíš jedno. Znám ho přeci tisíce let. Bylo by to bezpředmětné.
Místo čaje nám v hrníčcích, které nebyly úplně důvěryhodné, přistála zlatohnědá tekutina. Chvíli jsem na ni koukala. Po očku jsem se dívala na Jeroma, jak na to reaguje, ale ten se ani nehnul.
„Bartoloměji Kočí, okamžitě si ten Rum odnes. Nehodlám ničit játra tak krásným mladým lidem.“ Zahřměla Doris.
„No co co, jen je nech. Ono jim to neublíží.“ Bránil se stařík a pořádně si přihnul s flašky.
Dívala jsem se na to a říkala jsem si, že asi nebude tak docela dobrý nápad to pít, když si to přikládá k těm svým špinavým ústům.
Přičichla jsem si k tomu a trochu mě to omámilo. Vonělo to sladce a lákavě. Tak jenom kapičku. Nahnula jsem si a smočila v tom jazyk. Nechala jsem tu kapičku pěkně válet a pak jsem to spolkla. Příjemně to pálilo a trošku z toho mrazilo v zádech. Bylo to moc dobré.
„Nepij to!“ zadržel Jerom moji ruku s naléhavostí, která mě zarazila. Chtěla jsem si pořádně loknout.
„Proč ne?“
„Protože alkohol je svinstvo, kterým by sis svoje tělo neměla ničit.“
„Moje tělo to zvládne.“ Odvětila jsem vzdorovitě.
„Vidíš, moje řéééč.“ Prohlásil dědula a cinknul svou placatkou o můj hrníček.
Dřív než by mě Jerome zase stihnul zadržet jsem do sebe kopla zbytek té holiny, co mi tam Bartoloměj nalil. Zalapala jsem po dechu. V tom množství, které jsem si do krku nalila, to pálilo úplně pekelně. Rozkašlala jsem se.
„Nepij to, bude ti špatně.“ Praštila mě Doris jemně do zad.
„Rum ještě nikomu neublížil.“ Pronesl stařík vědoucně.
„A taky nikomu nepomoh!“ setřela ho Doris rychlostí kulového blesku.
Jenomže to už mi Bartoloměj nalíval další rundu.
„U toho nemusim bejt.“ Nechal se slyšet Jerome. „Až ti bude blbě, tak si mi laskavě nechoď stěžovat. Já tě varoval.“
„Do druhý nohy. Ať nekulháme.“
Teď už jsem byla obezřetnější. Najednou jsem si do pusy vylila jenom trochu té tekutiny a polykala pomalu. Ale i tak mi každý další doušek připadal, jako kdybych pila kyselinu. Vypaloval mi do bříška s každým hltem malou dirku.
„Myslím, že mi to stačilo.“ Položila jsem hrníček a definitivně se rozhodla, že další už nechci. Dost možná měli Jerom s Doris pravdu a bude mi špatně.
Všimla jsem si, že se mi drobítek rozostřilo vidění. Ale nějak mi to ani nevadilo. Bartolomějovi se tak prodloužila brada a Doris jsem viděla jeden a půl krát. Někdy dvakrát a místy jen jednou. Ale s postupem času se Doris spíše rozmnožovala.
Jeroma jsem našla v zakristii. Klečel tam a něco si mumlal. Když jsem se tak na něj dívala, musela jsem se smát. Vypadal tak hrozně vážně.
Vlastně mi přišlo směšný najednou úplně všechno. Sáhla jsem do svěcené vody a začala ji na něj cákat.
„Přestaň, zbláznila jsi se?“
Pak se na mě podíval zblízka a povzdechnul.
„Lesknou se ti oči.“ Byl zjevně otrávený.
„Ty nemáš vůbec smysl pro humor. Seš hroznej suchar.“ Při těch slovech jsem pravda trošku ztratila rovnováhu a skončila mu v náručí, když zrovna vstával. Stihl mě zachytit jen tak tak.
Já se smála jak pominutá.
Doris se vynořila ze dveří.
„Odvedeš ji?“ zeptala se a bylo na ní vidět, že je jí to líto. Ale proč? Vždyť já se skvěle bavila.
„Ale jo, aspoň se chvíli nebude bránit. Na to teď nemá dostatečnou koordinaci pohybů.“ Řekl směrem k ní.
„Kooorpodina prrrrrrrrr.“ Snažila jsem se po něm zopakovat, ale nebyla jsem toho schopná. Boží slovo. „Koorodmanci ... pohybu, hehe.“
Jerome se tentokrát i snad proti své vůli zasmál.
„Je taková vláčná.“
Všimla jsem si, jak na ni potměšile mrknul a už mě vláčel z kostela ven.
„Počkej, ještě do třřřřřetí nohy. Abych nekulhala.“ Šermovala jsem mu ukazováčkem před obličejem a sotva stíhala jeho krok.
„Ujišťuju tě, že stonožka nejsi!“
Přehodil si mou pravou ruku přes bok a svou levou přes můj.
„Já nepotřřřebuju víst.“ Snažila jsem se mu vyháknout. Ta motorika byla čím dál tím horší.
„Jo to vidim. Za Samuelem se vydáme, až budeš střízlivá. Z tohodle se vyspíš. Ráno si o tom popovídáme.“
„Hmmm.“ Zamručela jsem. To už jsme ale byli u továrny. Netušim, jak se to Jeromovi povedlo, ale dokázal otevřít dveře a ani mě při tom nepustit. V ten moment jsem ho měla nějakým způsobem ráda, protože moje vidění se rozostřilo do neurčita.
Zjistila jsem, že pomalu přestávám vnímat. Poslední, co jsem zaslechla bylo mňoukání tý úděsný chlupatý potvory.
*Už zase ta coura?* jo a znělo to vyděšeně.