Já anděl 28

Přiznávám, že jsem ženskou neměl už delší dobu. Nebyly pro mě nikdy moc pochopitelný. Jejich myšlenkový pochody mě vždycky dokázaly dokonale rozhodit a tak jsem se jimi jednoduše nezabýval.
Svoje potřeby jsem si vždycky dokázal nějak zařídit. Né že bych si chtěl úplně fandit, ale ženám obecně se dost líbím. Číst jim myšlenky je pak docela výhoda. Člověk ví, co udělat, kam sáhnout, kam naopak ne. Krom toho je jednodušší zjistit, co od něho očekávají a případně se vyhnout závazkům.
Zkusit si něco s placenými dámami mě napadlo tak zhruba jednou. Jenomže číst jí myšlenky typu: *Už abych to měla za sebou.* Nebo *Nenechala jsem zapnutou žehličku?* či snad *Před hodinou jsem měla lepšího.* Kdepak, blbej nápad. Nic jsme z toho neměl a ještě mi ubylo v peněžence. Teda né že by tam toho nebylo dost, ale jde o princip. Nedostal jsem prakticky to, za co jsem zaplatil, což mě štvalo. Jenomže nemůžu vysvětlovat dotyčné dámě, že sice skvěle kouří, ale musela by u toho přestat myslet ... to asi fakt ne. Ještě že mám zdravý ruce.
Ale držet v náručí Santin bylo zvláštním způsobem naplňující. Přes veškerou mou snahu o sabotáž přinesla do mého života ... život. Dokázala mě naštvat, to asi není nic těžkého, ale dokázala mě i rozesmát. Prala se se mnou jak malý dítě a někdy dokázala sršet neuvěřitelnou energií. Životní optimisty mám rád.
Když mi dávala zpátky moje tričko předevčírem ráno, přísahal bych, že voní jako moje máma. Směsicí bylinek v níž dominuje mateřídouška a meduňka s trochou čerstvé vůně jarního deště. To všechno smíchané dohromady s nekontrolovanou dávkou feromonů je koktejl, kterému se dá jenom těžko odolat.
Její postoj tak hrdý až pyšný. S impulsivností sobě vlastní je to kombinace, která nenechá nikoho na pochybách, že se jedná o jedinečnou osobnost.
Nemůžu opomenout ani to, jak je nebezpečná. Divoká kočka s ultraostrými drápky a vlastním jednoznačným úsudkem. Dokázala by mě i zabít, tu moc k tomu má. Dal bych nevím co za to, kdyby se jí to podařilo. Po stovkách let konečně klid, který mi není přán. Nejspíš pokud by nezastavila sama, pak by ji zastavil Nejvyšší. Né vážně. O svůj život se nemusím bát. Jaký paradox, když o něj vůbec nestojím.
Samozřejmě jsem si ji důkladně prohlédnul už první den, kdy mě na tu louku za lesem přivedl další Jeho rozmar. Prý prioritní úkol. Jasně. Už jsem dělal ledacos, ale dámu v nesnázích v repertoáru ještě nemám. Navíc zjevně úplně nahou. Byl na ní nesmírně rozkošný pohled. Přesto tenkrát ve mně neprobudila žádnou touhu, žádný chtíč. Děsil jsem se jen toho, že to bude další rozmazlený anděl bez křídel.
Oč jiný byl pohled na ni, když jsem jí nesl do koupelny ručník. Mokré vlasy jí lemovaly obličej, že vypadala jako ... no ano, jako ztělesnění anděla. Z celého těla stoupala jemná pára. Všechny chloupky kam jen mé oko dohlédlo stály vzorně v pozoru při prvním závanu, který způsobil průvan.
A ta ňadra. Pane bože. Nedokázal by je lépe vymodelovat ani Michelangelo. Dva rozkošné kopečky, kterým bradavky dokreslovaly ten pravý půvab. Nebyly ani malé a ani příliš velké. Přesně tak akorát řekněme do ruky.
Dotýkal bych se jich nekonečně rád. Zvlášť bych si prošel každým prstem tu cestičku mezi nimi, která byla díky pevnosti jejího poprsí až nezvykle úzká. Dokázal bych si představit, jak ji laskám až se ty bradavky zhrotí do tvrdých knoflíků.
Musím říct, že mě to rozhodilo. Jinak než to dokázaly ostatní ženy před ní. Najednou jako kdybych nedokázal svoje pocity vůbec kontrolovat. S hrůzou jsem si uvědomil, že mě vzrušuje. Nejspíš o sobě teď můžu s klidem prohlásit, že jsem opravdu zdravý mladý muž.
Pak ten křik. Nekřičela nahlas. Nejspíš se jí to zadrhlo v hrdle. Ale její podvědomí mě málem ohlušilo. Tak ostrá negativní emoce mě nemohla nechat na pochybách. Cítila se ponížená a taky vyděšená. Četl jsem v ní stud, vztek a bezmoc.
I když jsem nic špatného neudělal, bylo mi z toho ve výsledku dost nanic. Nechal jsem tam ručníky a šel. Ani se mi potom nepodívala do očí. Připadal jsem si jako zvrhlík. Vedle ní.
Vždyť přeci ona je ta čistá z nás dvou. To je to, čím se tolik liší od žen a dívek v dnešní době. Hříchem nedotčená. Její jméno ji dokonale vystihuje. Santin. Sant rovná se svatý. Né, ona není tak docela svatá, jinak by tu nebyla. Ale pořád je jí pravdomluvnost nade vše a čest jako samozřejmost. Donutila mě se jí omluvit. Bez jediného slova a bez jediného vyzvání. A já to udělal. Úplně přirozeně.
Bože kde se to ve mně bere? Přeci se nenechám zblbnout jednou malou holkou v nesnázích?
Otřásl jsem hlavou. V tuhle chvíli jsem byl kolosálně vděčný Nejvyššímu, že čtení myšlenek Santin ze schopností odebral, protože to bych se touhle dobou už snažil zahrabat o tři patra níž.
„Děje se něco?“ zeptala se tím svým zpěvavým hláskem a já se snažil o jediné, totiž nevnímat tu její přítomnost tak zatraceně intenzivně.
„Nic jen jsem nad něčím přemýšlel.“
„Nad čím?“
„To bych nerozebíral. Tak. Teplé ponožky, triko, baterku, mobil, spacák a karimatku ve dvojím provedení. Stan. To v případě, že by nastal problém. Zapomínám na něco?“
„Postačí to jenom jednou. Nebudu spát. Spala jsem tu spíš abych se v noci nenudila, ale pro nabytí energie spánek nepotřebuju. Aspoň nám tím ušetřím místo. Ještě nějakou dobu nebudu muset své biologické potřeby řešit jako člověk. Jo ale toaletního papíru vem dost.“
„Hodláš mě hodně srát, jo?“
Obočí jí vylétlo vzhůru.
„Nech to bejt.“ Pááááni. Chovám se jak debil.