Já anděl 22

Ráno jsem se probudila na tý hnusný starý ušmudlaný pohovce. Celá oblečená v tom novém mundůru, který jsem na misiji vyfasovala. Všechno hrozně zapáchalo.
Byla jsem i obutá.
Přes sebe jsem měla hozenou deku a pod hlavou nic.
Pohnula jsem se v domnění, že nebude problém se zvednout. Jenomže jen se moje hlava posunula o první milimetr ze své původní pozice, začala třeštět způsobem, který se nedal ignorovat.
Zaskučela jsem bolestí.
„Dobré ráno Santin, jak jsi se vyspinkala? Do růžova?“ spustil na mě přesladce ten zmetek tak hlasitě, že to znělo jako když mi někdo vrtá do hlavy. S příklepem.
„Nekřič tolik!“ zaúpěla jsem a překryla se tou dekou.
Oči jsem pro jistotu neotvírala vůbec. Zdálo se mi denní světlo najednou úděsně ostré.
„Mluvím úplně normálně. Ale hádám, že Tvůj ostrosluch je při kocovině zrádná svině, co?“
„Haúúúúúúúúúúú.“
Za špunty do uší bych byla ochotná i vraždit.
*Máááám hlááád.*
„Prosím dej tý svý obludě nažrat nebo ji vemu, strčim do trouby a k obědu bude ona.“
„Jsi dnes v báječném rozmaru jak vidím.“
„Já chci umřít.“ Řekla jsem zoufale.
„Hmm nepochybuju o tom, že brány pekelné jsou ti případně k dispozici. Kdybys chtěla pomoct, dej vědět. Určitě bych sehnal nějakej vhodnej jed, případně špagát se tu taky někde najde a když ani to by se ti při tvé šikovnosti nepovedlo, tak lítat už teď určitě nedokážeš a s tím by se taky dalo něco dělat.“
Zahleděla jsem se na něho pohledem zkaleným totální bolestí, protože jsem musela pootočit hlavu a ještě ji zdvihnout o pár čísel a taky vztekem, který ve mně sílil s každým slovem, které vyslovil.
„Drž hubu.“
Na víc jsem se nezmohla a bezmocně jsem padla zpátky na pohovku, která bolestně zaskřípěla.
„Nebo co, malíčká? Uhraneš mě pohledem?“ zašišlal na mě a já v tu chvíli byla málem střízlivá. Zato jsem začala vidět rudě.
„Zapomínáš rychle, že? Včera jsem ti málem vzala život.“ Upozornila jsem ho na skutečnost, kterou bych už raději nechala spát, protože jsem na to pyšná nebyla. Ale já tolik potřebovala, aby už konečně zmlknul a nechal mě být.
Skoro to zabralo.
„Vyhrožováním toho moc nedocílíš.“ Teď už nezněl ani pobaveně ani posměšně, ale vysloveně útočně.
„Mám ten pocit, že sis začal. Třeba to s tím jedem, se kterým bys neměl problém. Jo a že nemůžu lítat ... jo to bylo taky ohromně povzbudivý. Zvlášť když víš, jak jsem přišla o křídla. A já jediný, co teď chci a potřebuju je, aby mi ta hlava přestala tak tepat a uklidnil se mi žaludek. Chci tolik?“
„Dělal jsem si srandu.“
„Vypadám snad na to, že mi to přišlo vtipný?“
Docházely mi síly. Najednou se mi oči zavíraly samy. Tolik bych si potřebovala zameditovat, ale ani na to teďka nemám. Nedokážu si představit, že bych si musela sednout. To by se mi hlava snad rozskočila.
„Udělám ti kafe.“
„Hmmm.“ Zabručela jsem a slastně zavřela oči.
*Doufám, že je ti opravdu hodně špatně. Jestli ještě jednou sáhneš na mýho páníčka, tak budeš mít co dělat se mnou.*
Ach bože. Zase ta chlupatá koule.
„Už se bojim.“ Kontrovala jsem obludě a už byla skoro v říši snů.
„Bojíš čeho?“ zeptal se mě Jerome.
Otevřela jsem oči spíš silou vůle než čímkoli jiným. Kóma bych teď uvítala asi jako nic jinýho.
„Ale ničeho.“ Zabrblala jsem. Přeci mu nebudu vysvětlovat, že rozumim tomu, co říká jeho kočka.
„Tady máš to kafe.“ Podával mi zajímavě vonící tekutinu v hrníčku, který už tak zajímavý nebyl.
„Voní to moc pěkně.“ Zavrněla jsem. „Ale já to asi nebudu schopná vypít.“
„Nemusíš hned. Je to ještě horký. Mělo by ti to pomoct trochu se probrat. Někde zkusim najít acylpirin.“
„A to je pro změnu co?“
Můj mozek odmítal přemýšlet víc než nad základními pojmy.
„To je prášek. Měl by ti pomoct s tou kocovinou. Hlavně co se týče tý bolesti hlavy, kterou teď nepochybně trpíš.“
„Jako zvíře, to mi věř.“
„Stejně jsem si myslel, že vydržíš víc. Trocha rumu a tebe to skolilo tak, že jsi byla úplně vláčná. To je trochu nebezpečný, nemyslíš?“
„He?“
Na úplnou otázku už jsem neměla. Zrovna teď má Jerome povídavou náladu. To je na draka. Teď, když bych si zrovna nejradši střihla románek s Morfeem.¨
„No jak máš pořád tu utkvělou představu o tom, jak tě chci znásilnit. Tak teď bych měl opravdu skvělou příležitost.“
„Ty seš na mrtvolky?“
„To ne, ale jsem na všechno co se pohne. Hlavně to musí dejchat.“
Né já na perverzní humor skutečně nemám dostatek mozkových buněk. Všechny umřely následkem alkoholu.
„Já už nikdy nebudu pít.“
„Tak to ti nežeru. Hele fajn, zkus se z toho ještě trochu prospat. Půjdu ulovit něco k jídlu.“
*Ulovit???*
Přiznám se, že mě to překvapilo. V tomhle století bych lov jako způsob obživy neočekávala. Žeby sarkasmus?
„Tak na sebe dávej pozor, ať něco neuloví tebe.“
Byla jsem na sebe pyšná. Neměl na to totiž už co říct.