Cena lásky 5

Utíkal den za dnem, každý v navyklém, neotřesitelném rytmu. Někdo na návštěvu k nám, my na návštěvu k nim, kostel, dobročinný bazar, návštěva sirotčince, handrkování se služebnictvem, nákupy ... Dřív mi to připadalo jako uspokojivá náplň mých dní, ale dnes ... Snad to všechno povstalo z jakési divné rozmrzelosti, která se mě držela jako klíště už několik dní v důsledku jedné nevinné otázky drahé slečny Hothornové. „A co vlastně každý den děláte, madam?“ zeptala se s tou svou telecí naivitou hned druhý den svého pobytu u nás a já na ni civěla jako by spadla z Měsíce. Protože kdybych dokázala vyslovit to, co mi přišlo na jazyk jako první, má odpověď by zněla: „Nudím se.“

Kromě obvyklé nudy byl ovšem hlavním pocitem oněch dní ... strach. Od té hanebné potupy jsem žila v neustálé úzkosti, kterou jsem skrývala před celým světem i před sebou. Děsila jsem se, že někde potkám admirála Wilsona, ničily mě úvahy o tom, že už o svém zážitku povyprávěl kdekomu z našich společných přátel. Budily mě noční můru, v nichž ke mně ložnice vstupoval můj muž a s úlisným úsměvem naznačoval komusi za dveřmi, že je očekáván. Ale ze všeho nejvíc jsem se kupodivu bála toho, že se mé ponižující tajemství dozví William

Vlastně bych ani nedokázala vysvětlit, proč mi záleží na tom, aby si o mě uchoval dobré mínění právě on. Snad proto, že mě ze všech lidí na celém světě – snad s výjimkou mého otce – znal nejlépe, snad proto, že si mne pamatoval takovou, jaká jsem bývala dřív. Nějakým záhadným hnutím mysli jsem dospěla k závěru, že pokud osoba jménem Sophie Brudenell žije ve vzpomínkách byť jen jediného člověka, je pořád ještě naživu. Hladově jsem se upnula k naději, že díky Williamovi ta nešťastnice možná nebude muset propadnout peklu.

Nevyhledávali jsme se a trávili jsme spolu vlastně dost málo času, uvážíme-li, že jsme bydleli pod jednou střechou. Naše dohodnuté příměří mělo zvláštní podobu; bylo spíše tajným paktem, jenž se navenek projevoval téměř neznatelnými příznaky.
„Zdravím vás, bratránku, měl jste hezký den?“ zeptala jsem se třebas při odpoledním čaji s potlačovaným zívnutím.
„Děkuji za optání, drahá sestřenko. Skutečně den plný dojmů,“ odpověděl William. „Měli jsme jedinečnou příležitost shlédnout pěvecké vystoupení sirotků v kapli svatého Michala, kam nás pozvala lady Taynhamová.“ Nato mu kolem úst zahrál pobavený úsměv a jen já jediná v celé místnosti jsem věděla, co mi tím doopravdy sděluje: „Byla to neskutečná nuda. Sama víš dobře, o čem mluvím.“ Obvykle následovala dlouhá či ještě delší vsuvka Elizabeth Hothornové o podrobnostech, díky čemuž mohli všichni kolem myslet na to své nebo nemyslet vůbec.
„Božínku, to jsou ale úchvatné šaty!“ vypískla jindy nadšením Williamova snoubenka, když jsem se k lepší večeři oblékla do něčeho lepšího. „S těmi perlami kolem výstřihu a bílými květy kolem nich a se vším tím zlacením záříte jako slunce.“ O vteřinu později už probírala každý steh mé toalety se svou sousedkou, zatímco můj bratranec využil první příležitosti, aby cestou kolem nenápadně utrousil: „Měl bych být nejspíš vděčný, že už jsem slepý. Při pohledu do tak skvostného dekoltu by mi stejně nejspíš vypadly oči z důlků ...“. Zamaskovala jsem výbuch smíchu záchvatem kašle, ale jeho jsem rozhodně neoklamala. Přes všechny tyto milé chvilky trvalo několik dlouhých dní, než mi došlo, že můj bratranec měl naprostou pravdu. On byl William Cardigan a já jeho sestřenice Sophie Brudenell – a to bylo to jediné podstatné v celém tom blázinci kolem nás.

Přítomnost Williama pod naší střechou přestala být jen osvěžující změnou v šedivém toku stále stejných dní. Aniž jsem si to uvědomila, začala jsem ho potřebovat. Jeho břitký úsudek, skryté dvojsmysly srozumitelné jen nám dvěma i naprostou upřímnost, s níž dokázal vystihnout vše kolem sebe, mou osobu z toho nevyjímaje. Do hovoru se obvykle vmísil s poznámkou, která buď všechny rozesmála, nebo rozpoutala bouřlivou debatu k tématu. Jinak byl tichý, zamlklý a jakoby duchem nepřítomný. Doufala jsem, že si nás nikdo nebude všímat, že dokážeme své dětské a možná i trošku dětinské spojenectví uchránit jen pro sebe. Takhle jsme byli pro veřejnost jen vzdálení příbuzní, které načas znovu svedla neobvyklá situace, a kteří tuto situaci zvládají s noblesou a zdvořilým odstupem. Mohlo a mělo to tak zůstat napořád, aspoň tak jsem si to představovala já. Měla jsem mít tehdy víc rozumu. Mělo mi být jasné, že nebude trvat dlouho a všechno vyjde najevo.

Začalo to nevinně, jednoho podvečera v salónku. Když jsem vstoupila, byli už všichni spokojeně rozvalení v křeslech. První co jsem u dveří zaslechla, byly ukňourané výčitky slečny Hothornové, která vybírala něco v knihovně.
„S vámi je to těžké, Williame. Opravdu se snažím vám ukrátit dlouhou chvíli, ale nic z toho co vyberu, vám není vhod ....“.
Přistoupila jsem k ní a musela jsem se usmát. „Slečno Elizabeth, obávám se, že tímhle románem Aphry Behn mého bratrance skutečně moc nepotěšíte.“ Do té chvíle mi přišla skličující pouhá představa, že většinu času tráví William sám, jen se svými myšlenkami. Teď jsem si ale uvědomila, že mu do myšlenek – ať už byly jakékoli - navíc kdokoli a kdykoli leze ve snaze oblažit ho četbou romantických blábolů, a otřásla jsem se.
„Ale když já vážně nevím, co se mu líbí,“ zafňukala Willamova snoubenka jako trucovité děcko.
„Tak se ho zkuste zeptat,“ navrhla jsem jí vlídně a spolkla jsem poznámku o tom, že každá budoucí manželka by měla o vkusu svého nastávajícího vědět trochu víc. Zřejmě jsem si včas uvědomila, že já sama mám nejmíň co mluvit ... Ta myšlenka mě rozladila, a tak jsem ani moc nepřemýšlela, když mi z úst vyklouzlo: „Sázela bych na Miltona nebo Hobbese, pokud mě paměť neklame ...“.
Oči všech přítomných sklouzly na Williama a já si uvědomila, jak hloupě jsem se prořekla. William měl ovšem víc rozumu než já a k tomu svou obvyklou duchapřítomnost.
„Udivujete mě, sestřenko,“ pousmál se, „máte opravdu dobrou paměť. Není to snad tím, že knihy, které zajímaly mne, jste vy obcházela velkým obloukem?“
„Nejspíš ano. Ovšem když do nich nahlédnu dnes, vidím, že nemám čeho litovat.“
Hosté se dali do smíchu a já se k nim přidala. Muži se pustili do obšírné debaty o literatuře, my ženy jsme obdivovaly nové brokátové střevíčky hraběnky Nortonové, za něž prý její muž zaplatil cenu ušlechtilého dvojspřeží, a všechno se vrátilo do starých kolejí. Odvážila jsem se podívat Williamovým směrem až po hodně dlouhé chvíli. Skoro se zdálo, že na to čeká. Rychle jsem uhnula očima, ale i tak jsem si byla jistá, že o mém pohledu věděl. A přece to byl on, kdo naše tajné spojenectví nakonec vyzradil