Nedostižná - 20. kapitola - Sebeovládání (část II)

Otočil jsem se a vzápětí hluboce litovat, že jsem to udělal. Za mnou stála Lusy s rádoby svůdným úsměvem a pohledem, který se jistě snažila udělat.
No, to mi tak ještě scházelo!
„Nazdar,“ kývnul jsem hlavou a vrátil se pohledem zpět k Evey.
Lusy se však odbýt nedala, postavila se přede mě a řekla: „Víš, Dave, napadlo mě, že bychom si spolu mohli zatančit. To by bylo skvělé!“
Vycítil jsem, jak se při té myšlence doslova tetelí blahem.
Nevěřícně jsem odtrhl oči od Evey a Joea a pohlédl na Lusy.
„Chodím s Evey, Lusy. Chápeš?“
„Ano,“ přikývla, „jenže ta teď právě taky tančí s někým jiným. Navíc,“ přistoupila ke mně blíž, „nevypadá to, že bys s ní byl kdovíjak šťastný. Není… jediná na světě, víš,“ sladce se usmála, zamrkala očima a dala mi ruku na paži.
Potlačil jsem nutkání zařvat nebo se začít dávit a zvracet. Trhnul jsem sebou, aby ze mě její ruka sjela.
„Podívej,“ snažil jsem se ovládnout. „ani kdyby pro mě tady Evey nebyla, tak bychom spolu my dva nikdy nechodili.“
Hrozně moc jsem chtěl dodat, že bych se první musel zbláznit, aby se něco takového stalo, ale udržel jsem se.
Otočil jsem se zpět k Evey a teď opravdu málem zařval na celý sál. Ten hajzl spustil ruku tak nízko z jejích zad, že já sám bych se na ni takhle odvážil sáhnout možná týden před svatbou. Evey sebou trhla a něco mu říkala, tvářila se rozzlobeně a určitě měla strach. Poznal jsem to na jejím výrazu. Už jsem k nim měl nakročeno, když Joe ruku zvednul zpátky k jejím zádům.
Vůbec jsem nevnímal, že na mě Lusy celou tu dobu mluvila.
„Dave, posloucháš mě?“ zeptala se dotčeně.
„Ne,“ odpověděl jsem trochu ostřeji, než jsem měl v úmyslu.
Vytřeštil jsem oči, když k sobě Joe Evey silně přitiskl a rukou opět sjel k jejímu pozadí.
„Já ho zabiju!“ zaryčel jsem a už udělal krok směrem k nim.
Chtěl jsem toho hnusáka od Evey odervat a zlomit mu ruce a vyrazit zuby tak, jak jsem mu to slíbil. Viděl jsem, že se Eveyiny ruce zapřely do jeho paží a že se snaží od něj dostat - neúspěšně.
„To by právě nebylo moudré řešení,“ řekl mužský hlas vedle mě a potom mě sevřela něčí ruka.
Nasupeně jsem se otočil a uviděl kluka v obleku, kterého jsem viděl tehdy v divadle, toho, se nímž Evey s dětmi cvičila, ehm… Jason!
„Nech to na mě a počkej tady,“ řekl, pustil mě a odešel.
Zmateně jsem se za ním díval a těžce oddechoval. Nechtělo se mi tady jen stát. Moc jsem toužil po tom, abych ho mohl zmlátit. Moc.
„Neboj se, on si s tím grázlem poradí,“ ozvalo se zase za mnou.
Už mě to začínalo docela štvát.
Opět jsem se otočil (připadalo mi, že se dnes jen otáčím) a uviděl půvabnou dívku v červených šatech s elipsovitým výstřihem na ramena. Měla blonďaté vlasy a modré oči.
Když viděla můj rozzuřený a zmatený pohled zároveň, pousmála se.
„Promiň, asi bych se měla představit. Jsem Samantha, Jasonova snoubenka a Eveyina kamarádka. Ty jsi určitě David,“ usmála se.
„Ehm, jo,“ jako v transu jsem přikývl a potřásl si s ní rukou.
Moje hlava se však vzápětí obrátila zpět k parketu.
Právě jsem viděl Joea, jak z ní sundává ty svoje pracky a nasupeně se na Jasona dívá. Potom odešel a Evey s výrazem neskonalé úlevy dala ruku do Jasonovy a začala tančit
s ním. Vydechnul jsem a byl Jasonovi vděčný tak, jako už dlouho nikomu ne.
„Vidíš, už je pryč,“ řekla Samantha.
Obrátil jsem se k ní: „Promiň, já jen…“
Ona však jen mávla rukou a zasmála se. „To je v pohodě, naprosto tě chápu.“
Otočil jsem se zpět a sledoval Evey, jak dál tančí s Jasonem. O něčem se spolu bavili
a chvílemi se usmáli.
Jakmile skladba dozněla, oba zamířili pryč z parketu. Evey do něj byla zavěšená a její výraz už byl uvolněný.
Usmál jsem se.
Byli pár metrů od nás - Evey si mě ještě nemohla všimnout, když jim cestu zastoupil nějaký kluk ve smokingu. Myslel jsem, že asi padnu ve chvíli, kdy Evey obtočila ruku kolem jeho rámě a vydala se zpátky na parket.

Josh Groban - So She Dances (http://www.youtube.com/watch?v=OePSE5PSnaM&feature=related)

Jason šel směrem ke mně a k Samantě, v tom ho malý kousek od nás zastavil pan Ryder.
„Neříkal jsem vám snad jasně, že si nepřeji, abyste se s mou dcerou stýkal?“ vyjel na něj.
Jason se na něj s klidem díval a pak řekl: „Ano, to jste říkal. Ovšem kromě toho, že je teď Evey plnoletá a je na ní s kým se bude stýkat a s kým ne, mě překvapuje, že když jste si tak pohotově všiml mě, tak vám uniklo, jak na ni pan Harper sahal. Nebo je snad jeho chování omluveno tím, že je synem vašeho starého přítele?“
Pan Ryder zatnul čelist ovšem dříve, než stačil něco říct, Jason se rozloučil.
„Omluvte mě,“ řekl a konečně došel k nám.
Pan Ryder ho chvíli nenávistně sledoval, nakonec však zamířil pryč.
Jason se Samanthou se na sebe usmáli a Samantha poté řekla: „Na chvíli vás opustím. Viděla jsem u šaten Natalii a chtěla bych si s ní popovídat.“
„Dobře, pozdravuj ji ode mě,“ odvětil Jason s úsměvem a políbil Samanthu na tvář.
Samantha přikývla, usmála se a odešla.
Já úkosem pohlédl na parket, kde Evey tančila s tím klukem. Byl vysoký, měl hnědé vlasy a o něčem se s ní bavil.
„Erik je v pohodě, ten jí nic neudělá,“ podotknul Jason, když si všiml mého výrazu
a pohledu.
„Vážně?“
„Ano, znám ho,“ ujistil mě.
To mě trochu uklidnilo a mohl jsem se o něco volněji nadechnout.
„No, asi bych se měl představit, sice jsme se už viděli ale…“ pousmál se Jason.
Natáhl ke mně ruku: „Jsem Jason Potter a ne, nejsem Harryho příbuzný.“
Zmateně jsem zdvihl obočí a potřásl si s ním rukou.
„No, teď mě tak napadá, že ty by sis to nejspíš nemyslel, jenže bys nevěřil, co z toho jména dokážou nadělat děcka,“ zavrtěl hlavou.
„Jasně, chápu. Já jsem David Wade,“ pousmál jsem se.
„Jo, Evey mi o tobě říkala,“ přikývnul.
Potom jsme na chvíli utichli.
Téměř vzápětí mi však začalo vrtat hlavou to, co Jasonovi řekl pan Ryder. Několik sekund jsem se sebou sváděl boj, jestli se zeptat nebo nezeptat.
Nakonec jsem se zeptal: „Můžu se… zeptat… co mělo znamenat to, co ti říkal Eveyin táta? Proč by ses s Evey neměl stýkat?“
Upřímně by mi vůbec nevadilo, kdybych byl jediný člen mužské populace, se kterým by se Evey stýkala, ale nebyl jsem takový sadista.
Jason mě přelétl pohledem a zahleděl se na druhý konec sálu.
„No… Evey ti asi nic neříkala, že? Jinak by ses neptal,“ řekl Jason a podíval se na mě.
„Ne, nic… mi… ne. Jen říkala, že jste přátelé,“ vypadlo ze mě.
Začalo mě polévat horko a cítil jsem tíhu na hrudi, která se zvětšovala jako by mi tam tuhnul beton. Bál jsem se toho, co můžu slyšet. Nechtěl jsem to vědět, ovšem zároveň mi bylo jasné, že to vědět chci.
Mlčel jsem a čekal, co Jason řekne. Byl jsem zvědavý, jestli mi pak bude hůř než teď.
„Když jsem se před pěti lety přistěhoval sem do Chicaga, musím říct, že jsem si zvykl docela rychle. Dřív jsem bydlel v maloměstě a proto jsem měl trochu… no… strach, jestli zvládnu velkoměsto,“ začal s vyprávěním. „Přestěhovat jsem se musel, protože jsem si podal přihlášku na medicínu a byla dost velká šance, že mě vezmou.“
Překvapeně jsem zamrkal.
„No, jenže pak jsem se úplnou náhodou dostal na jednu dětskou besídku. Děcka se tam pokoušela o nějaký tanec, ale dopadlo to docela… no… neslavně. Starší děti se jim posmívaly a mě to docela naštvalo, protože vypadaly, že se vážně snaží, jen to nevyšlo. A ten den jsem si uvědomil, že být doktorem vlastně nechci. Vždycky mě bavilo tancovat, ne nějak profesionálně, jen tak pro radost. Rozhodl jsem se nejít na medicínu, ale začít dělat něco, co mě skutečně baví, což byl tanec a práce s dětmi.
Zní to asi dost divně, byl jsem však docela dobrá chůva. Příbuzní většinou žádali mě, abych jim pohlídal ratolesti než třeba moje sestřenice. Takže jsem začal chodit na peďák a do jednoho, dnes už zrušeného, domova a dělal tam pro děcka kroužek tance.
No, a díky tomu jsem se taky seznámil s Evey. Jednou se dívala oknem do sálu, kde se děti připravovaly na kroužek a rozcvičovaly se.
Já měl zpoždění a tak jsem hnal jako o život, abych tam byl včas. Málem jsem do ní narazil, když jsem utíkal kolem. No, a tak jsme se vlastně dali dohromady… tedy… spíš jsme se seznámili díky tancování. Evey mi říkala, že se jí tanec vždycky líbil, nikdy se mu ovšem nevěnovala, jen někdy doma, a tak jsem jí navrhnul, aby tam začala chodit s dětmi. A po pár týdnech se i z ní stal něco jako učitel nebo tak. No… a po čase jsme… no… naše přátelství už bylo něco víc.
V té době se Evey rozhodla pro fyzioterapii. A od té doby se taky její vztah s otcem začal rapidně zhoršovat. On byl asi přesvědčený, že o tom, zda Evey půjde na medicínu ani nemusí mluvit, že to byla prostě daná jasná věc.
Jakmile se navíc dozvěděl o jejím zájmu o mě, rázně proti tomu zakročil. Řekl mi narovinu, že si nepřeje, abych se s Evey vůbec stýkal. Bylo to právě před prázdninami, což se mu hodilo, a s celou rodinou odjel na dlouhou dovolenou za svými rodiči na Aljašku. Asi tím chtěl docílit hlavně toho, že se s Evey nebudeme scházet. My jsme si dál psali a volali, jenže to už nebylo to ono.
No, a pak jsem potkal Sam a došlo mi, že to, co jsem cítil k Evey, nebylo to samé, co cítím k Sam. Evey si uvědomila to samé, jen na to přišla sama, nepotřebovala k tomu někoho jiného. Když jsme to pak, až se vrátila, probírali,“ Jason se najednou usmál, „tak se nám... oběma ulevilo. Sice jsem tak kostrbatý rozhovor ještě nezažil, ale nakonec jsme se dobrali k hlavnímu. Ani jeden z nás nechtěl tomu druhému ublížit, takže pro nás byla skutečně úleva, že to dopadlo tak, jak to dopadlo,“ usmál se Jason nakonec.
Nevím přesně, jak jsem se cítil. Nebylo to tak moc zlé, jak jsem čekal ale… ale… Nechápal jsem, proč mi to Evey neřekla a nevěděl jsem, jak na Jasona pohlíží teď.
A ohledně dalšího… no… jednoduše mě má hrdost a asi i ješitnost dokopaly se zeptat.
„A... vy...“ vybreptnul jsem.
Jason přimhouřil oči a jeden koutek se mu zvedl do zvláštního úsměvu.
„Víš, hrozně rád bych na tohle neodpověděl, jenže je mi jasné, že být v tvé kůži, tak bych to chtěl vědět taky… Nespali jsme spolu,“ dodal tišeji.
Balvan mi spadl ze srdce a zub ješitnosti mě ve stejný moment pěkně hryzl. A já blb si myslel, že jsem byl první kluk se kterým chodila nebo který ji políbil.
V duchu jsem sám nad sebou obrátil oči v sloup.
Jason se zničehonic zasmál.
„Co je?“ zeptal jsem se zmateně.
„Nic,“ pokrčil rameny, „jen… tvoje reakce a výraz byl… řekněme… zajímavý,“ znovu se zasmál.
„A co na tom bylo zajímavého?“ zeptal jsem se dotčeně.
„No, ta úleva a taky trochu zklamání.“
Proti své vůli jsem se musel pousmát.
„Ty jsi studoval psychologii, co?“
„To ne. Jen jsi docela čitelný, tedy… pokud jde o Evey,“ odvětil.
Se smíchem jsem smutně vydechl.
Několik metrů od nás právě prošel Joe se svým otcem.
„Jednou toho parchanta přerazím,“ procedil jsem skrz zuby.
„Ušlechtilá myšlenka, ale nikomu bys tím nepomohl,“ zhodnotil můj nápad Jason.
Zatnul jsem ruce do pěstí a sledoval je, dokud nezmizeli za jedním sloupem a pak v chodbě.
„Ovšem jinak máš pravdu,“ přikývl Jason. „Odpornějšího kluka snad ani neznám. Navíc si ten hajzl schválně vybral pro tanec s Evey tu píseň, kterou ona miluje,“ dodal s vražedným úsměvem, jenž směřoval tam, kde Joe zmizel.
„Jakou píseň?“ položil jsem zmateně další otázku.
„Neslyšel jsi ji?“
„Spíš jsem ji nevnímal,“ přiznal jsem po pravdě.
„To docela chápu,“ připustil Jason. „Ta píseň se jmenuje ‚The Way You Look Tonight‘. První ji zpíval Fred Astair a ta verze co hrála dnes je nazpívaná skupinou Westlife. Je to jedna z písní, které má Evey nejraději,“ objasnil mi to.
Právě jsem se cítil jako puzzle, kterému z tisíce dílů chybí devět set devadesát devět.
„Cože? Ale… jak… jako to, že to Joe věděl?“
Proč on ano? Proč ne já? Jak to, že to věděl ON!!!
Jason vypadal překvapeně, že se na to ptám.
„No… když se s ním Evey seznámila, neměla ani tušení, co je doopravdy zač. Joe je skvělý herec, toho sis myslím už taky všiml.“
Důrazně jsem přikývl hlavou.
„A když se dva lidé seznamují, tak jedna z věcí, které probírají, jsou třeba filmy, knihy, hudba, jídlo a já nevím co ještě… Proto to věděl.“
„Jo, jasně,“ přikývl jsem a snažil se vzpamatovat.
Vždyť já o Evey skoro nic nevím! - zaúpěl jsem v duchu.
Rychle jsem chtěl od svých nedostatků odvést řeč a proto jsem se zeptal: „Proč se Joe jmenuje ‚Harper‘ a jeho otec ‚de Mare‘?“
„No, protože jeho rodiče se rozvedli a Joe vyrůstal s matkou, která mu nechala své dívčí jméno. Jen aby sis nemyslel, že jsem taková vědma nebo spíš drbna, že to všechno vím, ale zaslechl jsem jednou, popravdě dneska, jeden rozhovor. No… a teď, jak se zdá, chce Joe obnovit svazky se svým významným otcem. Proč, to je skutečná záhada,“ poznamenal Jason ironicky.
Zavrtěl jsem hlavou a překvapeně sledoval, že Evey už s Erikem dávno netančí, zato ji její otec vodí kolem dalších hostů a představuje jim ji.
Na Eveyiné tváři byl stále onen společensko-zdvořilý úsměv.
„Půjdu za Sam, tak zatím,“ řekl Jason.
„Zatím,“ odvětil jsem. „A díky,“ dodal jsem rychle.
„Za málo,“ mávnul rukou Jason a zmizel mezi lidmi.
Rozhlížel jsem se dokola a hledal Evey. Ta se mi ovšem během těch několika málo vteřin ztratila z očí stejně jako její otec. Kdo ví, kam všude ji zavede, povzdechl jsem si.
Náhle toho na mě začalo být moc. Moc lidí, moc hluku, moc pohybů a zvuků. Připadal jsem si sám. Sám ve společnosti skoro dvě stě lidí. To je síla.
Rychle jsem prokličkoval mezi všemi a vyšel na schody a odtud na okružní násp nad sálem. Napadlo mě, že z vrchu budu mít lepší rozhled.
Přelétal jsem očima z jednoho na druhého a po chvíli tupě zíral na podlahu. Trhnul jsem hlavou, opřel se o zábradlí a dál nepřítomně sledoval pohybující se postavy pode mnou. Bylo toho na mě asi opravdu moc. Můj mozek šrotoval a vařil se usilovným přemýšlením nade vším, co už jsem dneska zažil, až se mi z toho málem udělalo zle, a proto jsem se rozhodl nechat přemýšlení na jindy a snažit se myslet na něco méně složitého.
Najednou se mi zatmělo před očima a na tváři jsem ucítil něco jemného - něčí ruce.
Opět jsem sebou trhnul a narovnal se. Automaticky jsem zvedl své ruce k obličeji,
a když jsem se dotkl rukou spočívajících na mé tváři, měl jsem jasno.
„Kdo to je?“ otázal jsem se s úsměvem.
„Ty nevíš?“ zněla pobavená odpověď.
„No… trošku tuším,“ přiznal jsem.
„Tušíš?“ zasmála se Evey.
Taky jsem se zasmál a přejel rukama po jejím předloktí, pak jsem se otočil a podíval se na ni. Usmívala se a nechávala svoje ruce v mých.
„Myslíš, že se teď nikdo nedívá?“ zeptala se nečekaně.
„No,“ zarazil jsem se, „to nevím. Snad ne. Proč?“ ptal jsem se zmateně.
„Budu doufat, že se nikdo nedívá,“ odvětila, aniž odpověděla na mou otázku.
Stále se usmívala, nyní mi však ten úsměv připadal poněkud strnulý.
Ještě než jsem se stačil znovu zeptat, co tím myslela, tak Evey sešpulila ústa, pak je otevřela a protahovala si je do všech stran. Byl to zábavný pohled.
„Nikdy by mě nenapadlo, že úsměv může tak moc bolet,“ zavrtěla po chvilce hlavou.
Zasmál jsem se, pak mi ale v mysli vyvstalo to, co bylo před pár minutami.
„Už ses seznámila se všemi v sále? Líbil… se ti… někdo?“ otázal jsem se rádoby ledabyle.
Evey přimhouřila oči. Ji jsem asi prostě oklamat nemohl.
„No,“ zamyslela se, „jeden kluk se mi líbil moc.“
Znovu se zamyslela a podívala se nahoru. Á! Psychologie! Zablikalo mi v hlavě. Vizuální představivost. Jenže na druhou stranu - někdo se jí líbil, vzpomínala na něj a znovu si ho představovala.
„Vážně?“ zeptal jsem se ‚nezaujatě‘.
„Jo,“ přikývla. „Když půjdeš tady za ten roh, tak ho uvidíš, ještě tam stojí.“
Skvělé.
„To je dobrý,“ mávnul jsem rukou.
Opravdu se mi nechtělo dívat se na nějakého… někoho… nějakého… konkurenta, který se Evey líbí.
„Ne, běž se podívat! Zajímá mě tvůj názor,“ řekla Evey a lehce mě rukou postrčila.
S tichým povzdechem jsem ji uposlechl a zamířil k onomu rohu. S každým dalším krokem jsem si připadal jako ještě větší blb.
No, jen do toho, povzbuzoval jsem se, když jsem byl jen krok od pravdy.
Vykročil jsem za roh a dostal se do kratší chodby. Byla tam jen stěna, nikde žádné okno nebo výklenek, kterým bych se mohl podívat do sálu a nikdo v té chodbě ani nestál.
Jak to myslela, že ho uvidím, když není odnikud výhled?
Udělal jsem ještě pár kroků, abych se přesvědčil, že se mi jen nezdá, že tam nikdo není. Otočil jsem se a chtěl se vrátit zpátky. Při tom otočení mi pohled padl na velké zrcadlo, kterého jsem si předtím nevšiml. Dívala se na mě z něj má vlastní posmutnělá tvář. Deset sekund jsem na sebe bez pohnutí zíral jako na zjevení vlastní osoby v rámu zrcadla, a pak se moje ústa začala otevírat. Dalších pár sekund jsem na sebe s otevřenou pusou hleděl a potom jsem se na sebe široce usmál. Já jsem osel!

„Tak jak se ti líbil?“ zeptala se mě Evey s úsměvem, když jsem se k ní vracel.
„No,“ usmál jsem se ostýchavě, „spousta věcí by se na něm dala vylepšit.“
Evey se zamračila: „Určitě jsi viděl toho, kterého jsem myslela? Protože pokud ano… tak já bych na něm nechtěla změnit nic. Mě se…“ Evey se zarazila, vzápětí však pokračovala, „líbí se mi tak, jak je.“
Cítil jsem, jak se mi krev žene do tváře.
„Evey, raději toho už nech,“ řekl jsem a zadržoval dech, abych nevyletěl do vzduchu, „nebo se budu červenat.“
Vzal jsem ji za ruce a přitáhl blíž k sobě. Na tváři se jí objevil vítězoslavný úsměv.
„No, vždyť! Právě,“ řekla a zasmála se. „Aspoň to pořád nemusím obstarávat jen já.“
„Ano, jenomže tobě to přitom úžasně sluší, kdežto já vypadám, jako kdyby mě přejeli žehličkou,“ bránil jsem se.
Rozesmáli jsme se a hodnou chvíli nemohli přestat. Poté se na mě Evey zamyšleně
a strašně hezky podívala.
„Víš, přece jen jednu věc… bych na tom klukovi, co se mi moc líbí, změnit chtěla,“ řekla a sklopila oči.
Ajaj.
„No, na něm by se dalo vylepšit hodně věcí,“ podotknul jsem a usilovně se snažil přijít na to, co tou ‚věcí‘ Evey myslí.
Potom zdvihla hlavu a zadívala se mi do očí.
„Na každém by se dalo hrozně moc změnit, protože nikdo není bez chyby. Jenže na druhou stranu nevíme, co by ta případná změna udělala s celým člověkem. Já bych… chtěla změnit jen to, aby se, ten dotyčný,“ zamrkala na mě, „pořád nebál, že se otáčím za každou nohavicí, která kolem mě projde.“
Tak tím mě dostala. Pootevřel jsem (už zase) ústa a jen na ni zíral. V další chvíli jsem se naštěstí vzpamatoval.
„Ne… to není pravda… já jen…“ začal jsem, ale nedokázal pokračovat.
Evey stiskla moje ruce a usmála se: „Ty jen… co?“
Nevěděl jsem, zda říct celou pravdu, ovšem vědomí, že by stejně poznala, pokud bych lhal, mě popohnalo.
„Jen… mám pořád pocit, že si tě… nezasloužím nebo že… vůbec nemůžu uvěřit, že chceš být se mnou,“ sklopil jsem oči a díval se na naše spojené ruce.
„Podívej se na mě,“ řekla Evey klidným hlasem.
A já poslušně zvedl hlavu a podíval se jí do očí.
„Já - chci - být - s tebou,“ říkala to pomalu a zřetelně jako bych byl retardovaný. Mimo jiné jsem si tak připadal. „Kdybych nechtěla, tak bych tady nebyla. V tomhle se přetvařovat neumím,“ řekla prostě a usmála se.
„Já vím,“ řekl jsem rychle, aby si ještě nemyslela, že jí nevěřím. „Promiň,“ zavrtěl jsem nad sebou hlavou.
Evey se usmála a opřela svoje čelo o moje.
Bylo mi takhle moc hezky, jenže můj mozek se zřejmě rozhodl, že mi tuto chvíli naplní něčím jiným.
Kousek jsem se od Evey odtáhl, ovšem jen tak, abych se mohl rukou dotknout její tváře.
Její kůže byla jako ze sametu a oči jí zářily jako dva safíry. Lehce jsem palcem přejížděl po Eveyiné čelisti a užíval si té chvíle, užíval si toho klidu, pohledu a toho, že jsme spolu. Evey očima bloudila po mé tváři a chvílemi se její ústa zvedla do úsměvu.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal jsem otázku.
Evey se zatvářila zmateně: „Proč bych ne…“ najednou se zarazila a zavřela oči. „Tys ho viděl.“
„Jo, viděl,“ přiznal jsem a zaťal zuby. „A nebýt Jasona, tak by teď ten grázl ležel na ambulanci.“
Dal jsem ruku z její tváře dolů, abych ji necitlivě nesevřel, protože při vzpomínce na Joea mě popadala zuřivost. Viděl jsem jeho ksicht před sebou a taky to, jak na Evey sahal. Zvedal se mi z toho žaludek a cítil jsem nutnost ho najít a zmlátit.
Evey mě vzala za ruce a vpíjela se do mě očima.
„Davide, nemysli na to, ano? Je to pryč, nedělej si kvůli tomu starosti,“ řekla naléhavě.
„Jak si nemám dělat starosti, když se k tobě ten… ten…“ nenacházel jsem pro něj slova. Začínaly se mi dělat mžitky před očima v momentě, kdy mi moje fantazie předhodila obraz toho, co všechno by jí mohl udělat.
„Podívej se na mě,“ řekla Evey (dnes už po druhé).
Vzala mou hlavu do dlaní a otočila ji k sobě, protože jsem se díval do strany. Jakmile jsem se na ni přece jen podíval, určitě musela vidět ty blesky, které mi sršely z očí.
„Jsem v pořádku, nic mi neudělal a neudělá. Už je to pryč,“ uklidňovala mě.
Mě! Pane jo! Kdo tady měl koho uklidňovat!? No, mě rozhodně ne!
„Pryč pro teď. Ale co když ti něco udělá jindy, když třeba budeš sama, nebo…“
Evey se na mě usmála: „Věřím, že mi nic neudělá, ovšem… nakonec je stejně vždycky všechno tak, jak to být má.“
„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se nechápavě.
„No - “ nadechla se, přerušila ji však chichotající se skupinka mých spolužáků, kteří se tvářili tak ‚nenápadně‘, že by nikoho ani nenapadlo myslet si, že sem šli jen náhodou. Vzal jsem Evey za ruku a společně jsme odešli.

Shayne Ward - Back At One (http://www.youtube.com/watch?v=9u88xu0w4HE&playnext=1&list=PL5A5463BE489CF063&index=43)

Sestoupili jsme dolů po schodech, právě když začínala hrát další pomalá skladba k tanci. Byla hezká, jenže jsem si netroufl jít zpátky na parket. Kdo ví, co by udělal pan Ryder
a na jak dlouho by Evey odvedl tentokrát.
Podíval jsem se na ni a překvapeně shledal, že se na její tváři objevil šibalský úsměv. Stiskla mi ruku a vedla mě za sebou.
Nechal jsem se směrovat, až jsme došli ke dvěma sloupům podpírajícím násp nad sálem. Světla tam dopadalo podstatně méně, což nám vůbec nevadilo, spíš naopak.
Usmáli jsme se na sebe a bez dlouhých slov jsem ji vzal za ruku, zvedl ji a nechal Evey, aby se pod ní otočila, a pak jsem ji lehce přitiskl k sobě.
Eveyin úsměv se rozrostl.
„To bylo působivé, Frede,“ zasmála se.
Taky jsem se zasmál a potom jsme jen tančili. Bylo to snadné jako dýchání. Díval jsem se na Evey a moje nohy se samy od sebe pohybovaly a že správně, tak to jsem pokládal za naprostý zázrak, protože jsem absolutně nechápal, jak je to možné. Připadal jsem si jako v pohádce: na plese, s krásnou princeznou po svém boku (svým královským původem jsem si nebyl tak jistý).
Dívali jsme se s Evey na sebe a usmívali se. Přesně na melodii z hudby jsem ji vždycky nechal, aby se otočila pod mou zdviženou rukou. Nemohl jsem odtrhnout oči z její tváře. Najednou mi bylo jasné, že ty moje pochybnosti ohledně Jasona a Evey jsou tak naivní
a zbytečné, až jsem nemohl věřit, že jsem si jimi zatěžoval myšlenky. Evey přece byla tady se mnou - ne s nikým jiným. To na mě se usmívala, na mě upírala svůj zářivý pohled. To ke mně se tiskla a držela moji ruku.
Když píseň začala pomalu utichat, náš pohyb se zvolnil, až jsme zůstali stát těsně naproti sobě.
Dal jsem Evey ruce kolem pasu a zašeptal: „Teď… máme… tu chvíli?“
„Doufám…“ odvětila Evey také potichu a pohledem sklouzla na moje ústa.
Už jsem se k ní chtěl sklonit, cítil jsem její ruce na svých zádech, jenže právě v ten moment se před námi ozvaly kroky.
Oba jsme otočili hlavy a dívali se do rozjařené tváře Marka. Měl na sobě šedé sako i kalhoty a bílou košili. V ruce držel foťák, nepokrytě se na nás křenil a jen co si všiml, co jsme asi měli v plánu, zdvihl ruce na smíření.
„Pardon! Nechtěl jsem vás rušit,“ řekl rychle.
„Jasně, to ti tak budu věřit,“ zavrčel jsem a postavil se vedle Evey.
Ruku jsem jí dal kolem pasu a všiml si, jak se kouše do rtů a potlačuje úsměv.
„Potřebuješ něco, Marku?“ zeptal jsem se.
„No… ani ne,“ pokrčil rameny. „Jen se někomu už musím svěřit… Lidi, to budou fotky!“ zvolal nadšeně a v očích mu to blýskalo.
Evey se zasmála a já protočil oči.
„A... kolik jich už máš?“ zeptal jsem se.
„Skoro čtyři stovky!“ odpověděl ještě nadšeněji.
Jakmile uviděl můj šokovaný pohled, protočil oči: „No, co si myslíš? Vzal jsem si víc paměťových karet. Přece nebudu všechno škudlit jen na jednu.“
„Budeš mít z čeho vybírat, co?“ zeptala se Evey s úsměvem.
„To si piště! Však pro vás dva plánuju speciální edici. Na vás jsem vyšetřil možná rovnou stovku fotek,“ dodal jakoby nic.
„Kolik že jsi… jich udělal?“ zeptal jsem se a snažil sám sebe přesvědčit, že jsem mu špatně rozuměl.
„Sto!“ houkl na mě.
No, potěš!
„Hrozně se mi líbilo, jak sis protahovala pusu, Evey,“ zasmál se.
Podíval jsem se na Evey a viděl, jak vytřeštila oči a ústa se jí pootevřela.
„Marku Thomasi! To je porušování osobního soukromí!“ zasyčel jsem na něj.
„Ale prosím tě,“ protočil oči. „Jednou se na to rádi podíváte, uvidíš,“ mrknul na nás.
Měl jsem chuť mu vrazit.
„Počkej, jednou tě vyfotím hned po ránu,“ pohrozil jsem mu.
„Klidně, pořád budu vypadat líp než ty,“ pokrčil rameny.
Musel jsem se zasmát.
„Ty jsi exot.“
„Tomu se nebráním,“ zašklebil se.
Evey se rozesmála a já taky.
„Tak se zatím mějte, musím jít ještě udělat pár…“
„Pár?“ nevěřícně jsem se zeptal.
„Ano pár… stovek fotek,“ řekl naprosto vážně a přesunul se k zábradlí.
S Evey jsme se na sebe podívali, pokrčili rameny a šli ke schodům. Sestoupili jsme dolů a vzápětí na to narazili na moje rodiče.
„Tady jste!“ řekla máma. „Už jsem myslela, že jste se vypařili. Evey, můžu vám ho na chvíli ukrást?“
„Samozřejmě,“ usmála se Evey.
Řekl by mi někdo, o co tady jde?
Jakmile si máma všimla mého nechápavého pohledu, promluvila: „Věnuješ mi jeden tanec, drahý synu?“
Překvapeně jsem zamrkal: „Ah… Jasně.“
„Mohl bych vás také požádat o tanec, Evey?“ zeptal se táta.
Evey vypadala lehce překvapeně, souhlasila však: „Jistě, velmi ráda, pane.“
Už jsme chtěli jít na parket, najednou se u nás ovšem objevili Eveyni rodiče.
„Evey, mohla bys…“ začal pan Ryder, jenže když uviděl moje rodiče, zarazil se.
Evey se vzpamatovala jako první.
„Mami, tati… ráda bych vám představila manžele Wadeovi, Davidovy rodiče,“ řekla
a usmála se.
„Pan James a Sarah Wadeovi… A to jsou moji rodiče, Jonathan a Elizabeth Ryderovi.“
Poněkud úzkostně jsem pozoroval pana Rydera.
Jakmile si všichni navzájem potřásli rukama, můj táta řekl: „Vaše přednáška byla velice zajímavá, pane Rydere. Upřímně obdivuji, co všechno už dnešní medicína dokáže.“
„Děkuji, ale toto byl skutečně jen velmi stručný a okleštěný výběr toho, co v kardiologii děláme,“ odvětil pan Ryder.
Náhle do rozhovoru vstoupila jeho žena: „Co byste řekla tomu, paní Wadeová, kdybychom nechaly tento vážný rozhovor mužům a popovídaly si o trochu fádnějších ženských věcech?“
„Jistě, to je skvělý nápad,“ souhlasila hned máma.
Nevím, zda se mi to pouze nezdálo, měl jsem však dojem, že si obě padly do oka.
„Omluvte nás,“ řekla máma.
Poté společně s paní Ryderovou odešly a hned se daly do rozhovoru.
Táta se potom pana Rydera ptal na něco ohledně stentů, na což mu doktor odpovídal docela obšírně a vstřícně.
Překvapilo mě to, už jsem čekal, že na tátu bude stejně ‚přívětivý‘ jako na mě. Podíval jsem se na Evey a viděl, že vypadá příjemně překvapeně a uvolněně.
Později jsem si samozřejmě říkal, že Evey i já jsme byli přehnaně naivní.
„A... jaké je vaše zaměstnání, pane Wade?“ zeptal se pan Ryder, když skončil s výkladem o stentech.
„Já i moje žena jsme právníci,“ odvětil táta.
Panu Ryderovi se zablesklo v očích a jeho zdvořilý výraz se začal měnit. Absolutně jsem nechápal proč.
„Právníci?“ zeptal se.
„Ano. Pracujeme však zvlášť, každý u jiné firmy. Mnohdy máme případy i mimo oblast Chicaga, takže musíme často cestovat.“
„Tak vy jste jedni z těch, kteří nám přidělávají problémy,“ řekl pan Ryder s nepěkným úsměvem.
Evey vedle mě ztuhla a já zatajil dech, protože jsem začínal tušit, že tohle asi nebude jen tak.




Pozn.:
Takhle jsem si představovala Eveyiny šaty:
http://nd04.jxs.cz/011/566/f949d9477f_71009595_o2.jpg