Petr a Lucie (2. část)

A máme tu pokračování.. Přesněji je to o 6 let později. Co se za tu dobu změnilo a zda si ještě dokázali něco říct, zda si na sebe vůbec vzpoměli? Tak se pohodlně usaďte a čtěte dál..

Uběhlo dlouhých 6 let. Petrovi v té době bylo už 20 let a Lucii 18. Oba dva už tedy byli dospělý a začínali tak trochu opravdově žít svůj život. Ani jeden z nich si za tu dobu na toho druhého nevzpoměl. Vzpomínky na letní prázdniny jako by zmizeli v zapomění, leč, co sám osud nechtěl, nebo chtěl.
Jednoho dubnového večera přišel Petr domu, zasedl ke svému notebooku a přihlásil se na svůj profil. Po chvilce, tak jako každý den se začal nudit a projížděl profily svých přátel, aby zjistil co se stalo za ten den novýho, kdo dostal ve škole pětku, koho naštvali rodiče, nebo kdo se nudil stejně jako on, když v tom najednou klikl a před jeho očima se zobrazil profil nádherné dívky.
Jakmile se podíval na její jméno, hned věděl o koho jde. Zůstal několik vteřin nehybně sedět, jako by byl opařený a nevěřil vlastním očím. Po chvilce se vzpamatoval a klikl na její fotku. „Sakra, vždyť to je Lucie“ proběhlo mu v hlavě. „To snad není možný, vždyť.... Ty jo, vypadá úžasně... pane bože, ale je to ona, je tak …. tak nádherná“ mluvil si pro sebe.
Okamžitě jí napsal vzkaz, věřil, že i Lucie na něj nezapoměla a bude vědět kdo že Petr je. Ovšem jaké bylo zklamání, když mu odpověděla KDO JSI? Z počátku sám nechápal a nevěděl a pak mu to došlo „Vždyť je to 6 let, vypadal jsem jinak, byl jsem malej kluk, jak by si mě mohla pamatovat, musím se jí připomenout“ řekl si.
Napsal co napsat chtěl, i když musel zapátrat v paměti, všechny ty vzpomínky se mu pomalu a jistě začali vyjasňovat a rozostřovat, když v tom si najednou vzpoměla i Lucie. „JEŽIŠ MARJÁÁÁ :D úplně jsem si to vybavila, hele chlapče, byla sem z Tebe hotová! :D mm ale je to dlouho, to máš pravdu :))“ napsala mu Lucie. Nakonec se ke všemu dopátrali a začali si spolu opět psát. Z počátku to byli vzpomínky a střípky zážitků z prázdnin, které spolu 14 dnů prožili, postupem času se začali vlastně znovu poznávat.
Jejich první dopisování trvali dlouhé hodiny až do ranních hodin, vydrželi si psát jednou dokonce 15 hodin a stále si měli o čem povídat. Zdálo se to být až neskutečné. Petrovi se začala Lucie líbit a chtěl jí poznat víc, ovšem tentokrát to byla Lucie, která měla navrch. Domlouvali se velice dlouho jak a kde se setkají, když v tom Lucie napsala, že by za ní mohl přiject do Lužný a mohli by spolu strávit alespoň víkend.
Petr byl unešenej a velice nadšenej „konečně jí zase uvidím, konečně jí pořádně poznám“ pomyslel si. Ovšem co čert nechtěl, jako když utne si spolu najednou zase přestali psát. 3 týdny si nenapsali ani písmenko a ani jeden z nich nevěděl proč. Oba dva čekali až napíše jako první ten druhej a ono pořád nic. Jednoho dne se Petr nakonec rozhodl Lucii napsat „Co se děje, jakto, že jsme si tak dlouho nenapsali, nestalo se něco?“. „Víš, měla jsem teď těžký období a bála jsem se, že kdybychom se viděli, že bych do toho opět spadla a zamilovala se do Tebe“ napsala Lucie.
Petr se opatrně zeptal, zda je správné, aby si znovu začali psát, když v tom hned Lucie odpověděla, že se 6 let neviděli a že když už se našli, tak nedovolí, aby to znova celý skončilo a chtě, nechtě, že se prostě musí vidět. Dlouho se pak opět domlouvali kdy se sejdou, až to přišlo.
Přesně 11.9.2010, né nějak magický datum, za to hodně zvláštní pro oba dva. Petr přijel do Prahy už o den dřív za svojí mamkou. Večer si šli sednout, zahrát bowling, ale Petr byl už myšlenkama u Lucie, byl celý nedočkavý, ale zároveň měl trošku ze všeho obavy a strach. Přemýšlel jaká je, jaký to bude, co budou dělat, kam půjdou...
Ten večer utekl jak voda a přišla sobota ráno den D, magický den pro oba dva.
Hned co Petr vstal se přihlásil, aby jí mohl napsat, v kolik a kde se sejdou. Lucie odepsala, že mu ještě včas zavolá a řekne. Petr čekal do 4 hodin, ten čas skoro neubíhal, bylo to pro něj doslova nekonečný.
Připojila se a napsala kam má přiject, že tam bude čekat. Petr měl trochu obavy, že to nenajde, jelikož Prahu moc neznal, ale popadl klíče a svižným krokem pádil na metro, aby ho stihnl a byl co nejdřív s ní.
Cesta metrem mu trvala asi 35 minut, protože musel i jednou přestupovat. Za tu poměrně krátkou dobu se mu v hlavě honilo tolik věcí, že nevěděl na kterou si má odpovědět dřív.
„Jaká bude, jaký to celý bude, je taková jako když si píšeme, o čem se budeme bavit, kam spolu půjdeme, do kolika spolu budeme venku a tak dále, úplně přestal vnímat okolí, myslel jen a jen na ní. Zároveň byl úplně nervózní, potili se mu ruce, měl také motýli v břiše, byl natěšenej a hlavně měl strach, že z něj bude zklamaná. Nevěděl na co má myslet dřív.
Když tam přijel vystoupil z metra a čekal na domluveným místě, jakoby se nervozita začala stupňovat. Ještě tam nebyla, koukal všude kolem sebe, jestli jí zahlídne, ale ona pořád nikde. Začal si říkat „Co když nepříjde, co když to byla jen sranda od ní, jak vlastně vypadá, vždyť na fotkách je každej jinej, co když jí ani nepoznám“ v hlavě se mu honilo tisíc věcí, čekal asi ještě 10 minut, když v tom jí zahlídl, jak se k němu pomalým krokem přibližuje.
Dech i tlukot srdce zesílili na maximum. Ten momentální pocit, kdy jí poprvé po 6ti letech uviděl se nedokáže ani slovy popsat, to se musí doopravdy jen zažít. Bylo to něco neuvěřitelně zvláštního, krásnýho a úžasnýho. Petr cítil, že se mu klepou kolena.
Když už stáli úplně u sebe, dlouze se obejmuli, podívali se na sebe a oba jen pronesli „Ahoj“. V tu chvíli by se dalo napětí doslova krájet na kousky. Petrovi v tu chvíli bylo úplně jedno kam půjdou nebo pojedou, věděl, že chce bejt jen s ní a to kdekoliv na světě.
Šli spolu do centra, tam si na chviličku sedli a začali si povídat o všem možným, o škole, o jídle, o nich, o divadle, každý téma jen tak zboku naťukávali, oba najednou věděli, že si budou mít co říct a o čem si povídat. Petr byl v některých okamžicích z Lucie tak ohromen, že zapomínal o čem mluví a ztrácel se ve vlastních slovech, stačil pouze pohled na ní a byl v koncích.
Potom se zvedli a šli se projít, chodili spolu po Praze, jezdili metrem, seděli na Václaváku, povídali si, jedli v Mekáči, nakupovali ve večerce.
(Vše si pamatuju jako by to bylo včera, jako bych to viděl před očima, jako by to byl film, příběh, který mi někdo vypráví. Troufnu si říct, že možná i pohádka, i když tento příběh není smyšlený.)
Jak už to tak bývá zvykem, vždycky v tom nejlepším začne tlačit čas, kéž by se dal zastavit i v tomto případě, ale bohužel i ta nejkrásnější hodina má pouze 60 minut a tady tomu nebylo jinak, najednou se začalo stmívat, Petr věděl, že Lucie bude muset ject domu a že už nebude tolik času, aby si jí užil, aby se na ní díval, povídal si s ní, nebo jí měl na dosah ruky.
Petr se rozhodl, že se Lucie zkusí zeptat zda by u něj nepřespala, aby s ní mohl prožít hezký večer, noc, že si s ní chce povídat, mít jí u sebe a těšit se z každýho jejího úsměvu, nebo slova..

Co myslíte? Zůstala Lucie u Petra, nebo odjela domu a viděli se zase někdy jindy? To se dozvíte zase příště...