Junoon

I když pro svět budeš nikdo, jednou se objeví ten, pro kterého budeš celý svět…


Tabby netrpělivě přešlapovala na parkovišti před nemocnicí. Konečně se po chvíli objevili její táta s Nicole, naštěstí ale byli sami. Docela měla strach, aby je snad nedoprovázel někdo, koho jaksi vůbec netoužila vidět...Ted…
Nicole ji obdařila jedním ze svých medových úsměvů, ale protože Tabby věděla o jejích tajných plánech, jen nedbale pokývla hlavou a její tvář zůstala kamenně vážná. Jak se do lesa volá…
Mlčky usedla na zadní sedadlo a zarputile se koukala ven.
„Co je s tebou? Kam se poděla tvá obvyklá veselost? Někdo ti snad provedl něco zlého?“ Zeptal se jí táta. Rozpačitě se usmála, zatím si nebyla jistá, zda o tom Tedově pozvání vůbec ví a nechtěla vyvolávat jakékoliv rozbroje.
„Nic mi není, fakt, jen mne dnes naštvalo docela dost lidí…“ Odvětila uštěpačně směrem k Nicole a když se na ni ohlédla, věnovala jí Tabby pouze zamračený pohled, z něhož evidentně sršely všechny blesky světa. Díky svému cukrovému mozku ale Nicole určitě nic nepochopila.
„Dneska večer jdu ven a nevím kdy se vrátím…“ Dodala Tabby suše a namotávala si při tom své dlouhé vlasy na ukazováček. Nicole udiveně zvedla obočí a řekla přísně.
„Večer? To myslíš vážně? A smím se zeptat, s kým?“
…Hm, zrovna tobě se svěřím…pomyslela si Tabby nasupeně.
„Prostě jdu ven, stačí? Nejsem už malá holka, je mi skoro dvacet let a umím se o sebe postarat.“ Odsekla rázně. Všimla si, že ji táta pozoruje ve zpětném zrcátku. Nicole překvapeně zamrkala a obrátila se na něj.
„To jí opravdu nic neřekneš? Víš moc dobře, že mají přijít Bradleyovi, chtěli ji vidět!“
Steve Harris ale nic neodpověděl, čímž si vysloužil její pohrdavý pohled. Tabby to už nevydržela a odvětila příkře.
„Tak se prostě beze mne budete muset obejít, a když mne chtějí tolik vidět, můžete jim ukázat třeba moji fotku…“ Tím jí docela vzala vítr z plachet a pobaveně sledovala v zrcátku, že se táta šibalsky usmál, Nicole si toho naštěstí nevšimla. Po chvíli již konečně zastavili u jejich domu. Tabby vyskočila z auta, běžela přímo do svého pokoje a zamkla dveře.

Chvilku seděla bez hnutí, snažíc se zaplašit vztek z nedávného dost nepříjemného rozhovoru.
Za žádnou cenu nechtěla připustit, aby se stala loutkou tátovy ženy. Pak otevřela skříň a na postel dopadal jeden kousek oblečení za druhým. Co si večer má obléct? Chtěla vypadat co nejlíp, zatím měl David možnost vidět ji v pobryndaném tričku, pak v teplácích a zpocenou v parku a posléze v té příšerné zelené pracovní haleně v nemocnici. Hotová módní přehlídka, Versace by jistě dostal šok. Po chvilce uslyšela, že se do jejího pokoje
se známým škrábáním snaží dostat Sid. V této chvíli zapomněla na svoji odtažitost, dokonce zatoužila po jeho společnosti. Zvedla se a otevřela dveře.
„Tak pojď, ty chlupatá příšerko, zdá se, že nyní jsi asi v tomto domě jediný můj skutečný kamarád…“ Povzdechla Tabby a vrátila se ke skříni. Sid se posadil naproti ní a nechápavě ji pozoroval.
„No neboj se, neodjíždím, ale co si mám vzít na sebe, to mi asi neporadíš, viď?“ Usmála se na něj. Chvíli se ještě hrabala v oblečení a nakonec zvítězily černé džíny a švestkově modrá sportovní halenka s límečkem. Měla ji na sobě jen jednou, ale pro tuhle příležitost se jí zdála vhodná. Neposedné havraní vlasy si stáhla stužkou stejné barvy a zapózovala před zrcadlem. Žádná sláva, ale lepší to už asi nebude…usoudila a usmála se na sebe. Ještě zbývalo přetrpět večeři, při níž bude dozajista muset čelit opětovnému přemlouvání, ale předem si byla jistá svojí výhrou. Nicole prostě neměla šanci.

Konečně se přiblížil večer. Tabby s uspokojením zjistila, že všichni jsou v pokoji, podařilo se jí tedy tiše vyklouznout z domu a šikovně se zbavit i Sida, který ji chtěl mermomocí doprovázet. Musela jej ale uplatit kostkou cukru, který nade vše zbožňoval, jak již stačila zjistit.
Po pěti minutách se rychlým krokem přiblížila k parku. Již se skoro setmělo a lampy, lemující jeho cestičky, jedna po druhé s krátkým mrknutím začaly jako světlušky osvětlovat okolí.
Tabbyin zprvu svižný krok pomaličku přešel v loudání. Až na pár spěchajících lidí zde totiž nikoho neviděla. Hm, to se dalo čekat... pomyslela si, přesto to ale nevzdala. Po chvilce ji upoutal podivný tichý zvuk, připomínající obracející se listy v knize. Vycházel od jedné z lamp. Když se k ní přiblížila, užasla, protože svůj věčný a marný boj se světlem zde předváděl nějaký nádherný obrovský, asi noční motýl. Ještě před nedávnem by jej minula bez zájmu anebo by se otřásla odporem. Nyní ji ale ovládl jiný pocit, usmála se, protože věděla, kdo je toho příčinou a dokonce jí připadal krásný. Skoro jí bylo líto jeho temně hnědých sametových křídel, která se znovu a znovu zběsile a bolestivě dotýkala horké lampy.
Sáhnout na něj a zachránit jej ale neměla odvahu, jen tiše stála a zírala na něj a ani si nevšimla skřípajících kamínků za ní. Probralo ji až tiché zašeptání blízko ní.
„Je krásný, viď, jako hebký dech noci…další okřídlený poklad ve tvé blízkosti, skoro začnu věřit na zázraky…“ Trhla sebou a pootočila se. Samozřejmě, opět se ozval známý dunivý zvuk v místě, kde měla srdce, nic jiného ani nečekala.
„Ahoj, ani jsem tě neslyšela. Krásný je, to máš pravdu, ale…“
Nic neodpověděl, přistoupil k lampě a opatrně a něžně jej vzal do dlaní. Při tom pohledu jí proběhlo lehoučké zachvění, tolik jí to připomnělo jejich úplně první setkání na nádraží. Vrátil se zpátky a ona zvědavě nahlédla do jeho dlaní. Užasle se dívala na žlutou skvrnku na tmavě skořicově zbarveném chlupatém tělíčku, připomínající svým tvarem lidskou lebku.
„To je ale přece…“
„Ano, Acherontia atropos, lišaj smrtihlav…asi sem zabloudil při své neúnavné pouti.“
„Co s ním uděláš? Doufám že ho nenapíchneš na špendlík!…“ dodala rozhořčeně. Vzpomněla si, jak svůj první úlovek tenkrát ukryl v nádobce a ani nechtěla domyslet, co se s ním dělo u něj doma.
„Kdepak, na to je příliš vzácný, nejsem přece žádný barbar…i když se říká, že vidět ho je špatné znamení...“ Odvětil zamyšleně a opatrně jej položil na chladné lístky keře. Pak se n a ni otočil a tvář se mu rozzářila tím jeho úžasným úsměvem. Dnes měl bílou delší košili se zvláštním stojatým límečkem a rozparky na bocích, ledabyle zapnutou jen na pár knoflíků, takže místy poodhalila to, co se pod ní ukrývá a co ji momentálně zbavovalo veškeré soudnosti. Téměř při tom zapomněla na jeho nemoc, že tenhle úžasný kluk má zřejmě v sobě něco jako časovanou bombu, která může kdykoliv vše změnit, v této chvíli se jí to ale zdálo neskutečné a nepřipadlo jí to důležité. Když k ní přistoupil a zlehka se dotknul jejích paží, zalapala po dechu a krátce si rozpačitě odkašlala, koukajíc při tom na přívěšek na Davidově krku.
„Ehm, to je fajn, odpočine si s jistě poletí dál…a…copak znamená ten tvůj přívěšek, ještě nikdy jsem takový neviděla.“ Šeptla a zvedla oči. Ty jeho ji upřeně pozorovaly, jako noční dravec malou myšku. Roztržitě zamrkala a zachvěla se.
„To je ruka Fátimy, ochraňuje před nemocemi a zlými silami. Dostal jsem ji od táty…“ zašeptal a podivně se na okamžik zadíval stranou.
Než stačila cokoliv odpovědět, přitáhl ji pevně k sobě a pak ji lehce dvěma prsty zvedl bradu, takže jí nezbylo nic jiného, než se mu znovu podívat do očí. ...Jasně, rozpuštěná čokoláda, a dneska i s oříšky…blesklo Tabby hlavou. Pak se ale stalo to, co by jí ani ve snu nenapadlo. Jemně přitiskl své rty na její. Prásk! Opět elektrický zásah. Překvapilo ji to a slabě zasténala. Tím možná dala podnět k jeho další akci. Polohlasně vzrušeně vydechl, na moment se odtáhl, ale pak se jejích rtů zmocnil zase, prudčeji a mnohem hlouběji. Neudržela se a posunula své dlaně směrem k jeho krku, pak jimi zajela do jeho vlasů a ten hluboký polibek, který zažila poprvé v životě, nadšeně opětovala. V tom kouzelném opojení ani nepostřehli, že kamínky na cestičce hrozivě zaskřípaly pod botami tří párů nezvaných nohou. Probral je až hlas někoho čtvrtého, který zněl opodál a podivně zastřeně, jakoby se dotyčný snažil ukrýt jeho pravé zabarvení.
„Tak to by stačilo, nechej ji na pokoji! A vy ho nešetřete, trhat cizí třešně je zakázané!“
Polekaně od sebe odskočili, David se zlověstně napřímil a Tabby se nevěřícně otočila. S hrůzou pozorovala tři tmavé postavy, které se k nim pozvolna blížily ze stínu, čtvrtý nezvaný host mezitím tiše zmizel. Vyschlo jí v krku a uvědomila si, že ten hlas přece jen odněkud zná…