Nedostižná - 20. kapitola - Sebeovládání (část I)

Pozn.: Omlouvám se za délku, ale zkrátit to nešlo, navíc jsem musela tuto kapitolu stejně ještě rozdělit do dvou :(

Odkazy v textu jsou na hudbu, kterou jsem do této kapitoly vybrala. Můžete si je k tomu pustit ;)













Stál jsem před zrcadlem a už po šesté se pokoušel uvázat si kravatu. Připadal jsem si jako debil. Uměl jsem to, ale teď… Pro všechno na světě!
Při sedmém pokusu, který mimochodem dopadl stejně jako šest předešlých a místo elegantního uzlu se mi na krku rýsoval gordický, jsem hodil vázanku do skříně. Rozepnul jsem si první knoflíček u košile a rozhodl se řídit Apollinerovou kaligrafickou básní.
No, tak nebudu mít kravatu, a co?… Možná bych mohl říct mámě… Nezbláznil ses? - vyjela na mě má hrdost. A to je vlastně pravda. Nebudu ze sebe přece dělat osla. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.
Poté jsem se zkontroloval v zrcadle. No, nebylo to nejhorší. Typicky černé sako, kalhoty i boty a bílá košile. Jako kluk jsem měl štěstí, že jsem nemusel řešit věci jako líčení, doplňky, barvu šatů a tak dál. I když, při vzpomínce na Lusy mě napadlo, že holky si tohle právě asi užívají. Vlasy jsem měl o možná o dva centimetry delší, takže něco jako nedbale elegantní rozcuchaný účes se mi na hlavě vyskytovalo.
„Davide! Zvoní ti mobil! Nechal sis ho v kuchyni!“ zavolala na mě máma.
„Už letím!“ křiknul jsem zpátky.
Kdo mi teď může volat, uvažoval jsem v duchu a rychle scházel po schodech. Ve dveřích kuchyně jsem minul mámu, právě si nasazovala náušnice.
Poděkoval jsem jí a rychle zvedl telefon, aniž bych se podíval, kdo vlastně volá.
„Ano?“ řekl jsem do něj.
„Davide? Tady Evey,“ ozvalo se.
„Ahoj,“ pozdravil jsem vesele a na tváři se mi v mžiku objevil úsměv. „Za chvíli jsem
u tebe,“ ujistil jsem ji a pohledem zkontroloval hodiny, zda mám ještě čas.
Naštěstí ano.
„No… právě proto volám,“ odvětila.
V jejím hlase jsem cítil smutek a omluvný podtón.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se a můj úsměv pomalu mizel.
„Jak se to vezme,“ povzdechla si. „Řekla jsem tátovi, že mě vyzvedneš ty. Říkala jsem mu to už před dvěma dny. Vypadalo to, že s tím souhlasí, ale teď si to najednou rozmyslel a rozhodl, že pojedu s ním a s mámou.“
Jak jinak, pomyslel jsem si a zaskřípal zuby.
„Snažila jsem se ho přemluvit. Dokonce i máma se snažila, jenže…“
Povzdechl jsem si: „Jasně.“
„Moc mě to mrzí,“ řekla Evey hlasem plným lítosti.
Sice jsme se neznali roky, naprosto přesně jsem však věděl, jak se právě tváří. To jediné mě skutečně bolelo.
„Mě to taky mrzí,“ přiznal jsem. „Nic si z toho ale nedělej. S tátou nehneš, to víme oba a nemá cenu, aby ses nad tím trápila, ano? Uvidíme se až tam.“
„Je mi to opravdu moc líto. Vím, že jsi kvůli tomu…“ chtěla se omlouvat.
„Evey,“ začal jsem a už se usmíval, „vůbec se tím netrap, ano? Sice jsme si to naplánovali jinak, ale… Uvidíme se tam a to už nám nikdo nepřekazí.“
Slyšel jsem, jak vydechla a vsadil bych se, že se pousmála.
„Byl to úsměv?“ zeptal jsem se.
Zasmála se: „Tak trochu.“
„Už se těším, až ho uvidím.“
„Já se těším… až se uvidíme,“ řekla.
Zase jsem se vznášel v oblacích.
„Už za chvíli,“ usmál jsem se. „Budeme spolu skoro celý večer a noc… Ale ne že mi
o půlnoci utečeš a necháš jen střevíček.“
Chtěl jsem ji nějak rozveselit.
Zase se zasmála a já se nemohl dočkat, až ji uvidím. Teď mi ta doba do plesu připadala hrozně dlouhá.
„To je to poslední, co bych chtěla,“ promluvila. „Utéct od tebe? Jak tě to mohlo napadnout?“
„Ani nevím,“ pokrčil jsem rameny.
Najednou jsem uslyšel v telefonu hlas jejího otce, jak na ni volá.
„Už budu muset jít,“ řekla s povzdechem.
„Jasně,“ přikývl jsem. „Tak za chvíli… Miluju tě,“ řekl jsem spíš šeptem.
Nevím, proč právě teď a tak najednou. Prostě mi to sklouzlo ze rtů, jakmile to však bylo venku, nechtěl jsem to vzít zpět.
Slyšel jsem, jak se Evey zarazila.
„Tak ahoj,“ řekl jsem nakonec, abych jí to ulehčil.
„Ahoj,“ odpověděla a její hlas se trochu zatřásl.
Ukončil jsem hovor a schoval mobil do kapsy.
Nevěděl jsem, zda to bylo dobře nebo ne. Nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků, jen jsem jí prostě nedokázal neříct to, co k ní cítím. To prostě nešlo. To bylo jako balancovat na provaze s odjištěným granátem v jedné ruce a bombou ve druhé.
No, pane jo, to je přirovnání, zavrtěl jsem nad sebou hlavou.
Zamířil jsem do chodby a vzal si kabát, čepici jsem se pro dnešek rozhodl nechat doma.
„Už pro ni jedeš?“ zeptal se táta a oblékal si sako.
„No, to jsem původně chtěl, ale její táta se najednou rozhodl, že Evey pojede s nimi. Takže… jedu přímo do nemocnice.“
„Aha,“ kývl táta hlavou. „To je asi rázný člověk ten její otec, co?“
Otevřel jsem pusu, abych řekl, co si skutečně myslím. Na poslední chvíli jsem si to však rozmyslel.
„No… něco takového. Však ho asi uvidíš a budeš si… moci udělat vlastní názor,“ vybruslil jsem z toho.
Táta znovu kývl hlavou a upravil si uzel kravaty.
„S mámou dojedeme několik minut po tobě,“ řekl ještě.
Přikývl jsem, pak jsme se rozloučili a v dalším okamžiku jsem už vycházel z domu. Tátovo auto, černé Audi A4, na mě už čekalo.
Trochu mě brněly prsty, když jsem strkal klíče do zapalování. Nadechl jsem se a během chvilky se rozjel a v další už byl na silnici. Byl to hezký pocit, po tak dlouhé době řídit. Nejel jsem víc jak šedesátkou a s dokonalou přesností dodržoval všechny dopravní předpisy. Dával jsem pozor, rozhlížel se a téměř úzkostně vjížděl do zatáček a projížděl kolem výjezdových ulic.
Všechno jsem naštěstí zvládnul a na parkoviště u nemocnice dorazil zhruba za dvacet minut. Zaparkoval jsem o něco dál a vystoupil.
Před nemocnicí se to plnilo nejrůznějšími drahými auty a lidmi, kteří se, především ženy, choulily do svých lehkých pláštíků nebo přehozů a popoháněly svůj doprovod do tepla.
Rychle jsem mezi všemi prokličkoval, protože i když jsem měl kabát, zima venku opravdu byla. Ani jsem se nepodíval na teploměr, ovšem několik pod nulou jistě bylo. V další minutě už jsem vcházel do nemocnice.

Miracles - Res (http://www.youtube.com/watch?v=1oZy0njIdU0)

Kabát jsem nechal v šatně a jen co mi ho šatnářka uklidila, vyrazil jsem do kongresového sálu, který dnes sloužil jako místo ke konání plesu.
Překvapilo mě, kolik jsem potkal lidí. Většinou tvořili hloučky po třech nebo čtyřech a o něčem diskutovali. Občas jsem zahlédl i hlouček, který se potkal s jiným. Jejich členové se nadšeně pozdravili a utvořili místo pro nově příchozí, s nimiž pokračovali do sálu.
Najednou jsem si vzpomněl na Marka a jen zkusmo se rozhlédl, zda ho neuvidím. Hm, nikde. No, jestli bude opravdu jako duch…
Sestoupil jsem do sálu po schodech, na jejichž okrajích byly umístěny menší kulaté lampy, které sloužily jednak jako dekorace tak i osvětlení. Nikdo mi nevěnoval moc pozornosti, za což jsem byl vděčný.
Lidí v sále bylo požehnaně. Někteří už tančili na poměrně prostorném parketu. Podlaha sálu byla leskle černá, stěny z bílo šedého kamene a širší sloupy stojící podél sálu buď po jednom, nebo po dvou, podpíraly násp nad sálem, ohraničený zábradlím. V jedné části sálu byly stoly s občerstvením a na druhé straně bylo umístěno pódium s orchestrem, několika sboristy a zpěváky a pod ním se rozprostíral taneční parket.
Rozhlížel jsem se kolem a snažil se potlačit šílený rytmus svého srdce, protože jsem se nemohl dočkat až Evey uvidím. Už jsem chtěl být s ní. Vidět její tvář, cítit její tělo
u svého, moci se jí dotknout, políbit ji, mluvit s ní nebo spolu jen mlčet.
Koutkem oka jsem zahlédl Lusyinu blonďatou hřívu a rychle se vydal opačným směrem.
Zahlédl jsem pár svých spolužáků.
„Nazdar!“ zavolal na mě Jackson a hned ke mně zamířil se svou společnicí.
„Ahoj,“ odvětil jsem a potřásl si s ním rukou.
„Asi ještě neznáš mou přítelkyni,“ řekl a pokynul rukou k dívce vedle sebe.
Vypadala hezky. Blonďaté vlasy měla vyčesané do drdolu a tmavě modré šaty jí šly k očím.
„To je April,“ řekl. „A to je můj spolužák David.“
Pozdravili jsme se a potřásli si rukama.
Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak se April drží Jacksona a téměř odevzdaně na něj hledí.
„Jsi tady sám?“ zeptal se Jackson.
„Ehm, ne… jen zatím,“ odvětil jsem.
„Aha, takže tvoje vyvolená teprve dorazí,“ mrknul na mě. „No, musíš nám ji pak představit. Člověče, víš, že na to čeká skoro polovina ročníku, co je tady? Díky Lusy tak nějak všem došlo, že někoho máš a všichni jsou teď docela zvědaví,“ zasmál se.
Díval jsem se na něj neschopný slova. Jackson naštěstí asi žádnou reakci načekal a tak řekl: „Zatím.“
Pak oba s April zamířili na taneční parket.
Super. Fakticky skvělé.

Mya - Fallen (http://www.youtube.com/watch?v=Fa5gXlqXn2k)

Hudba se změnila a já se rozhodl, místo toho postávání, se jít podívat po Evey nebo, v případě absolutní nouze, po Markovi.
Otočil jsem se na patě a rozhodl se vzít to od vrchu. Přejel jsem očima po horním náspu se zábradlím a ke schodům.
V ten moment, kdy můj pohled přeskakoval z jedné osoby na druhou, mi srdce ztěžklo
a rozbušilo se očekáváním. Na vrchu schodiště se objevil pan Ryder, oblečený do černého obleku s tmavě modrou kravatou. Po jeho boku, zavěšená do jeho rámě, stála paní Ryderová v šatech stejné barvy, jakou měla kravata jejího manžela. Její šaty byly ještě navíc ozdobené stříbřitě třpytivým přehozem. Oba chvilku shlíželi dolů, než začali scházet.
Rychle jsem zrakem pročesal hosty stojící už dole pro případ, že by Eveyin příchod unikl mé pozornosti. Nikde jsem ji však nenašel, a proto jsem se vrátil pohledem zpátky na vrch schodiště.
Vzápětí se moje srdce téměř zastavilo a pak se rozbušilo náhlým vzrušením. Na vrchu schodiště stála Evey a dívala se dolů stejně, jako před chvílí její rodiče.
Nechápal jsem, kde moje srdce bere kyslík pro svůj zběsilý tep, když mě naplňoval pocit, že mám vyražený dech.
Skoro jsem ji nepoznal, a přitom věděl, že bych si ji nikdy nemohl splést s nikým jiným. Byla… no… nádherná mi přišlo slabé slovo proto, aby vystihlo skutečnost.
Měla na sobě šaty černé jako ta nejtemnější noc, okraj začínal u podpaží, takže linii krku, ramena, paže i část dekoltu měla holé. Látka volně splývala podél jejího těla až na zem
a široký pásek zdůrazňoval její štíhlou postavu. Na krku se jí třpytil výrazný náhrdelník, který tvořil soupravu s náramkem.
Když jsem zvedl oči k její tváři, slyšel jsem sám sebe vydechnout. Eveyiny tmavě hnědé vlasy nesplývaly po jejích zádech jako obyčejně, tentokrát byly spletené do tak složitého účesu, že jeho začátek bych si netroufl ani ukázat. Po účesu měla rozhozených několik třpytivých kamínků. Nebylo jich ani málo ani moc, prostě akorát. V uších se jí zaleskly drobnější náušnice.
K jejím očím jsem přešel až naposled. Byl v nich nejistý pohled, jímž se rozhlížela po sále, a jakmile začala sestupovat po schodech, uvědomil jsem si, že jdu směrem k ní.
Byla nalíčená víc než jindy, ovšem naprosto dokonale to podtrhovalo její krásu
a hloubku i lesk jejích očí.
Proplétal jsem se hloučky lidí, kterých o dost přibylo, a ani na okamžik z Evey nespustil zrak. Stále jsem viděl její nejistý pohled, jako by se v něm rovněž mísil strach
i nedočkavost, také to, jak její ruka křečovitě svírala šaty, jež si držela, aby se jí nepřipletly pod nohy.
Pořád jsem se k ní přibližoval a její oči pátraly po sále. Hledala mě? Srdce mi skákalo
a toužil jsem nahlas vykřiknout její jméno. Ovládl jsem se však a téměř vzápětí mě pohledem našla.
Jen co se naše oči setkaly, její ústa se zvedla do úsměvu tak překrásného, až jsem pocítil náznak slabosti v kolenou. Ovšem to nebylo všechno. Její oči - ty oči se rozzářily jako dvě hvězdy, čímž rozjasnily celou její tvář a dívaly se tak jenom na mě! Jenom na mě!
Dorazil jsem k ní přesně ve chvíli, kdy sešla z posledního schodu.
Evey na mě upírala pohled svýma zářivýma očima a já asi přišel o hlas. Usmívala se na mě. Na mě!
Absolutně jsem netušil, co bych měl říct a proto jsem ji znovu přeletěl pohledem, abych získal nějakou inspiraci. Když jsem se podíval zpátky do jejích očí, viděl jsem, jak trochu zmateně zdvihla obočí.
Konečně se mi vrátil hlas a řekl jsem: „Jsi… překrásná.“
Chtěl jsem ji sevřít v náručí a políbit, jenže jsem si vzpomněl, že přesně tohle se ve společnosti nedělá. Muži směli jen letmo naznačit polibek na tvář a to mi přišlo jako příliš velké pokušení, protože od tváře byl jen kousek ke rtům a proto jsem se rozhodl to raději neriskovat.
Co já vím, kdo se na nás právě dívá a posuzuje, připraven udělat kdo ví co. Jindy by mi to bylo jedno, ale dneska a tady? Tohle bylo jedno z mála pravidel etikety, které jsem si zapamatoval a to jen díky Markovi. Na maturiťáku nás naše vedoucí učitelka nabádala, abychom zachovávali pravidla etikety, jako kdyby šlo o život. Dokonce byla tak pečlivá, že nám ta nejdůležitější vypsala a nechala je okopírovat pro celou třídu.
Marka samozřejmě nejvíc zaujalo pravidlo o líbání, no, a jelikož tuhle učitelku upřímně nesnášel, rozhodl se jí udělat radost a tak, během toho maturitního plesu a večírku, políbil všechny holky z naší třídy. Nikdy jsem nepřišel na to, jak se mu podařilo, aby s tím všechna děvčata souhlasila.
Učitelka kvůli němu málem dostala záchvat a udělila mu školní trest v podobě opsání celého školního řádu a ještě oněch pravidel etikety, přičemž pravidlo o polibcích musel opsat stokrát. Dle Markových slov to však stálo za to.
Evey se lehce usmála, trochu zčervenala a pak řekla: „Děkuju… tobě to taky moc sluší. Nevzal sis vázanku schválně?“
Aj.
„No,“ pousmál jsem se, „tak nějak. Ale nezamlouvej to,“ přivřel jsem oči. „Já neřekl, že ti to sluší.“
Vzal jsem ji za ruku a cítil, jak se její prsty obtočily kolem mých.
Evey se na mě malý moment zamyšleně dívala a nakonec řekla: „To máš… vlastně pravdu,“ přikývla zcela vážně.
„Vypadáš překrásně, Davide,“ zářivě se na mě usmála.
A byl jsem v pasti. Tak tohle jsem nečekal ani omylem. Vůbec jsem netušil, jak z toho ven.
Když Evey viděla, že se topím ve snaze z toho nějak vybruslit, rozesmála se tichým smíchem. No, a tím mě odzbrojila. Díval jsem se, jak se její oči zmenšily do tenčích škvírek, jak se jí zaleskly zuby a růžové rty se zvedly do úsměvu. Miloval jsem její smích, a proto jsem rezignoval. Zavrtěl jsem hlavou a usmál se.
„Vzdávám se,“ přiznal jsem. „Jen doufám… že víš, jak jsem to myslel.“
Evey místo přikývnutí mrkla očima a dál se na mě usmívala.
Ještě stále hrála docela hezká píseň, a proto jsem se s mírnou úklonou hlavy zeptal: „Smím prosit?“
„Jistě, velmi ráda,“ přikývla Evey s naprosto kouzelným úsměvem.
Cestou jsem zahlédl Lusy v růžových šatech s hlubokým výstřihem. Raději jsem hned pohledem střelil jinam. Jestli si myslí, že takhle někoho upoutá, no, konečně, to je její věc. Potlačil jsem úšklebek a otočil se, jakmile jsme došli na parket.
Začali jsme tančit a já si Evey lehce přitáhl blíž k sobě, takže jsme se chvílemi dotýkali boky. Evey se snažila potlačit úsměv, moc jí to ovšem nešlo.
„Zase se bojíš, abych nespadla?“ zeptala se s jiskřícím pohledem.
„No,“ usmál jsem se, „tak trochu… ale spíš…“ odmlčel jsem se a chvilku zaměřil pohled na křivku její klíční kosti.
Uvažoval jsem, zda odpovědět upřímně.
„Spíš co?“ zeptala se Evey jemně hlasem, který byl propletený úsměvem.
Zdvihl jsem oči.
„Spíš… tě chci mít… blíž u sebe,“ odpověděl jsem po pravdě.
Nevím, kde jsem vzal tu odvahu být skutečně upřímný, zkrátka jsem ji prostě měl. A byl jsem rád.
Evey se usmívala a pátravě bloudila očima po mé tváři. Pak na okamžik otevřela ústa, jakoby něco chtěla říct, vzápětí je však zavřela a lehce zavrtěla hlavou.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se.
„Ne, ne, nic,“ zavrtěla znovu hlavou.
Tak docela jsem jí to nevěřil, nechtěl jsem ji však k ničemu, co mi nechce říct, nutit.
Najednou jsem cítil, jak stisk její ruky na mém rameni zesílil a přitáhl mě víc k ní.
„Tohle… je blíž?“ zeptala se šeptem.
Usmál jsem se: „Je to blíž… ale…“ náhle jsem se zaposlouchal do slov písně. Usmál jsem se víc zeširoka: „Slyšela jsi?“ zeptal jsem se a kývl hlavou směrem do strany, kde hrála hudba. „Mám… tisíc chutí tu píseň poslechnout.“
Evey se potichu zasmála a potom ještě tišeji řekla: „No… můžeme se na chvíli vytratit do soukromí.“
Vyzývavě jsem se na ni podíval a zdvihl obočí: „Jen na chvíli?“
Eveyina tvář se rozjasnila, jakmile se na ní objevil široký úsměv.
„Ano, na chvíli. Myslím, že se v té písni myslelo ‚polib mě‘ a ne ‚líbej mě‘.“
„Ne. Vážně?“ zeptal jsem s předstíraným šokovaným pohledem a širokým úsměvem.
Vzápětí jsme se oba rozesmáli tichým smíchem. Naše tváře přímo zářily a my se na sebe usmívali po celý zbytek tance.
Jakmile píseň dozněla a my sestoupili z parketu, uviděl jsem své rodiče, stojící kousek od nás. Táta na sobě měl černý společenský oblek s kravatou a máma červené dlouhé šaty na ramínkách.
Napadlo mě, že tuto věc bude lepší mít za sebou co nejdříve.
„Evey? Mohl bych tě představit tátovi? Tak trochu… jsem mu to už slíbil,“ přiznal jsem s lehce provinilým úsměvem.
Evey bez váhání souhlasila a nevypadala ani příliš překvapeně nebo šokovaně. Zamířili jsme k mým rodičům a já sledoval tátův výraz. Všiml si mě a pak hned přeskočil pohledem k Evey. Z jeho tváře jsem nedokázal nic vyčíst.
K mámě teď přišla nějaká žena v zelených šatech, s níž se máma pozdravila
a kousek od táty poodstoupila, aby si mohla se svou (asi) známou promluvit.
To už jsme byli u táty.
„Tati,“ začal jsem hned, „rád bych ti někoho představil… Tohle je Evey Ryderová. Evey… to je můj táta James.“
„Rád vás poznávám, Evey,“ řekl táta s úsměvem a natáhl k Evey ruku.
„Já vás také, pane Wade,“ usmála se Evey na oplátku a stiskla mu ruku.
„Musím říct, že vám to skutečně velmi sluší… Půvab a dobrý vkus… Ať už chtěně nebo nechtěně – zvolila jste nebezpečnou kombinaci,“ podotkl táta s úsměvem.
Tak nějak jsem nechápal, co tou ‚nebezpečnou kombinací‘ přesně myslí. Podíval jsem se na Evey, jestli by mi její výraz něco nenapověděl. Lehce zčervenala a poté následovala tátův pohled a otočila se. Také jsem se obrátil a všiml si, jak na naši trojici zírají moji spolužáci a spolužačky včetně několika dalších lidí.
Už mi začínalo svítat.
„Děkuji ale… rozhodně to bylo nechtěně,“ odvětila Evey, otočila se zpátky a pousmála se. „A myslím, že… nebezpečí by mohlo vypadat jinak.“
„Víte, jak to chodí…“ pokračoval táta dál, „i zdánlivě bezpečné se může změnit na nebezpečné.“
„Ano, to jistě,“ přikývla Evey. „Přesto však doufám, že zásah justice nebude v tomto případě nutný.“ Najednou se usmála. „Pokud by však přece jen byl, byla bych ráda, kdybyste mě zastupoval.“
Táta se diskrétně rozesmál na celé kolo a Evey se k němu přidala.
„No, myslím, že David by byl pro tuto roli lepším kandidátem,“ odvětil táta, když se dosmál.
On i Evey se ke mně s úsměvem otočili a já nasadil výraz naprostého pochopení. Přikývl jsem a pousmál se, i když jsem absolutně netušil, která bije.
Vzápětí se k nám vrátila máma a po zdvořilostech typu: „dnes vám to moc sluší“ a „děkuji, vám také“, jsem uvažoval, koho mám požádat, aby mi předchozí, pro mě lehce zašifrovaný rozhovor, vyložil.
Už jsem se rozhodl, že se raději zeptám táty, ještě předtím mě však něco přimělo rozhlédnout se po sále. Otočil jsem hlavu dozadu a ztuhl.
Na druhé straně stál Joe s několika dalšími lidmi a o něčem se s nimi bavil. Teď mi vše, co jsem nechápal, bleskově došlo.
Moje ruka téměř automaticky vystřelila k Evey, čehož si naštěstí nikdo nevšiml.
Myslím, že Evey Joea neviděla a chtěl jsem, aby to tak zůstalo. Okamžitě jsem si však předsevzal, že ji budu hlídat jako ostříž, aby se k ní ten grázl nepřiblížil.
Hlasy lidí najednou začínaly utichat stejně jako hudba. Rozhlédl jsem se znovu a uviděl pana Rydera, jak si na pódiu upravuje mikrofon. Hned poté začal mluvit.
„Vážené kolegyně a kolegové, milí hosté, děkuji, že jste přijali naše pozvání v tak hojném počtu. Je to velká čest nejen pro mě, ale také pro naši nemocnici, že vás zde můžeme přivítat. Kromě společenské zábavy v podobě plesu, je naším dnešním cílem seznámit vás s oborem, pro mě velmi blízkým a známým, jímž je kardiologie. Jak jistě víte, naše nemocnice…“
A tak pan Ryder pokračoval dál. Moji rodiče ho se zdvořilým zájmem poslouchali. Když jsem se podíval na Evey, tak mi okamžitě došlo, že pozorovateli, který ji nezná, by mohl její výraz připadat poněkud neutrální, možná i zaujatý řečí doktora Rydera, ovšem pro mě v tom pohledu bylo vidět tiché zklamání, smutek a také bolest. Evey to nedala nijak najevo, ani mimikou, ani výrazem ani povzdechnutím, ničím. Jen ten pohled - ten mi stačil.
Nechtěl jsem, aby byla smutná, chtěl jsem ji povzbudit, a proto jsem ji vzal za ruku. Sevřel jsem její dlaň jemně ve své a pak se podíval na ni. Vzhlédla a pohled se jí během pár sekund změnil. Připadalo mi, jako by se v něm odrážela vděčnost.
Pousmála se a stiskla moji ruku. Její pohled se proteplil a zmizela z něj i bolest. A přesně tohle jsem chtěl. Usmál jsem se a tak jsme tam stáli, usmívajíc se na sebe.
Poté kdy jsme se pohledem vrátili zpátky k pódiu, na němž začali mluvit i jiní lékaři, už jsem moc pozornosti jejich výkladu nevěnoval. Tedy, abych byl upřímný, tak asi žádnou. Přejížděl jsem palcem po kloubech Eveyiny ruky a cítil, jak její přejíždí po hřbetu mé. Několik minut trvající přednáška nám rychle utekla.
Jakmile všichni domluvili, ozval se potlesk, k němuž jsme se přidali, i když komu a čemu vlastně tleskáme - no, to byla otázka.
Teď se znovu rozezněla hudba. Naši si chtěli jít zatančit a my s Evey se rozhodli je následovat. Vzali jsme se proto opět za ruce a vyšli směrem k parketu, jenže jen co jsme udělali s bídou čtyři kroky, vstoupil nám do cesty pan Ryder.
„Dobrý večer, pane,“ pozdravil jsem ho rychle.
Vypadalo to, že mi odpovědět nemíní, pouze po mě šlehl pohledem.
„Evey, pojď se mnou. Chci tě představit mému starému příteli a jeho rodině. Je to velmi vyhlášený odborník a také náš nejváženější host.“
Evey otevřela ústa, otec ji však předběhl.
„Půjdeme?“ zeptal se autoritativním hlasem.
Evey se na mě omluvně podívala. Její výraz odpovídal tomu, který jsem si představoval u lidí, kteří vědí, že něco musí udělat, ačkoli by mnohem raději udělali něco jiného. To mě bolelo a štvalo zároveň. Bolela mě její lítost a štval mě přístup jejího otce, který se právě tvářil tak povýšeně a samolibě, že jsem měl chuť na něj něco ‚pěkného‘ zařvat. To ovšem nyní bylo vedlejší.
Stiskl jsem Eveyinu ruku a potichu řekl: „Běž, budu na tebe čekat.“
Evey vydechla a na okamžik zavřela oči. Její čelist se napjala, pak uvolnila, a když oči otevřela, viděl jsem v nich prosté smíření se situací. Potom ke mně přistoupila blíž, jednu ruku mi dala kolem pasu a políbila mě na tvář.
„Vrátím se hned, jak to půjde,“ zašeptala mi do ucha.
Pousmál jsem se a polibek na tvář jí vrátil.
„Já vím,“ odvětil jsem také šeptem.
Když jsem vzápětí nato sledoval, jak spolu se svým otcem mizí davem lidí a vzdaluje se mi, cítil jsem se zvláštně. Věděl jsem, že je v podstatě několik metrů ode mě, přesto mi připadalo, jako by mi ji ukradli, tedy - přesněji: jako kdyby mi ji její otec chtěl ukrást za každou cenu. Se systematickou přesností se snažil všechny chvíle, jež jsme spolu mohli trávit, překazit.
Připadal jsem si jako poznamenaný. Co jsem udělal, že mě tak nesnáší? Proč se ke mně chová, jako bych snad byl nějaký vyvrhel, který si dovolil pomyslet na jeho dceru a chodit s ní? Nechoval jsem se jako delikvent a nevypadal jsem jako zločinec, aspoň myslím. Tak v čem je problém?
Z proudu mých myšlenek mě vytrhlo prudké plácnutí po zádech.
„No, ty vole!“ ozvalo se hned nato.
Škubnul jsem sebou a obrátil se. Za mnou a kolem mě stálo asi šest mých spolužáků
a čtyři spolužačky spolu se svými doprovody. Ten, kdo mě tak neomaleně prásknul, byl samozřejmě Jackson.
Všichni se na mě dívali, jako kdybych právě spadl z Marsu.
Přejížděl jsem očima z jednoho na druhého, nebo na druhou a čekal, až mi někdo objasní, o co tady jde.
Nakonec jsem to už nevydržel: „Co se děje?“
Jackson vydechl: „Co se děje? Děláš si srandu? Ty chodíš s dcerou Jonathana Rydera?“
Tep mého srdce se při zmínce o Evey začal instinktivně zrychlovat. Pocítil jsem šílené nutkání zdrhnout a jít ji hned najít.
Všichni na mě dál hleděli a očividně čekali, až se k tomu ‚obvinění‘ nějak vyjádřím.
„Ano, a co má být?“ zeptal jsem se.
„Co má být?“ zopakoval mou otázku Paul, napůl pobaveně a napůl šokovaně. „No, kromě toho, že si zahráváš se sebevraždou, tak nic,“ pokrčil Paul rameny.
„Se sebevraždou?“ ušklíbnul jsem se.
„Jo, přesně,“ přikývl Paul. „S jeho dcerou bych nechodil, ani kdyby mi to zaplatili.“
„Prosím tě, Paule, nepřeháněj… S takovou kočičkou bych chodil i zadarmo,“ ozval se za mnou hlas.
Tlak a krev se mi nahrnula do hlavy snad v setině vteřiny.
Otočil jsem se a viděl Joea, jak se usmívá a měří si mě pohledem. Monokl už na obličeji neměl, což byla škoda. S ním vypadal daleko líp, teď by ho pro změnu mohl mít třeba na druhém oku.
Zuřivost se ve mně rozepnula a už jsem zvedal ruku.
„Bacha, Wade. Uvědom si, kde jsi. Ale pro mě za mě…“ pronesl Joe ledabyle.
Moje ruka byla zdvižená ve výši mého ramene. Slyšel jsem, jak holky zatajily dech,
a došlo mi, že ho nemůžu praštit. To by bylo přesně to, co chtěl - abych se přestal ovládat a panu Ryderovi bych tím mohl dát záminku třeba k tomu, aby mi zakázal s Evey chodit. Nepochyboval jsem o tom, že by se to rozneslo rychle.
Spustil jsem ruku dolů. Vydechnul jsem a nasadil ten nejlepší společenský úsměv, jakého jsem byl schopen. Přistoupil jsem až k němu, aby nás nikdo neslyšel.
„Nikdy Evey nedostaneš. Nikdy! A jestli se jí jen dotkneš, zlomím ti obě hnáty a do té své hnusné držky si můžeš nechat objednat protézu.“
Pořád jsem se mile usmíval, jako kdybychom spolu konverzovali o počasí.
Joe mě chvíli probodával pohledem, pak se ušklíbl, zašeptal: „Zkus to,“ otočil se a zamířil pryč.
V první sekundě jsem byl rozhodnutý, že se otočím ke spolužákům, v té další mě ale napadlo, že by nebylo na škodu podívat se, kam Joe půjde.
Podle toho, co jsem o něm věděl (moc toho sice nebylo, na nutnost obezřetnosti to však stačilo), jsem nechtěl riskovat, že půjde přímo za Evey.
Nechal jsem spolužáky za sebou a zaměřil se na nalezení Joea. Mezi všemi lidmi se mi málem ztratil, potom jsem ho však zahlédl a vydal se za ním. Chvílemi jsem z něj spouštěl oči a pročesával okolí, jestli neuvidím Evey, abych ji případně odvedl, kdyby měl Joe namířeno jejím směrem.
Zhruba po minutovém pátrání jsem ji spatřil, jak stojí vedle svého otce v kruhu dvou mužů a jedné ženy. Evey právě něco říkala a lehce se usmívala.
K mé absolutní zuřivosti Joe suverénně zamířil přesně tam, kde Evey stála. Nevěděl jsem, co bych měl dělat. Přiblížil jsem se ke skupince o něco blíž ale tak, aby mě nebylo vidět.
„Doufám, že svůj názor ještě přehodnotíte, Evey,“ říkal právě jeden z mužů.
Vypadal tak na šedesát let, měl prořídlé šedé vlasy s velkou lysinou na temeni. Vrásky v obličeji ho dělaly o dost starším. V ruce držel sklenku s koňakem a prohlížel si Evey jako nějaký kupec. Dělalo se mi z toho zle.
„Ano, je to škoda, opravdu. Myslím, že váš otec má pravdu,“ přikývl druhý muž, který byl ještě o něco tlustší než ten předchozí.
Evey se slabě pousmála a nic neříkala.
Joe už byl u nich a k mé hrůze jeho příchod neunikl pozornosti prvního muže, který vůbec nevypadal překvapeně, že jej vidí a že se k nim chce přidat.
„Á, tady jsi, Joe,“ řekl a rukou se po něm natáhl.
„Dobrý večer,“ pozdravil Joe s milým úsměvem a postavil se vedle muže.
Všiml jsem si, jak mu zmedovatěl hlas. Ani mi neušlo, jak sebou Evey škubla. Měl jsem tisíc chutí popadnout ji do náruče a utéct daleko od nich.
„Jonathane, rád bych ti představil svého syna, Joe Harpera… Joe, o panu Ryderovi jsem ti několikrát vyprávěl.“
Málem se se mnou zatočil svět. Eveyiny oči se vytřeštily, vzápětí se však ovládla.
„Joe, rád vás poznávám,“ řekl pan Ryder a potřásl si s ním rukou.
„I já vás rád poznávám, pane. Jsem o to raději, že se osobně setkávám s tak věhlasným odborníkem na kardiologii,“ pronesl měkce Joe.
Z jeho úlisnosti se mi protáčely panenky.
„Ještě ti musím představit tuto okouzlující mladou dámu, dceru pana Rydera…“ začal ten chlap.
Evey ho však velmi vybraným způsobem přerušila: „Promiňte, pane de Mare, ale my už se známe.“
Eveyin pohled byl nekompromisní, zároveň však vyjadřoval neutrálnost.
„Opravdu?“ podivil se pan de Mare.
On i pan Ryder vypadali překvapeně.
Teď mi v hlavě zablikalo, že pokud se Joe jmenuje ‚Harper‘, tak jak je možné, že se jeho otec jmenuje ‚de Mare‘? Přestal jsem se tím zabývat, když se pan de Mare podíval na Joea tázavým pohledem.
„Ano, už se známe. Měl jsem to potěšení vaši dceru již poznat,“ pronesl Joe.
Zaťal jsem prsty do dlaní a soustředil se na uvolnění zatnuté čelisti. Zuby ještě někdy můžu potřebovat, opakoval jsem si dokola.
Evey se kratičce pousmála, což byla pouhá zdvořilost, protože pohled jakým Joea propalovala, když byla nucená se na něj dívat, tak ten mluvil za vše.

Westlife - The Way You Look Tonight (http://www.youtube.com/watch?v=09T17cE2AnM)

„Pane Rydere, mohl bych vaši krásnou dceru požádat o tanec?“ zeptal se Joe s úsměvem.
Zlost ve mně vzkypěla tak moc, až mi začalo bolestivě pulzovat ve spáncích.
„Ale jistě, bude jí potěšením,“ odvětil vřele doktor Ryder.
Přistihl jsem se, že zírám v šokovaném údivu, jak o Evey mluví, jako by tam ani nebyla, nebo byla snad pouhou nepodstatnou věcí, o níž mohou rozhodovat jiní.
Snažila se něco říct, ale nadšeně pronesená věta pana de Marea: „Krásné! Bude vám to spolu slušet,“ ji umlčela.
Eveyino chřípí se rozšířilo a v očích se jí objevil takový výraz, že bych nikdy neřekl, že právě ona je takového vůbec schopná.
Joe se pohnul k ní, na což Evey zareagovala tak, že vyšla směrem k parketu rychlým krokem, aby jí Joe ‚zdvořile‘ nenabídnul rámě - došlo mi vzápětí.
Naprosto jasně jsem cítil, jak se ve mě ozývá pravěký instinkt s chutí se na toho parchanta vrhnout.
Z povzdálí jsem šel za nimi, a když se jeho pracky (to nebyly ruce), dotkly Evey, zaťal jsem zuby tak silně, až mi škrkaly o sebe.
Jakmile se začali pohybovat, v Joeově tváři se objevil vítězoslavný úsměv a chvilku pátral očima kolem, jakoby snad někoho (asi mě) hledal, zato v Eveyiné se neutrálnost výrazu mísila s krajním odporem v očích, což mě trošičku povzbudilo.
S těžkým srdcem a svraštěným čelem jsem sledoval, jak jí Joe něco říká a bezesporu se snaží upoutat její pozornost.
Najednou se za mnou ozvalo: „Ahoj.“