Kdo ví - 2.díl

Hned jak vpadnu za dveře mého už skoro bývalého domu, vzpomenu si na hezky vypadajícího kluka z autobusu a asi se i trošku pousměji, protože mi mamka dá jasně najevo, že když mám tak skvělou náladu, určitě mi nebude vadit, strávit dnešní den balením posledních věcí z našeho domu. To kde je báječná ségra radši neřeším, beztak má rande s jejím novým objevem, kterého už předem lituji. Otec se radši taktně odstěhoval do hotelu alias k té jeho mladici, ale nebyl by to on, aby nám jasně nezdůraznil, že tenhle dům je psaný na něj, tudíž si máme co nejrychleji sbalit saky paky a udělat PÁ. To my i rády uděláme, protože nebudeme přeci ničit jejich budoucí hnízdečko lásky.
Po celkem namáhavém odpoledni naplněném pouze balením věcí, mám takový pocit, že se mi o těch kamarádkách krabicích bude i zdát. Z mého zamyšlení nad tím ,jestli uskladnit svatební vázu rodičů do krabice s názvem potřebné , méně nepotřebné, nebo nepotřebné mě vyruší mobil, který tak jako vždy hraje písničku z Madagaskaru, která mě ihned hodí do pohody, co mě ovšem určitě nenaladí na ty správné vlny, je číslo na displayi. Nedivím se, že tam není jméno volajícího a ani ho nepotřebuji, protože se snažím toho blbečka smazat ze svého života už asi týden. Patrikovo číslo mám ale stále tak zafixované, takže bych tipla, že ho v mozku mám snad i vypálené. Mobil nechám vyhrávat a na důkaz toho, že je mi volný si raději zaspívám: ,,Já tak rád trsám, trsám.." a jak zpívám, tak i konám, což asi nebyl nejskvělejší nápad, protože vázu, kterou jsem mezitím položila na konferenční stolek a záhy do něj drcla tak, že váza nemilosrdně spadla a roztříštila se na miliony kousíčků. I přes nepřízeň osudu můžu říct, že teď už aspoň nemusím mít starost, do jaké krabice vázu zařadit. Mamka, která čekala asi horší tragédii, přiletí z kuchyně jako uragán a hledá škody, sice nad nad svatební vázou máchne rukou, stejně mám ten pocit, že jí přijde i tenhle kousek, symbol svatby, jako důležitý. Možná, že se tváří tak, že to vše zvládá, ale přece jen mám pocit, že otce milovala a kdo ví, možná i pořád miluje, to jen hrdost a její povaha jí nedovolí, snášet jeho nevěry dál. A stejnak jsem ráda i já, že jsem tuhle vlastnost pravděpodobně zdědila po ní.
Z mánie krabic mě vysvobodí zvonek ohlašující hosta. Jdu poslušně otevřít, protože je taky fajn vidět něco jiného než haldy krabic, všude kam se podívám.
,,How do you do?" pobrukuje melodii známé písničky aktivistka Verča, která asi nemá jak trávit pokročilé odpoledne, proto mě dojela navštívit až z vedlejší vesnice, což je nějakých pár kilometrů ,ale snaha se cení ne?
,,Můžeš posoudit" a sama více otevřu vchodové dveře, aby spatřila ten chaos uvnitř. Se smíchem pozoruji, jak si na to i sdělá sluneční masařky přes půl obličeje a uznale kývne a pobaveně dodá: ,, Chtěla sem tě pozvat na zmrzku, ale zmrzka nemá šanci konkurovat tvému nabitému programu na odpoledne, hm?"
,, Haha jsi vtipná , se nestěhuješ za pár dní, ty nádhero. A i kdyby jo, tak to za tebe udělá chudák Madlen, upracovaná chůva s nejistým původem a k dispozici pro přerostlou puberťačku,že?"
,, Verča nasadí pobavený obličeja dodá:,, Můžu za to, že drahá máti by nezvládla chod domácnosti, proto si nechala mou bývalou chůvu jako příležitostnou uklízečku?"
Na to už radši mlčím, jen se dál křením, protože je pravda, že takové sídlo jako mají Verča se jentak nevidí a o tom, že je Madlen na denním pořádku taky, přitom Verča není tak zhýčkané dítě, jen to jedináčkovství se někdy projevit musí.
Po zbytek dne se loudáme návsí a mně tak nějak opravdu dochází, že se brzy s tímhle zapadákovem rozloučím. Možná bude město nečím novým, ale já jsem vždycky tak nějak byla zvyklá na babky drbny, jeden malý obchod, vietnamskou večerku a pro spojení s okolním světem dvě zastávky. Teď je má budoucnost těžce na hraně, protože městský panelák někde na okraji města, který společně s dalšími tvoří sídliště, není nic pro mě. Navíc je fakt skvělé zvykat si na novou třídu. Vidinu třeťáku na gymplu, nových tváří, nového domova nechám za sebou s myšlenou, že tohle budu řešit, až to přijde, a tak si radši užívám několik z posledních dní tady..

Školní dny prchají neuvěřitelně rychle a já nechápu jaktože si jdem dnes pro vysvědčení. Poslední vysvědčení tady, poslední den s nimi, poslední všecko. Moji skleslou náladu snad vidí všichni, a tak se mě snaží holky utěšit tím, že se budem jezdit navštěvovat dál, ale co z toho Hradiště není zrovna nejblíž, a tak jim ty sliby ani moc nevěřím. Moji tragickou náladu nepodpoří ani fakt, že mi moje drahá sestra Jana zavolá, ať jsem max. do tří doma, prý vzkazuje mamka. Tohle mě vážně nadchne, protože jsem si svůj poslední den tady, představovala jinak. Holky z toho taky nejsou odvařené, ale nějak nám nic jiného nezbývá, a tak si radši užijeme těch posledních chvil spolu. Všecky spolu a pak už jen beze mě..

Tradiční čekání na autobus mi zpříjemňují holky, které se se mnou ne a ne rozloučit, a tak je to i z mé strany. Lidé okolo si musí myslet, že jsme buď tak zfetlé, že hysterčíme pod vlivem opiátů, nebo že se musela stát nadnárodní tragédie, nebo že jsme obyčejně ulítlé puberťáčky . Autobus se pomalu zaplňuje a já se dál loučím s holkama. Řasenka se slanou vodou taky udělá svoje, teď bych řekla že vypadám jak ta varianta A- zfetlá ropucha. Tak trochu je mi to jedno a radši nastoupím do autobusu, protože řidič soudě výrazu vůbec nechápe, čím procházím. Zapadnu na nejbližší sedadlo a rekapituluji dnešní den: poslední den tady, se všemi, což je samo o sobě dost smutné do toho né- moc povedené vysvědčení, ke všemu musím být doma ve tři, zamyšleně přitom kroutím hlavou, dokud mě z mých úvah nevyruší něčí hlas.
,, Můžu si přisednout?" řekne mužský hlas a já automaticky přikývnu a po očku kouknu na mého spolusedícího. Srdce se mi rozbuší trošku jako po ,,osmistovce" a já na sucho polknu. Dneska je fakt den, neboť vedle mě nemůže sedět nikdo jiný než ten hnědovlasý sympaťák, na kterého už pár dní myslím. A navíc teď s mým vzhledem si buď musí myslet, že to černo pod očima je na styl aláá vyschýzovaná emařka nebo jak už jsem se zhodnotila sama - zfetlá ropucha.
A jestli mě dost překvapilo (spíš mile), že se na mě i usmál, tak teď, když přijíždíme k autobusové zastávce ve Lhotě ,mě překvapí úplně( spíš dostiii šíleně moc nemile), když vystoupí z autobosu se mnou ale dál políbí mou ségru, která k tomu záhy dodá: ,, á milá sister tak tohle je Kryštof, můj přítel, Kryštůfku tohle je moje báječná (beztak ironie) ségra Andrea. Co dodat, dokonalá idylka ne?..