Kdo ví -1.díl

Jak už to tak bývá nejsem zrovna ukázkový vzor dospívající dívky. Naši rozvedení, ségra vdaná, druhá ségra věčně prudí a já se teď tak nějak protloukám světem. Ne, že bych se měla vyloženě špatně, ale tak nějak nevím, z čeho a z koho bych se měla těšit. Jistě, že mám kamarády, ale ani ti sebelepší kamarádi vám nepomůžou pokud si připadáte jako tragéd. A já si tak trochu připadám, tragicky vidím i naše stěhovaní, které je na spadnutí, protože jak říká mamka:,, nebudu tady s tím kreténem,tím myslí drahého papá, ani den. Chápu ji, načapat ho po pětadvaceti letech manželství s jinou ve vlastní posteli je prostě síla. Sice jsem se do jejich problému nikdy neměla tendenci plést, tohle mi zvedlo mandle hodně, protože i když je mamka jakákoliv, tohle si nezasloužila. Nicméně není sama, kdo se cítí, jak za A- odkopnutá použitá hračka a za B- jako největší podvedená husa. Ano tohle období je velmi tragické a já se té náladě i tak nějak podvoluji, což mi také hned jak v padnu do třídy, stačí říct spolusedící Míša, nejlepší kámoška.
,,Ty si vážně jetá,"stihne zhodnotit můj asi skvěle naladěný obličej.
,,Klid sestro, není jak mně, rodiče se rozvádějí, moje poslední dny v tomhle městě i s vámi a do toho všeho Patrik.
,, Já ti vždycky říkala, že je mi ten kluk silně nesympatický, ale to že ty vidíš všecko, jak přes růžové brýle, za to já nemůžu." A jelikož má pravdu jen uznale kývnu, sklopím hlavu a snažím se zaměstnat vyndáváním těch pár věcí, které ještě potřebujeme, což nebude tak horké protože poslední týden před vysvědčením , je to už takové doklepáníčko. Jenže jak razí naše matikářka heslo: matika je vypočítaná přesně na hodinu, proto toho je tolik, že děláme až do poslední hodiny matematiky tohoto roku. A ta nastala dneska, protože od zítřka je na programu například kino, pozítří stěhujeme lavice z posledního patra úplně dolů, proč to se mě neptejte.
K naší radosti odzvonila poslední hodina, tím pádem pro nás neoficiálně škola končí. S holkama se domluvíme, že tohle se nějak oslavit musí a skončíme v nedalekém baru Corso, kde zjistíme, že nejsme jediný oslavenci. Bar se hemží převážně studenty středních škol s vyjímkou jednoho postaršího páru, který tu však působí, tak trochu jak pěst na oko. Nahromadíme se k jednomu z větších boxů, aby jsme se já Andy, Andrea mi snad říkají jen doma, Miška, Simča, Deniska a Verča vlezly. Musíme na sebe hodně řvát, protože se přes ty vlny výkřiků, smíchu a ječení skoro neslyšíme.
,,Tak co Andy, jak pokračuješ s Patrikem?"zeptá se mě Deniska s neskrývaným zájmem, protože není žádnou novinkou,že mě podvedl na jedné z místních akcí a já mu to jako husa odpustila, ale nebyl by to on, aby to neudělal znova. S nechutí na tyhle vzpomínky jsem zvedla obličej a řekla:,, Už ho v životě nechci vidět, hnusáka, ať si táhne za tou svojí krasavicí." odpovím a holky souhlasně přikyvují. Je pravda že mi radily, abych se na něj vykašlala napoprvé, jenže já jsem byla prostě slepě zamilovaná. Podruhé jsem sním ale skončila nadobro. Zase taková husička nejsem.
Ještě chvíli si povídáme o starostech jménem kluci a já se pomalu loučím, protože mi za chvíli jede autobus do té zapadliny jménem Lhota.
Vystát frontu na autobus ještě zkousnu, ale toho smradlavého chlápka, vedle kterého sem nucena stát, jelikož už na mě nezbyly volné místa, teda horko těžko snáším. Nejsem teda žádná rádoby pipinka a citlivka, ale i tak se mi teda pěkně navaluje. V autobuse spatřím pár známých tváří, ale nějak nemám šanci se k nim v tom návalu dostat. Vyměníme si pár úsměvů a zamávání, když si všimnu neobvykle hezkého kluka, sedícího asi 5 sedadel ode mě a vyhlížejícího z okýnka ven. On si mě asi nevšimne a tak se ho snažím alespoň trochu nenápadně skouknout. Jak by řekla Míša, je to fakt zbožíčko, což je u ní oslovení pro dosti hezkého frajera. Tenhle má hnědé delší rovné vlasy splývající mu po obličeji a s obličejem vystřiženým jak odněkud z pánského módního časopisu. Podle ramen stihnu vyzkoumat,že to asi nemůže být žádné tintítko s kostřičkou potaženou kůží, naopak mi přijde, že buď sportuje, nebo se v té posilovně zapotí stoprocentně. Asi jsem koukala trochu víc než nenápadně, protože jeho oči se střetnou s mýma a já tak nějak nemám šanci ucuknout. Dokonce se na mě i usměje, což je velice hezké, ale vrátím se do reality, sklopím hlavu a jako vždy si potichu řeknu: ,,tak tenhle stopro není pro tebe!"