Klídek zlato, jen klid - 1.díl

„Boty!“
No jo, ještě ty boty, ale který? Modrý se hodí ke kabelce, ale červený zase ke kalhotám. To je dilema!
Rychle popadnu černý, protože jsem usoudila, že se hodí ke všemu. Ani jsem si je nenasadila, jenom jsem je držela v rukách a utíkala před dům, kde na mě už čtvrt hodiny čekal taxík. Achjo, to bude vyžadovat spropitné za čekání, sakra.
Přestanu uvažovat nad penězi, nasedám na místo spolujezdce, vedle tlustého a uslintaného chlapa, který vypadá, jako by si před směnou zašel do hospody na pár piv. Snad byla nealkoholická, ale stejně.
Ať už jede, ať už nastartuje! Proč to tak zdržuje? Ne! On na mě mluví. Rychle se proberu ze svého snění (jestli se dá říct snění o přemýšlení o tlustém a slizkém chlapovi…) a poslouchám.
„Kam to bude, slečno?“ promlouvá ke mně drsným a hlubokým hlasem.
„K mé sestře… Tedy do Ústí na nádraží,“ slyším se odpovídat. Jsem to ale tupec! „K mé sestře“? Tak to by napadlo jen úplného blbce.
„A copak jste tak oháknutá? Nějaká party?“ snaží se komunikovat. Achjo, to nesnáším.
Do toho ti nic není tlusťochu! Tak tohle bych mu nejradši řekla, ale bohužel jsem byla obdařena slušným chováním, tak jenom tiše odpovím Ano.
Tím se to ukončilo, už nemluvil. Já jsem tak v klidu mohla odpovídat asi na padesát eSMSek od Petry, mé sestry. Porodila miminko, tak s manželem uspořádali malý večírek na oslavu Huberta. Chudák kluk, s tímhle jménem to nebude mít jednoduchý…
I nadále jsem přemýšlela nad malým Hubertíkem, nad tím, jaké by to bylo mít vlastní děti, ale to by chtělo nejdřív nějakého přítele. Ale to až za pár let. Myslím děti, přítel klidně hned. Je mi teprve patnáct, ale sestře je už dvacet pět a s Petrem, jejím manželem, žije už pět let.
Mají super jména – Petr a Petra. Klape jim to spolu v pohodě, mají vlastní byt a teď i dítě. Už si užívají někde v teplé domácnosti s přáteli, zatímco já tu sedím se starým, obtloustlým chlapem. Někdy mám i chvíle, kdy mám pocit, že mě chce znásilnit. Ale vždycky když tak divně natahuje ruku, sahá jenom po řadící páce.
Sama jedu taxíkem, bez doprovodu, bez maminky. Ta nejela, protože musí pracovat, ale v téhle situaci ji úplně nechápu. Nechá svoji nezletilou dceru jet taxíkem na nádraží, odkud jede opět sama vlakem až do Liberce. Na libereckém nádraží by na mě měla sice čekat Petrova sestra, ale stejně. Co když tam ani nedojedu, protože mě ve vlaku přepadnou? Nebo nedojedu ani do Ústí na nádraží, protože taxikář zajede někam do lesíčku a tam mě znásilní? Ne! Ne, já se jen tak nedám. Jako malá jsem chodila na karate a ještě si leccos pamatuju. Já to přežiju!
„Ták slečno, jsme tady. Dělá to sto padesát korun,“ zase mluví. Nejdřív na něj jen tak divně civím, ale pak si vzpomenu, co po mně vlastně chce.
„Jó, peníze. Jasný, jenom chviličku vydržte…“ šmátrám někde v kabelce po peněžence. Ještě řekni, že jsem ji nechala doma. Ale je to v pohodě. Peněženku mám a v ní i dostatek peněz. Předám mu zmíněnou částku, ale tak nějak zmateně se na mě podíval. Copak jsem mu dala málo? Sakra, jsem to ale blb. On chce přece spropitné. Tak mu předám ještě dvacku, popadnu svoje věci a utíkám od tohohle úchyláka.
Boty mám na sobě, nasadila jsem si je v taxíku. Kabelku mám i s peněženkou, mobilem a klíči. Pak si vzpomenu, že jen tak divně stojím uprostřed parkoviště na nádraží. Dneska jsem nějaká zmatená. Jsem zvědavá, co ještě přijde.
Vešla jsem do špinavé čekárny. Užuž jsem čekala bezdomovce na lavičkách, ale naštěstí tam seděli jenom normální lidi a pár ukřičených dětí. Chudáci rodiče. Vtom jsem si vzpomněla na malého Huberta. To bude taky tak uřvaný nebo bude hodný a tichý? To je otázka, nad kterou se mi teď vážně nechce přemýšlet. Nejradši bych spala, ale nesmím riskovat, že by mi ujel vlak.