Já anděl 24

Anotace: NEzvaná návštěva. Nazvěme to tichem před bouří. Ale ono to přijde ... ;)

Sbírka: Já anděl

Sprcha je jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Teda hned po záchodě, pochopitelně.
Kapičky vody mě nádherně masírovaly do zad. Opřela jsem se o stěnu a nechala jsem si ten proud dopadat na ramena. Bylo to úžasně uvolňující a naplňující. Celý sprchový kout byl najednou od páry. Pustila jsem si totiž vodu opravdu velmi horkou.
Vlastně to bylo za poslední 3 dny to první, co mě doopravdy učinilo šťastnou. Jo, oblečení určitě udělalo radost, ale taková sprcha zahřeje i na duši.
Našla jsem tam nějaký Jeromův šampon. Přečetla jsem si návod a dala si to na vlasy. Vonělo to pěkně.
„Půjčim si šampón.“ Zakřičela jsem jak nejhlasitěji jsem dovedla, ale přes šumění vody jsem odpověď neslyšela. Nu co, bude se s tím muset nějak srovnat.
Ven se mi nechtělo, ale bylo mi jasné, že tam nemůžu zůstat věčně. Vypnula jsem vodu a nechala svoje tělo mírně chladnout. Pářilo se ze mě. Zhluboka jsem dýchala ten omamně vlhký vzduch a bylo mi báječně.
Potom jsem odkryla závěs a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Stál tam Jerome. V ruce držel dva na sobě pečlivě složené ručníky.
„Ježiš.“ Byla první reakce, které jsem byla schopná a okamžitě jsem závěs zase zatáhla.
„Promiň, nesu ti ty ručníky. Nevěděl jsem, že zrovna budeš chtít vylézt. Nechám ti je na umyvadle a už jdu pryč.“
Dřív než jsem zaslechla klapnutí dveří, tak jsem z koutu nevylezla. Cítila jsem se ... jak bych to jenom nazvala. Asi obnažená. Přistižená. A bylo mi to vpravdě hrozně nepříjemné.
Dokonce i jeho to nějakým způsobem rozhodilo. Za tu dobu, kterou jsme spolu trávili, se mi byť jen jednou neomluvil a najednou úplně sám od sebe.
Když jsem vylezla už oblečená, tak stál u mycí linky a něco kutil za jídlo. Docela jsem měla už hlad, takže mi to přišlo milé.
Zaslechl mě a otočil se. V obličeji byl bledý jako stěna.
„Chtěl jsem se ti omluvit. Nějak mi nedošlo, že nejsi ... . No to je jedno. Zkrátka je mi to líto.“
„Přežila jsem to.“ Odvětila jsem prostě a dál jsem se o tom nechtěla bavit.
„Já vim.“ Sklonil hlavu a vypadal jako hromádka neštěstí. „Ale v ten okamžik jsi cítila strach. A zostuzení.“
„Zase ses mi hrabal v hlavě?“ vyjela jsem na něj, protože tohle mě vážně točí.
„Nehrabal. Tohle jsou emoce, ty nedokážu nečíst.“
„Nemám ti to za zlé.“ Řekla jsem po delší odmlce. Přeci vím, že to neudělal schválně.
„Díky.“
Chvíli bylo ticho. Takové tíživé. Jerome se totiž otočil zpátky k tomu, co dělal předtím a v naprosté mlčenlivosti krájel pórek.
„Můžu mít vůči tobě pár možná všetečných dotazů?“ nedalo mi to nakonec.
„Můžeš to zkusit.“
„Jak je možný, že je Uriel tvým otcem?“
Pobaveně se na mě otočil.
„Ty nevíš jak se dělají děti?“ V očích mu hrály takové šibalské plamínky a i když byl v ten okamžik vážně na ránu, tak na druhou stranu bych si s ním teď nejraději dala polštářovou válku a pak se mu schoulila do náruče a vnímala jeho přítomnost. Jenomže to by musel aspoň na chvíli tu svou klapačku zcivilizovat.
Pokud tuhle mou emoci pocítil, nedal to na sobě znát.
„Vím jak se dělaj děti. Tak jsem to nemyslela. Spíš jak je to možný. Přeci i archandělé mají jen astrální tělo. Nemůžu to pochopit.“
„Právě že archandělé dokáží mít hmotné tělo. U nich stačí jen chtít. Nejvyšší k nim byl opravdu štědrý.“
A pak mi to došlo. Přeci Gab měl také lidské tělo, když jsem ho na tom posedu ještě v lese objala. Tepalo mu srdce a hřál.
„To tedy ano.“ Pořád mi to ale nedalo. „Proč ale tvá matka?“
„To je stejný jako když se zeptáš, proč Helena Trojská.“
„Měla jsem za to, že archandělům Nejvyšší neponechal tělesný chtíč a ani city.“ Nadhodila jsem.
„No můžu tě ubezpečit, že city opravdu ne.“
„Važ svá slova!!!“ ozvalo se odnikud a celou halou se vznesl vzdušný vír. Najednou tam prostě stál. Tedy lépe řečeno levitoval. Vznášel se malý kousek nad zemí.
„O kom se mluvívá nedaleko bývá.“ Konstatoval Jerome prostořece.
*Uriel.* projelo mi překvapeně hlavou.
„Santin.“ Střihnul mi lehkou úklonu.
„Urieli.“
„Otče.“ Pronesl Jerome při nejmenším neuctivě a ještě mu vystřihl podobnou úklonu, jako předtím Uriel mně. Celé to vypadalo poměrně komicky a musím říct, že mi to i přes napjatost situace vykouzlilo na rtech pobavený úsměv.
„Co tě k nám přivádí.“ Zeptal se asi jenom aby řeč nestála. Mám ten dojem, že důvod jsme znali dobře všichni tři. Já se jenom modlila, aby zase neměli tu touhu bavit se telepaticky. To bych se totiž nic nedozvěděla.