Já anděl 23

Musím říct, že následné probuzení bylo podstatně příjemnější než to první. Předně mě hlavinka bolela o něco míň, za což nejspíš mohl ten prášek, co jsem do sebe narvala a zapila ho kafem a pak i žaludek se zdál být o něco stabilnější.
Jen bych v tuhle chvíli nejradši vypila snad i vodu na kytky jen kdyby v dosahu vůbec nějaká byla. Jazyk se mi přilepil na patro, což bylo tedy opravdu docela nepříjemné.
*Né kdepak, já už nebudu pít.* Opakovala jsem si zarytě jak jsem se snažila zformovat síly a posadit se. Tedy žaludek se mi při tom pohybu povážlivě zhoupnul, takže o jeho stabilitě se dalo s úspěchem pochybovat.
Když jsem se rozhlédla, bylo všude ticho a prázdno. Bylo mi to poněkud divné, protože jsem čekala, že aspoň kočka bude v dohledu. Ale byla jsem tu sama. Asi to bylo lepší než ten Jeromův výslech předtím, kdy mi z něho už hučelo v hlavě. Přesto jsem se cítila nepatřičně. Pokaždé, když jsem tu v posledních dvou dnech byla, tak tu byl. Otravnej samolibej hajzlík, ale aspoň nějaká společnost.
„Čiko?“ zavolala jsem do ticha té obrovské haly a můj hlas se přes svou tichost neuvěřitelně rozléhal. Chvíli se nic nedělo. Ale pak ...
*Co chceš?* ozvala se odpověď a snad prvně jsem byla vážně ráda, že ji vidim. Vylezla zpoza kuchyňské linky a líně se protáhla.
„Nic. Jen společnost.“
*Na to nejsem stavěná.* zdvihla čumák a zalezla si zase zpátky.
„Tak si jdi.“ Prskla jsem za ní a vstala. V podbřišku jsem začala pociťovat takový strašně divný tlak. Prozatím to nebylo nijak hraniční, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Hlavně jsem se začala modlit, aby se to nezhoršilo.
Cítila jsem se hrozně upocená, špinavá a vůbec jsem si ve svém těle ani trochu nehověla. Nejvyšší čas prohledat továrnu trochu důkladněji. Jerome je jenom člověk, nepochybně tady bude něco jako koupelna. Matně si vzpomínám, že moji svěřenci ji vždycky rádi navštěvovali. Zvláště pak ti starší. A především potom ženy. U mužů to obvykle nebývalo tak časté.
Popravdě, nikdy jsem moc nepochopila, co tam všichni takovou dobu dělali. Hlavně mě to ani moc nezajímalo. Nechodívala jsem tam s nima. Nejspíš proto bylo vždycky tolik úrazů právě v koupelně.
Ale i anděl má právo si dát někdy voraz, že jo.
Když jsem se postavila na ještě poměrně vratké nožky, tak mi v hlavě začalo zase trochu hučet.
Dveře od továrny se otevřely a vchod zahalil proud oslnivého světla. Venku nádherně zářilo slunce. Zhluboka jsem se nadechla co mi jen plíce obyčejného člověka dovolily a nasála jsem ten úžasně mrazivý kyslík, který má tu moc a sílu probouzet k životu všechno zmírající každý boží den. Myslím, že ani proplesknutí po tvářích by mě tak neprobudilo.
A pak vešel Jerome. V té záři slunce vypadal až skoro nadpozemsky. Teda až na ty nákupní tašky, které nesl plné v obou rukou.
„Pááááni. Když ty jsi tak sexy.“ Mrkla jsem na něj a zářivě se usmála. Leč vypadalo to, že není až tak úplně v dobrém rozmaru.
„Dík. Ty ani ne.“
Šplááááááách. Jak kdyby mě spláchnul do záchodu. Teda né že bych si tak nepřipadala.
„Tak už tě zase nevidim ráda.“
*Bože, ten chlap se mi snad zdá.*
„Zato já tě vidím rád. Je ti líp?“ řekl tak rozverně, málem jakoby ho snad potěšilo to, jak mě jebnul.
„No než jsi vešel, tak bylo. Právě se mi přitížilo.“
Hodil obě tašky před linku a jal se uklízet jejich obsah. Něco do chlebníku, něco do horní skříňky, něco do ledničky. I pro Čiku by se něco našlo.
*Jííííídloooo.* nenechala na sebe dlouho čekat. Otevření ledničky je něco jako startovací výstřel.
„Kde jsi všechno to jídlo vzal?“ zeptala jsem se naivně. „Měla jsem zato, že peníze nemáš.“
„Proč myslíš?“ vypadal vyjeveně.
„No žiješ ve starý továrně a řekněme, že o luxusu mám asi jiné představy.“
„Bylas andělem nějaký egyptský královny nebo co?“
„Nefertiti. Ale tak jsem to nemyslela. Egypt je něco jiného. Spíš jsem myslela na někoho současnějšího.“
„Jako například?“
„Třeba Fredie Mercury.“
„Tomu říkáš současnost? Dyk je už skoro 20 let po smrti.“
„To jo, ale měl úžasnej bejvák, to bys čubrněl. Né to, co vidim tady.“
Rozmáchla jsem se rukou, abych mu naznačila tu hrůzu, ve které se nacházel.
„Tak to se pleteš. Určitě mám na jídlo.“
Dál to nehodlal zjevně komentovat.
„Kde je tu koupelna?“
Ani se neobtěžoval otočit. Jenom mávnul někam ještě dál za ložnici. Tak jsem se tam vydala.
Asi už jsem viděla lepší i horší koupelny. Všemu vládl jak jinak než beton. Fortelnej. V levém rohu se skvěl sprchový kout, který byl jen tak ledabyle zakrytý duhově barevným závěsem. Přiznám se, že to bylo příjemné osvěžení té všudypřítomné šedi. Když jsem ho odkryla, byla jsem překvapená, že to nevypadalo až tak zle. Sice co do čistoty se nedalo moc o čem mluvit, ale i to se dalo omluvit. Je to přeci bydlení osamělýho chlapa.
Umyvadlo jsem taky poznala. To jsem na sebe byla patřičně hrdá. Stálo v druhém rohu. Mělo tedy opravdu zajímavý tvar. Vypadalo jako obrovská škeble. Chvíli jsem na to hleděla a říkala jsem si, že Jerome asi bude docela hračička.
Taky jsem tam našla záchod a konečně mi došlo, co asi může být ten velký tlak v podbřišku. Takovou úlevu svět nezažil.
„Jestli si chceš dát sprchu, tak klidně můžeš. Nějakej ručník ti donesu.“
„To by si byl zlatý.“