Předčasně dospělá..

Co teď bude?, napadla mě otázka, když jsem se dívala na svou mladší sestřičku, kterou jsem zdržela pevně za ruku, zatím co nám oboum stékali slzy po tvářích. Co teď budeme dělat? Co s námi bude dál?
Zatím co jsme obě plakali, hrála matčina nejoblíbenější písnička a její rakev se spouštěla dolů..všechno krásné jednou skončí, vybavila jsem si větu, kterou mi řekla těsně před tím, než mi umřela v náručí..ale já nechtěla, aby tohle skončilo..
„Eri“ zatahala mě za ruku Zuzanka a já se sehla, abych ji vzala do náruče. Pevně se ke mně přitiskla a otočila hlavičku tak, aby se nemusela dívat na rakev, která byla čím dál více hlouběji. Takhle to nemělo skončit, takhle ne..vždyť všechno vypadalo tak nadějně..všichni tři jsme začali znovu žít a teďka? Smiřovat se s matčinou smrtí, se kterou se jen tak nikdo z nás nesmíří..
„Eriko“ dotkne se mého ramene něčí ruka a já se na toho dotyčného podívám se slzami v očích. Honza. Mamky spolupracovník a nejlepší kamarád.
„Ahoj“pozdravím ho šeptem a on mě obejme kolem ramen a dá pusu na spánek.
„Kdybys něco potřebovala, stačí jen napsat ano?“ připomene mi větu, kterou mi říkal několikrát, hlavně když mě přišel navštívit do nemocnice.
„Já vím, děkuju“ pokusím se na něj usmát, ale nepodaří se mi to. Honza mě jen pohladí..chápe mě..tu bolest..ten pocit prázdna..
„Zuzanko, pojď za mnou princezno“ natáhla se pro mou sestru, která se za ním ochotně natáhne a on si ji vezme do náruče.
„Zavezu vás domů ano?“ nabídne nám a já souhlasím. Když se rakev ocitne úplně dole, že už na ni skoro nejde vidět, sehnu se pro matčinou oblíbenou kytičku a přijdu blíž k díře.
„Sbohem mami,“ řeknu jen. Na víc se nezmůžu..nemám na víc sílu..a kytičku upustím dolů za ní..Otočím se na Honzu, který svírá pevně v náručí sestru a beze slova se k nim vydám.
„Pojedeme ano?“ řekne a já jen přikývnu. Sestra se ke mně natáhne a já si ji vezmu do náruče..Kašlu na všechny, co tu stojí, aby mi popřáli upřímnou soustrast a kašlu na ty kecy, sliby, že mi pomůžou jak jen to půjde, protože to stejně nikdy nesplní..nestojím o ty kecy..nestojím o nic..v jeden moment se mi zhroutil svět a já nemám na to, abych poslouchala sliby..protože jak se říká, sliby jsou chyby..
Honza je mamčin spolupracovník a nejlepší kamarád. Sice je mezi nimi věkový rozdíl 10 let, ale i tak si skvěle rozuměli a já ho mám moc ráda. Stejně jako sestra..Honza, kterému je 30 let, je ředitel jedné firmy a hodně nám pomohl, když jsme se přistěhovali a mamka nevěděla, jak nás uživí..on ji nabídl práci, sehnal byt a pomohl ji, když ji bylo nejhůř..a teď, jak to vypadá, bude pomáhat mě..
„Půjdeš s námi nahoru?“ zeptám se, když nám zastaví před panelákem, kde bydlíme. Možná chápe, že nechci být v takové chvíli sama a proto přikývne. Se Zuzkou vystoupíme z auta a počkáme až zaparkuje auto, abychom se pak všichni tři mohli vydat nahoru a já se jen modlím, abychom nepotkali nějakého souseda, který nebyl na pohřbu.
„Zuzy, běž se převléct ano?“ poprosím sestru, která přikývne a vydá se do pokoje, aby ze sebe sundala černé šaty, které si musela vzít..tyhle šaty jsme vybírali na pohřeb táty a nikoho nenapadlo, že si je za rok bude muset Zuzka obléct znovu..tentokrát na pohřeb mamky..
„Uvařím kávu, dáš si taky?“ obrátím se na Honzu
„Běž se převléct, uvařím ji“ nabídne mi, ale já to odmítnu. Musím se nějak zaměstnat, jinak bych se tu nejspíš zbláznila. Honza jen přikývne, možná to chápe, možná ne a posadí se na židli.
„Eri?“ ozve se za mnou Zuzky hlásek a já se po ní otočím.
„Copak?“ už je převlečená, naštěstí.
„Můžu jít ven za holkami?“
„Proč se ptáš? Utíkej, ale brzo se vrať ano? A dávej na sebe pozor!“ křiknu na ní ještě než vyběhne z bytu a my se tam ocitneme s Honzou sami. Obrátím se znovu k lince, kde mám nachystané dva hrnečky a začnu do nich dávat kávu..ani nevím jak se mi to povedlo, ale oba hrnečky jsem shodila na zem..
„Kruci!“ řeknu naštvaně a sehnu se, abych to uklidila. Samozřejmě se obě rozbili a káva je všude. Honza mi rychle přispěchá na pomoc, kdy vezme smetáček a lopatku a chce to uklidit, ale já ho od toho vyhodím.
„Já to uklidním, zavinila jsem to já“ vytrhnu mu to z ruk a začnu zametat..po tváři mi začnou znovu stékat slzy a já za chvilku praštím vším o zem a rozbrečím se na plno.
„No tak“ přitáhne mě k sobě Honza a já se nechám pořádně obejmout.
„Co teďka budeme dělat se Zuzkou?! Já nemám peníze, chodím do školy, neuživím ji! Sociálka nám nahlásila návštěvu, pozná že já to nedám, že se o ni nepostarám!! Vezmou mi ji!“ začnu křičet a Honza mě místo nějakého utěšování, k sobě ještě víc přitáhne..
„Nevezmou, postarám se o vás“ slíbí mi.
„Vždyť pro tebe nejsme nic! Jen někdo, kdo přišel o matku, kterou ty jsi znal a pomohl ji. Nemusíš nám pomáhat, nemusíš dělat nic..ale já..bojím se..nechci přijít ještě o sestru a nechci, aby ona přišla o mě..první o otce, pak o matku a ještě o mě?! Tohle já nedovolím..to nesmí!!“
„Nepřijde o tebe, slibuju“ pohladí mě po vlasech..kéž by měl pravdu, pomyslím si..kéž by jsme o sebe nepřišli a kéž by jsme mohli zůstat spolu.. Zuzka mě bude potřebovat a já ji také..obě jsme přišli nejprve o otce, teďka o matku a já nechci, abychom přišli ještě jedna o druhou..zbyli jsme si jen my dvě..jen my dvě a my to taky zvládneme..musíme to zvládnou..