Verbotene Früchte schmeckt am besten

Září 2010

„To snad není možný, štípni mě,“ promluvila jsem na Kláru, svojí spolusedící.

„Nevěříš tomu, že jsme vyfasovali tak pěknýho profesora, což?“ smála se.

Neměla jsem chuť jí nic vysvětlovat, o Petrovi sice věděla, ale že osoba, která stojí před katedrou, že je to on, to jsem jí neřekla. Petr začal procházet seznam.

„Michaela Smolíková?“ rozhlédl se po třídě.

Zvedla jsem ruku. Jeho výraz naprosto ztuhnul. Byl snad překvapen ještě více než já. Pokývl hlavou a četl dál seznam. Další hodinu se tvářil jako by nic. Zato já jsem byla úplně mimo. Vzhledem k tomu, že byl první den školy, pustil nás domu už o půl desáté. Když už jsem stála na zastávce, uvědomila jsem si, že jsem v šatně nechala ležet mikinu. Ráno totiž bylo chladno. Vracela jsem se pro ni a po cestě narazila na Petra. Může se zdát, že je to až nereálné, jenže opak je pravdou.

„Ahoj Míšo, já,“ ještě než cokoliv stačil říct, zarazila jsem ho.

„Pane profesore, neříkejte nic. Doufám, že se vám u nás bude líbit a budeme mít spolu hezký vztah, jako profesor a studentka,“ řekla jsem naštvaně a uháněla pro mikinu.

Potřebovala jsem to všechno rozdýchat, strávit, tohle bylo naprosto nečekané, šok. To nemohla být pravda. Ale přeci jen byla.

Druhý den ráno jsem šla do školy vyrovnaná, rozhodla jsem se, že to nebudu hrotit a prostě ho budu brát jako svého profesora.

Odzvonilo na první hodinu, Petr vešel do třídy, my všichni jsme se postavili a on pokývnul, že si můžeme sednout. Podíval se na mě. Ublíženě. Ale jediný, kdo měl právo se tvářit ublíženě, jsem byla já. To on bez vysvětlení odjel. To on mi neřekl ani slovo. To on mě prachsprostě využil. Přestože jsem se nebránila. Tak moc to bolelo, vzpamatovala jsem se z toho a on se tu objeví a domnívá se, že ho snad budu litovat. To se ale šeredně mýlili, protože já jsem citlivá, ale když mi někdo ublíží, neodpouštím.

„Je třeba si rozebrat třídnické funkce, nevím, jak jste byli zvyklí to dělat loni.“ Porozhlédl se po třídě a očima hledal pomoc.

„Už tři roky je to stejný. Funkce se nemění a všichni jsou spokojený.“ Terezka. Že mně to nenapadlo hned. Ona byla schopná nabalovat i ředitele při hodině matiky. Nechápu. Když jsem viděla, jak se na Petra dívá, píchlo mě u srdce. Což bylo zlé znamení, ještě to nebylo úplně za mnou.

„Dobrá, tak mi nahlaste jméno, kdo jakou funkci máte, ať to máme z krku.“

Třásla se mi ruka, když jsem se hlásila, aby mě zapsal jako službu na třídnici společně s Klárou. Víte, ono to vypadá jako šprtská a vlezdoprdelkovská záležitost, chodit s třídnicí a starat se o ní. Jenže on je to ten největší ulejvačský způsob, který na škole vůbec existuje.

„Ach, slečna Smolíková a Kovaříková, vás bych nehádal na tuhle službu, je s tím hodně práce. Stavte se za mnou, prosím, po hodině. Potřeboval bych s něčím poradit, něco zapsat, dopsat a tak.“ Nedíval se na mě, díval se celou dobu na moji spolusedící. Vlastně mi to nevadilo, byla jsem ráda.

Kláru jsem za ním do kabinetu poslala samotnou, nejsem blázen, abych dobrovolně lezla do jámy lvové, na to mám rozumu dost. Čekala jsem na ni před kabinetem. Trvalo to snad věčnost, když se konečně otevřely dveře, a z nich vyšla ta sympatická, krátkovlasá tmavovláska, co si říká má rádoby sestra, a sedí po mém boku v jedné lavici už x let a zároveň se se mnou protlouká životem.

„A spusť!“ nasadila Klárka ten svůj výraz, když mě za loket dotáhla, i přes mé protesty, k lavičce v druhém patře.
Podívala jsem se na ni, jestli to vážně chce vědět, její výraz mluvil za vše.

„Náš nový profesor je Petr.“

„To vim taky, včera to říkal a má to na cedulce nad kabinetem,ale já se ptám, co se s tebou děje, ne jak se jmenuje ten fešák.“

„Jenže náš nový profesor je Petr, ten Petr z léta, už ti to došlo?“ skryla jsem svůj obličej do dlaní, bylo mi tak mizerně.

„Děláš si srandu?“ podívala se na mě. Když viděla, že to myslím vážně, sedla si vedle mě na lavičku. Zatímco já jsem zbývající minuty velké přestávky koukala do svých dlaní, ona koukala do blba. Vypadala, že ji to sebralo víc než mě. Což způsobuje to nevysvětlitelné propojení mezi námi. Nikdo nechápal, jak můžou být dvě cizí holky na sebe napojené stejně jako dvojčata. Ona šla na francouzštinu, já vyrazila směr učebna německého jazyka. Velká paráda.

„Ještě jednou dobrý den,“ dorazil Petr v dobré náladě do třídy. Zapsal do třídnice, já ji šla odnést a nijak nespěchala zpátky do třídy. Což nebyl dobrý tah, protože jakmile jsem se vrátila, vyzval mě pan profesor k tabuli, abych třídě povyprávěla o svých prázdninách. Němčinu ovládám nejlépe z celé třídy. Což zní asi dosti povrchně, ale ona je to pravda. Protože já mám němčinu o 4 roky déle než ostatní.
Začala jsem vyprávět o dětském táboře, kde jsem byla jako instruktorka, o pobytu v Německu a i o Egyptě, kde byl i on. Vyptával se, možná až moc, byl to jediný způsob, aby o mě mohl něco zjistit, jak se mám, jak jsem strávila prázdniny. Ovšem snažil se, aby to bylo v rámci zkoušení, aby to nebylo moc nápadné. Byla jsem naštvaná, tak moc.

„Míšo, stav se za mnou po hodině. Chci s tebou probrat tu německou olympiádu a výměnný pobyt.“
Šla jsem za ním do kabinetu, ovšem než jsem se odhodlala zaťukat, uběhla skoro věčnost.

„Dobrý den,“ nakoukla jsem, jestli je tam sám.

„Pojď dál,“ podíval se na mě tím svým pohledem a já se
začínala ztrácet.

„Doufám, že tohle není záminka, abys se mnou mohl mluvit.“

„Vlastně je. Víš, Míšo..“

„Hlavně neříkej nic, čeho bys litoval,“ upozornila jsem ho a držela si odstup.

„Pochybuju, že budu litovat, když ti řeknu, že mě to celé mrzí a pořád na tebe myslim. Domníval jsem se, že to tak bude nejlepší, že ochráním nás oba. Ale udělal jsem hloupost,“ sedl si na židli a čekal, co na to řeknu.

Mlčela jsem.

„Míšo, kdybych to mohl vrátit, udělal bych všechno jinak, věř mi.“

„Nevyspal by ses se mnou, jo?“ začínala jsem být naštvaná.

„Věř, že toho nelituju, ani těch chvílí, které jsme spolu strávili. Lituju, že jsem se zachoval jako idiot a nechal ti jen ten stupidní dopis,“ začal se ke mně přibližovat a já byla na měkko. V tu chvíli zazvonilo.

„Budu muset jít,“ ovšem k odchodu jsem se rozhodně neměla.