Předčasně dospělá 2

„Zuzanko, vyzvednu tě tak kolem 4 ve školce ano? Když tak řekni paní učitelce, že přijedu před 4 ze škole, tak ať tu s tebou počká ano? Že přijdu co nejdřív“ rozloučím se se sestrou před školkou a podám ji tašku s věcmi na převlečení.
„Tak jo, ale nezapomeň na mě“
„Jak bych mohla zlatíčko? Vyspinkáš se a budu u tebe ano? Jen si lehneš, budeš spinkat a jen co se probudíš, budu u tebe“ slíbím ji a ona přikývne „mám tě ráda Zuzanko“ dám ji pusu na tvář a pevně ji obejmu.
„Já tebe taky“ a dá mi pusu na tvář a rozběhne se ke školce, kde už ostatní děti vedou jejich maminky. Jen Zuzka jde sama..
Se slzami v očích se otočím a vydám se na zastávku, odkud mi jede autobus do školy. Naštěstí všichni mají na zastávce tolik taktu, že mě nezapojují do debaty a ani jeden soused od nás z paneláku, se mě nezeptá jak to všechno dávám a jak mi je. Za což jsem vděčná..
V autobuse zapadnu na první volné místo, které uvidím, vytáhnu z tašky mp3, ve které jsou teďka jen samé smutné písničky, dám si sluchátka do uší, zavřu oči a zaposlouchám se do jedné obzvlášť smutné písničky.
Ach jo mami, kdybys tu jen teďka byla a řekla mi co mám dělat, pomyslím si. Poradila mi, jak mám zvládnout všechno, jak mám zaplnit tu díru, jak mám zvládnou Zuzanku, sociálku, jak zaplatit všechny účty a hlavně jak být silná..protože mi ta síla dochází a brzo mi dojde úplně a toho se já bojím.. ale musím být silná, už kvůli Zuzance, která mě teďka potřebuje..ale jak dlouho to ještě vydržím dál? Jak dlouho dokážu být silná? Jak jen dlouho?
„Ahoj Eri“pozdraví mě opatrně moje nejlepší kamarádka Alice, která mě jako obvykle čeká před školou.
„Ahoj copak je?“ zeptám se a vytáhnu si sluchátka z uší.
„Co by bylo?“ nechápe
„Tak proč mě zdravíš se strachem co? Já jsem v pohodě jestli ti jde o pohřeb mámy“ pokrčím rameny, ale do očí se ji nepodívám, protože by až moc poznala, jak lžu..v pořádku nejsem, ale nechci tím Alici trápit.
„Fakt?“ sjede mě pohledem odspodu nahoru a naopak.
„Jo pohoda“ přinutím se k úsměvu. Třeba nic nepozná..za tohle se snad aj začnu modlit, aby nic nepoznala, protože je mi jasné, že bych to nevydržela a snad se tu rozbrečela, ale já nechci ukázat, jak moc slabá jsem..
„Víš všichni si mysleli, že budeš mimo, potom co se stalo s mámou“ přistoupí ke mně opatrně.
„Proč ježiši? Život jde přece dál ne? Prostě se tak stalo a já musím žít dál“ řeknu a sama se divím, jak mi tahle věta jen tak jednoduše a snadno vyšla ze rtů..
Alice se na mě jen podívá, jako by chtěla něco namítnout, ale nakonec mlčí.. jen přikývne a já se nuceně usměju. Nesnáším, když musím lhát své nejlepší kamarádce, ale teďka to jinak nejde..Nechci ukázat, že jsem tak moc slabá..že to tak bolí..že tak moc bolí, když člověk ztratí někoho, kdo pro něj moc v životě znamenal. A hlavně pokud jde o matku..o matku, která vás vychovávala dvacet let. Která vám dávala lásku, rady, která tu pro vás byla když vám bylo nejhůř. Která uměla utěšit, obejmout, vyslechnout..a já o tuhle osobu před pár dny přišla.
Jen co přijdu do třídy, všichni najednou utichnou a jen se po mě dívají, jako bych to snad ani nebyla já. Někteří si mě prohlídnout a pak dají hlavy dohromady, přitom něco povídají, ale pořád na mě hledí. Jako by mě snad v životě neviděli. Jako bych tu byla cizí, marťan..
Posadím se do naší lavice a začnu si chystat věci. Nevšímám si ostatních, prostě jako by tam nebyli, zajímám se jen o sebe, jen o svoje sešity, které mi teďka připadají strašně zajímavé..
„Ahoj“otočí se ke mně Lucka, která na rozdíl od ostatních nedělá, že tu nejsem, že mě nevidí, a ani dokonce to, že mě vidí, povídají si a jen na mě zírají.
„Ahoj“ odpovím ji a je mi jasné, že bude následovat otázka typu jak to dáváš? Jak to zvládáš? Jsi v pořádku?, ale Lucka mě překvapí:
„Umíš češtinu? Povídá se, že učitelka bude zkoušet“
„Si děláš srandu? Hej já nic neumím!“ otočím se na Alici, která jen taky zakroutí hlavou, takže je mi jasné, že i Alča má v hlavně všechno možné, jen ne češtinu. Kdo by taky myslel na češtinu..
„Ty máš štěstí, tebe tasit nebude“ ozve se krasavice ze předu a otočí se na mě „teďka tě budou všichni litovat co? Přišla o matku, zbyla sama se sestrou, o kterou se musí postarat. Chudinka malá“ podotkne ta zmije a já mám sto chutí po ní skočit.
„Nemyslíš, že jsi to přehnala?!“ vzpamatuje se jako první Alice a já jen stěží zatlačuji slzy, které se mi derou do očí.
„Co? Jen říkám pravdu“ pokrčí Jitka a otočí se zase zpátky ke svému sešitu. Ježiši, člověk by si myslel, že ona, v jejich dvaceti letech má rozum, ale jak je vidět, tak prostě blondýny s jejich chytrostí, se nezapřou.
„Vykašli se na ni“ radí mi Lucka a Alča jen přikyvuje.
„Taková nějaká pitomá blondýna, mi může vlézt někam“ řeknu nahlas a Jitka se jen zasměje, ale nekomentuje to. Za což já jsem ráda, protože Alice vypadá, že kdyby si snad něco zkusila, tak by po ní skočila.
„Co ségra? Jak to dává? Nechceš ji vyzvednou ze školky nebo tak?“ zeptá se Alča a já jen zakroutím hlavou.
„Zuzka je v pohodě, jen se bojí, že ji opustím a ze školky ji vyzvednu jak pojedu ze školy, takže v pohodě, všechno zvládám, ale díky“
„Kdybys něco potřebovala, stačí jen říct, ale to snad víš“
„Já vím, děkuju, ale já to zvládnu sama“ zakroutím jen hlavou.
Se zazvoněním, kromě toho, že vejde učitelka na češtinu, vejde s ní i třídní a za ní vzápětí nějaký kluk. Všichni se jako na povel postavíme, abychom si mohli vzápětí sednou. Češtinářka si sedne za stůl a začne zapisovat do třídní knihy, zatím co třídní si vezme hlavní slovo.