Předčasně dospělá 6

„Zuzanko,“ pohladím sestru po tváři, čímž ji probudím „vstávej, musíš do školky“
„Ale mě se nechce“ zakňourá jen, ale já s ní bohužel nemám slitování. Nechala bych ji ráda doma, ale nemůžu. Protože bych tu musela zůstat i já a to nejde, i když mě to mrzí.
„Zuzko, ještě dneska a pak bude víkend, kdy budeš moc spinkat jak dlouho budeš chtít, tak pojď“ snažím se ji přesvědčit. Naštěstí nejvíc tuší, že teďka to bude ani pro jednu dobré a tak se rozhodne vstát a pomaloučku se začne oblékat. Já vstávala už kolem 6, abych nám udělala snídani, trochu tu poklidila a nachystala sobě věci do školy a Zuzce do školky.
„Honem papej, za chvilku budeme muset jít“ popoháním sestru, které se očividně nechce ani snídat, jak je ještě rozespalá. Nakonec ale něco sní, takže už za chvilku naštěstí vycházíme. Všechno stíháme jen tak tak, pomyslím si, když sestru zavedu do školky a se slibem, že ji odpoledne vyzvednu, se vydám na zastávku.
Tohle bude až moc těžké, pomyslím si, jen co nastoupím do autobusu a zapadnu na volnou sedačku. Dneska nemám ani sílu si dát sluchátka, jen co si sednu, opřu se a zavírám oči.
Jak to jen mohla mamka zvládat?, pomyslím si. Mě dělá problém ráno vstát, nachystat sebe do školy, Zuzku do školky, nachystat snídani, uklidit trochu, abychom se nevrátili odpoledne do bordelu, vzbudit sestru..no prostě nestíhám a jsem z toho zničená. Jak jen to mohla mamka všechno zvládat? Když si vzpomenu na to, jak jsem byla protivná po ránu, chce se mi brečet. Mamka to neměla lehké s námi a já to teďka cítím na vlastní kůži. Vždyť jsem se stala skoro mámou své mladší sestře. Tohle dlouho nedám, uvědomím si. Musíme to nějak změnit všechno a zvládnou se Zuzkou, ale jak?
„Ahoj“ pozdraví mě Radim, jen co vystoupím z autobusu.
„Ahojky“ usměju se na něj a společně se vydáme ke škole. Čekal na mě přesně jak slíbil, což mě překvapí.
„Čekáš tu už dlouho?“ zajímám se, ale on jen zakroutí hlavou.
„Dovezla mě Hanka, ona pracuje v nemocnici a jela tam teďka, tak mě vzala sebou sem“
„Hanka je doktorka?“ zajímám se víc.
„Jo a proto jsme museli my sem, místo toho, aby šla ona za námi, protože by ztratila práci a to nechtěla.“ pokrčí rameny.
„Aha a ty máš nějaké sourozence, jako teda vlastní?“
„Ne jen Terezu, dceru Hanky, jinak nemám nikoho. Ty jsi teďka vlastně sama s dcerou že?“ zeptá se a já na něj hledím s otevřenou pusou.
„S jakou dcerou?“
„S nějakou Zuzankou, to je tvoje dcera ne? V kolika ti jsi ji měla? V 15-ti? Ne jako že bych tohle odsuzoval, jen se ptám“
„Zuzka není moje dcera,“zasměju se „je to moje sestra, ale máš pravdu, teďka ji je pět let, takže jsem ji od 15-ti hlídala“
„Promiň,“řekne rychle „slyšel jsem holky jak říkali, že jsi zůstala se Zuzankou sama, tak jsem myslel, že je to tvoje dcera“
„Ne, moje sestra, teďka má pět let a chodí do školky“ vyvedu ho z omylu.
„Takže jste sami? Vy nemáte taťku?“
„Náš taťka umřel před rokem, od té doby jsme byli jen s mamkou, ale poslední týden jsme jen se Zuzankou sami“ vysvětlím mu.
„To je mi líto, opravdu“
„V pohodě, my to nějak zvládneme, ale co ty? Jak si zvykáš na nové prostředí?“ zajímám se zvědavě, zatím co už se objevíme před školou, kde na mě jako každé ráno čeká Alička. Jen co nás spatří, jak spolu jdeme, skoro ji vypadnou oči z důlku.
„Ahoj“ pozdraví nás oba.
„Čauky“ pozdravíme ji oba zároveň.
„Kde vy dva jste se potkali?“ zajímá se a mě je jasné proč. Kruci, vždyť ona říkala, že se ji Radim nějak líbí, tak snad ho nezačne balit ještě ona..I když Radim je prima kluk a k Alči by se hodil..
„Čekal mě na zastávce“ pokrčím rameny.
„Ty jsi Alička že?“ vzpomene si Radim na jméno mé nejlepší kamarádky, které se hned objeví úsměv na tváři. Nejspíš má radost, že ji pamatuje její jméno.
„Jo to jsem“ přikývne hned a mě se v tu chvíli rozezvoní mobil.
„Klidně běžte dovnitř“ řeknu a vytáhnu mobil, kde se mi ukazuje Honzovo jméno.
„Ahoj Honzo“ příjmu hovor a jen se dívám, jak se ti dva vzdalují a jak se Alča baví s Radimem a pak se něčemu smějí.
„Ahoj Eričko, tak jak to zvládáte?“ zeptá se.
„Jo dáváme to, Zuzka je moc hodná a pomáhá mi, takže to dáváme, co ty v práci? Nepotřebuješ s něčím pomoc?“ zajímám se.
„Tak to jsem rád, že to zvládáte, kdyby jste něco potřebovali, napiš mi ano? A v práci? Přijal jsem novou sekretářku, ale prostě víš jak..není to tvoje maminka“ povzdechne si.
„Asi ti dost chybí co?“ řeknu a posadím se na schod před školou.
„Moc, byla to skvělá ženská a já ji měl rád. Pomohla mi, kdykoliv jsem potřeboval, prostě mi chybí“
„To nám taky.“přikývnu jen a setřu si slzy z očí. Kruci, jak já nerada brečím, pomyslím si a podívám se na hodinky, které ukazují za pět osm. Akorát mi začala hodina. „Honzo, omlouvám se, ale mě začíná hodina, tak musím jít. Kdybys něco potřeboval, tak stačí napsat nebo zavolat, měj se hezky ahoj“ a ukončím hovor, aniž bych čekala na jeho odpověď a zároveň se rozběhnu do školy, rovnou nahoru, kde máme třídu. Doběhnu do třídy a naštěstí učitelka nikde, takže se rychle posadím a jen co si vytáhnu věci, třídní vstoupí. Podle všeho má velice špatnou náladu, takže dnešní písemka bude stát za to.