Cena lásky 7.

Druhý den jsem neopustila svůj pokoj. Vymluvila jsem se na bolest hlavy a nevolnost, a vlastně to také byla pravda. Žaludek se mi svíral hrůzou z toho co mě čeká v budoucnu a hlava se horečnatě snažila najít způsob, jak tomu uniknout. Nevymyslela jsem nic, takže mi bylo ještě hůř a tak to šlo celý den stále dokola. A aby toho nebylo málo, zastavil se za mnou po ránu i můj pán a choť.
„Odjíždím do Londýna, má paní,“ oznámil mi. „Železo se má kout, dokud je žhavé. A nechceme přece, abyste nám vychladla, že?“ Snažila jsem se radovat z toho, že se ho aspoň na chvíli zbavím, ale ani to mi nešlo.
Odmítla jsem i oběd. Stačilo se podívat na jídlo a zvedl se mi žaludek. Když jsem pak pozorovala svou nenalíčenou a divně pomačkanou tvář v zrcadle, projela mnou jako blesk myšlenka – co když jsem v jiném stavu? Tentokrát ovšem chybělo to radostné zachvění, které by mnou projelo kdykoli dřív. Tentokrát jsem se málem zhroutila při představě, že bych s tím člověkem, jehož před Bohem i před lidmi prohlásili mým manželem, měla mít společné to nejcennější, co může člověk na světě mít. Jenže hrozilo i něco horšího – co když i lord Wilson stačil během své návštěvy i něco víc, než si jen stáhnout kalhoty? Začala jsem zvracet už jen při té představě.
Z postele jsem pak otupěle pozorovala služebnou, která tu spoušť uklízela. Mladé děvče s hrubýma rukama a s tváří plnou pupínků, jistě je ve službě sedm dní v týdnu jako ostatní a čelí bez reptání všem panským rozmarům, a kdoví, možná je šťastnější než já ... Kousla jsem se do rtu a uložila se k odpočinku, když se otevřely dveře a nakoukla Mary.
„Promiňte, madam, ale nesu vzkaz.“
Ani jsem neotevřela oči.
„Od markýze?“
„Ne, madam, od pana Cardigana.“
Posadila jsem se v pokrývkách a nechápavě hleděla na složený lístek, který mi vložila do ruky. Pak se mi rozsvítilo. „Ach tak, psala ho slečna Hothornová.“
„Ale ne, madam,“ zavrtěla Mary důrazně hlavou. „Psal ho sám pan Cardigan, právě před chvilkou v salónu. Požádal mě, abych vám předala vzkaz a tohle.“ S těmi slovy mi položila do klína velkou knihu. Podívala jsem se na titul a musela se usmát. John Milton, Ztracený ráj. Rozbalila jsem lístek.
Sophie, doufám, že za Tvou nevolnost nemohu já. W., stálo tam.
Písmena poskakovala na stránce sem a tam, místy nebyla skoro k přečtení, ale na tom nezáleželo. Musela jsem Williama obdivovat za to, že se vůbec pokusil psát, že jsem mu stála za tu snahu.
„Vyřiďte panu Cardiganovi mé díky za knihu a sdělte mu, že má odpověď na jeho vzkaz zní ´ne´.“
Počkala jsem, až se za komornou zavřou dveře, a rozevřela jsem Miltona. Daleko jsem se ve čtení nedostala. S lehkým zaškrábáním se ve dveřích znovu objevila Mary, tentokrát ve velkých rozpacích.
„Já ... nezlobte se, madam, ale ... je tu váš bratranec a prosí o přijetí. Já mu opravdu říkala, že odpočíváte ...“
„ ... ale on nedbal.“
S těmito slovy se vedle Mary objevil William a já instinktivně přitáhla pokrývku až ke krku.
„Myslím, že stud není na místě,“ dodal s jemným úsměvem, když podle zvuku odhadl mou reakci. Měl pravdu. Stydět se před ním za negližé a neupravený vzhled bylo opravdu zbytečné. Přesto to byla přinejmenším nezvyklá situace a já dost dobře nevěděla, jak se zachovat.
„Doveďte pána ke křeslu a pak můžete jít,“ přikázala jsem Mary. Zatímco ti dva přecházeli pokojem, vstala jsem a oblékla si župan, přičemž jsem proti vší logice pořád kradmo hlídala Williama, jestli se nedívá.
„Není dne, kdy bych nelitoval ztráty zraku, ale ještě nikdy mi ta ztráta nepřišla tak bolestná jako právě teď,“ prohodil, když jsme osaměli.
Sedla jsem si naproti něj. „Vy a ty vaše vtípky! Já vás naštěstí znám, ale pro ostatní musí být opravdu těžké poznat, kdy jste vážný a kdy ne.“
„Jenže já jsem vážný. Proč si myslíte, že bych si nepřál vás vidět? Předpokládám, že teď na sobě nemáte paruku ani líčidla, a že se tudíž hodně podobáte jisté Sophii Brudenell.“
Neměla jsem na podobný rozhovor náladu, a tak jsem ho nakvašeně odbyla: „Nech si to, ano prosím?! Včera jsi mě dostal do naprosto nemožné situace, a už zase začínáš! Ani jste se pořádně neomluvil, pane!“
„Měl jsem tedy lhát?“
Seděla jsem chvíli jako opařená.
„Jak lhát?! Počkej ...chtěl bys ...,“ koktala jsem, „chceš mi snad tvrdit, že´s ... mluvil pravdu?“
„Každé slovo.“
„Že´s byl do mě zamilovaný?“
„... a že jsem požádal o tvou ruku.“
„Lháři!“
William se prudce naklonil dopředu: „Chceš to snad popřít?“
„Ovšem!“
Ticho, které mezi námi nastalo, bylo nezvykle dlouhé. Přišlo mi, že William znejistěl. I jeho další slova byla váhavá.
„Navštívil jsem váš dům jen pár dní poté, co jsme se spolu byli projít dole u řeky a dívali se celé odpoledne na ledňáčky.“
Přikývla jsem na znamení, že vím, o kterém dni mluví. Ten nevinný polibek, který jsme si tehdy vyměnili, jsem už vlastně dávno pustila z hlavy, ale dnes jsem se při té vzpomínce musela pousmát. Přikývnutí nemohl vidět, ale mé mlčení si vyložil jako pobídku, aby pokračoval.
„Mluvil jsem s tvou matkou, protože ty´s s otcem odjela kamsi pryč. Když jsem si o týden později přišel pro odpověď, opět jsi nebyla doma. Teta mi jen sdělila, že mou nabídku s díky odmítáš, protože hodláš uzavřít jiný sňatek.“
V hlavě mi vířily tisíce myšlenek, když jsem se roztřeseným hlasem zeptala: „Kdy přesně to bylo?“
„Zkraje dubna, toho roku, kdy ses vdávala.“
Vyskočila jsem z křesla a rázovala po pokoji jako smyslů zbavená. William vstal také.
„Co je, Sophie?“
Rozhodila jsem bezmocně rukama: „Co? Třebas to, že mi matka o tvé ... nabídce ... nikdy nic neřekla. Protože jsem v té době o žádném sňatku ani neuvažovala. Protože Monthermer se u nás poprvé objevil až o tři měsíce později. Protože ... ,“ zarazila jsem se a sklesle dodala: „ protože už je to stejně všechno jedno.“
Stáli jsme naproti sobě, já s tou výhodou, že jsem Williamovi aspoň viděla do tváře. Byla jako z kamene.
„Byla bys souhlasila?“
„Ne.“ Odpověď mi vyklouzla dřív, než jsem si ji stačila promyslet, protože už jsem myslela na něco jiného. „Tak proto jsi mi nepřišel na svatbu?“
„I proto.“ William jen suše pokrčil rameny, tápavě nahmatal křeslo za sebou a znovu se posadil. „A vidíš. Dnes jsem rád, že jsi neřekla ano.“
Sešpulila jsem rty jako malá uražená holka: „Chápu. Nejspíš jsi našel u Elizabeth mnohem lepší kvality, než bych ti já kdy mohla nabídnout.“
William zachoval klid, ale dobře jsem si všimla, jak pevně sevřel opěrku křesla.
„Jsem za to rád, protože když si představím, do jakého postavení by ses teď po mém boku dostala, vyčítal bych si to až do smrti.“
Najednou mi scházela slova, všechna zůstala v sevřeném hrdle.
„Odpusť,“ řekla jsem až po dlouhé odmlce. „Po těch letech tady jsem už tak cynická, že pomalu nejsem s to vidět na ničem nic dobrého. Přeji tobě i Elizabeth to nejlepší a věřím, že budete šťastní.“
„A co ty?“ opáčil rychle. „Ty jsi šťastná?“
Zaváhala jsem. „Dostala jsem to, po čem jsem tolik toužila. Kolika lidem se to splní? Takže jsem zřejmě šťastná.“
Nemínila jsem Williamovi povídat o všech stránkách života markýzy Monthermer. Jen ať věří, že si spokojeně kotvím v manželském přístavu, tak jako já se budu snažit uvěřit, že on je spokojen v tom svém.
„Proč jsi vlastně přišel?“ snažila jsem se najít způsob, jak opustit ožehavé téma.
„Drze jsem se odvážil doufat, že tě přemluvím k milosrdnému skutku,“ popíchl mě William na oplátku. „Rád bych slyšel pár řádek z Miltona, ale přece jen ... byly by záživnější od někoho, kdo vnímá, o čem čte. Jinak je lépe tu knihu ani neotvírat.“
A tak jsme tedy o chvíli později seděli u krbu, já si přitáhla župan k tělu, skrčila nohy pod sebe a začala číst tam, kde jsem právě rozevřela stránky.

Ó, strome spanilý, ovocem přetížený, pravil.
Což nižádný neulehčí tobě? Žádný neokusí sladkosti tvé?
Ni člověk, ni Bůh?

Řádky mi ubíhaly před očima, historie ztraceného ráje znovu ožila jen pro nás jako už tolikrát předtím a čas se zastavil. Znovu jsem seděla v hebké zelené trávě mezi konvalinkami tam u nás doma a můj bratranec mi ze svého stanoviště ve větvích četl tatáž slova. Znovu jsme se dohadovali, co jimi chtěl básník vlastně říct, a svět byl znovu dokonalým místem plným porozumění a smíchu. A pak, když jsem dočítala stránku, mne William přerušil a sám pokračoval zpaměti:

Zármutek, jenž ve snách tížil mysl tvou, rmoutí i mne.
Nic se mi nelíbí sen tvůj neobyčejný a bojím se, že zlý jest jeho původ.
Leč odkud by to zlé bylo? Vždyť v tobě nemá místa – čistá jsi stvořena.

Dívala jsem se na jeho tvář a hrozně moc si přála, aby sejmul tu černou pásku a podíval se na mě. Nevím, co mu běželo před jeho nevidoucíma očima, ale vypadal velmi uvolněně a klidně. A já se kupodivu už cítila také klidná. Najednou jsem s jistotou věděla, že dokážu přežít cokoli, co přinesou příští dny a týdny.