Kapitán Husťák (epilog)

Seděla jsem v Jerichu obklopená bandou chlapů a bylo mi neuvěřitelně dobře. Husťák s Tobiášem se chovali jako šestiletí kamarádi na život a na smrt, což Tobiášův nový přítel nenesl zrovna nejlíp. Čenda seděl vedle Tobiáše a očividně mu dalo hodně práce odtrhnout pohled od jeho tváře.
Kryštof, Lukáš a Marek zapíjeli pokoncertní euforii na baru a Dan, který měl po práci a konečně trochu vypnul, se začal chovat jako člověk. Mimoděk jsem si uvědomila, že jsem právě uprostřed chvíle, kdy se všechno zdá být naprosto jasné a dokonalé. Moc často mě podobné poznání v životě nepotkávalo, takže jsem si tenhle moment hodlala náležitě užít. Zatímco Dan chválil Tobíkův výstup, nenápadně jsem mrkla na Petra a beze slova jsem se zvedla. Prošla jsem kamennou chodbou do místnosti, kde jsme se poprvé tak trochu vilně dotkli, a postavila jsem se na pódium.
„Tohle mi děláš naschvál.“ Ozval se šeptem jeho hlas.
„Jen jsem chtěla navodit stejnou atmosféru jako tenkrát.“ Zasmála jsem se a pohladila jsem ho po tváři, když konečně došel až ke mně. Chytil mojí ruku a políbil mě do dlaně.
„Tak co? Jsi spokojená s tím, jak se problém mezi Brandonem a Donou vyřešil?“ zeptal se se smíchem a pohodlně se usadil na okraji vyvýšeného stupínku.
„No, myslím, že by to mohlo vypadat na konec první série.“
„Bože… kolik sérií máš ještě v plánu?“
„Ještě nevím, podle toho, jak mě budete štvát. Usmiřování vždycky nějakej čas zabere.“ Pokrčila jsem rameny a rozesmála jsem se nad jeho výrazem.
„Ty vážně nesneseš stereotyp a nudu, co?“
„To chceš fakt celej život čučet na to, jak se na tebe culim a po večerech štrikuju?“
„Taky fakt.“ Pokýval po chvilce zaváhání a bez varování mi podstrčil ruku pod kolena, aby mě mohl zvednout a vzápětí si mě usadit na klíně. Bez dalších řečí o budoucnosti mi zastrčil vlasy za ucho. Horko těžko jsem odolala touze plácnout ho za to přes prsty. S úsměvem jsem si prohlížela, co jsem si to vlastně našla a se spokojeným pokývnutím jsem si uvědomila, že zrovna na tohle se pár let dívat vydržím.
„Nechci rušit, ale někdo ti volá.“ Ozvalo se z druhého konce místnosti. Oba jsme se otočili po Danovi, který v ruce svíral Petrův ječící mobil. S povzdechem jsem mu slezla z klína a usadila jsem se zase na špinavém dřevě. Petr doběhl k Danovi, s mrknutím na mě zamával a zmizel v úzké chodbě.
Dan mlčky přišel až k pódiu a trochu zkroušeně se usadil vedle mě.
„Promiň, že jsem na tebe byl tak strašně protivnej.“ Zamumlal, ale když jsem jen s úsměvem zavrtěla hlavou, trochu se uvolnil. „Měl jsem toho moc.“
„Jo, práce je zabiják.“
„Nejen v práci. Přemejšlel jsem, co semnou bude dál.“
„A co jsi vykoumal?“ optala jsem se a naprosto zřetelně jsem cítila, jak mi úsměv z tváře sklouznul v podivné předtuše.
„Musím ti něco říct.“ Vymáčknul ze sebe větu, která věstí problémy a upřel na mě rentgenový pohled. Jak jsem tak čekala, co se bude dít dál, odvíjelo se mi v hlavě pár nehezkých scénářů. Pomalinku začínal zkracovat vzdálenost mezi našimi rty a já jsem hodně rychle vymýšlela nějaké cituplné, ale rázné odkopnutí. Zbývalo posledních pár centimetrů, když jsem se Danovi zapřela do hrudníku a jemně, ale nesmlouvavě jsem ho od sebe odstrčila.
„Ty bastarde!“ zařval Husťák a překonal vzdálenost od dveří k pódiu v rekordním čase.
Přesně v tom okamžiku jsem si uvědomila, že Beverly Hills v lidském životě nikdy nekončí. Vždycky se najde způsob jak pár hrdinů rozdupat.




© copyright 2009/2010 Pavlína Haršová ;)