Cena lásky 9.

Prach už dávno sedl zpět na cestu, a já stále hleděla za kočárem, protože jsem nevěděla co dál. Malá, hloupá Sophie se kdesi vevnitř tetelila radostí nad tím, že má celý dům i Williama sama pro sebe. Markýza Monthermer zvažovala naprostou neúnosnost takové situace a už předem se děsila klepů, které vyvolá její pobyt pod jednou střechou se svobodným mužem. To, že to byl náhodou její bratranec, nehrálo žádnou roli. Znala jsem dost žen, které neunesly tíhu posměšků a opovržení, jimž byly vystaveny za mnohem menší prohřešky proti konvencím. Ostatně, často jsem svými jedovatostmi přispívala k jejich zkáze ...

„Když mě teď omluvíte, madam, nebudu dál narušovat váš odpolední program. Dovolte, abych se vzdálil.“
Bylo to řečeno s neosobností až urážlivou, ale já si uvědomovala, jak by bylo pošetilé se teď zlobit. Bylo zřejmé, že William uvažuje podobně jako já, jen má víc rozhodnosti a zdravého rozumu.

Spolkla jsem všechny komentáře a kývnutím přivolala nejbližšího lokaje: „Doprovoďte pana Cardigana kamkoli si bude přát a buďte mu neustále k ruce.“
„Pěkný den, pane,“ dodala jsem ještě chladně na rozloučenou a zklamání a rozladěnost v mém hlase se nedaly přeslechnout. William otevřel ústa a už už chtěl něco odpovědět, ale nakonec si to rozmyslel. Nechal se sluhou vyvést po schodišti a pak mi zmizel z očí.

Odpoledne se nekonečně táhlo. Hlavou se mi honila spousta zmatených myšlenek, z nichž jsem nedokázala vyvodit žádný závěr. Měla jsem pocit, že baronka Taynhamová se ve svých záměrech přepočítala. Nebo že naopak počítala velmi přesně a úmyslně vystavila mne i Williama stejné zkoušce, jakou připravila pro Elizabeth.

Rozbolela mě hlava a já se tentokrát odhodlala se svou špatnou náladou bojovat. Oblékla jsem si jednoduché šaty a vyšla ven. Bloudila jsem odlehlými částmi parku a nakonec jsem se ocitla ve stájích. Zastihla jsem štolby zabrané do rozhovoru s vrchním podkoním. Kdyby mezi ně uhodil blesk, nebyli by se vyděsili víc.

„Madam,“ vykoktal podkoní, „netušili jsme ... chcete se projet? Mám vám připravit klisnu? Nebo kočár?“
Musela jsem se usmát jejich překvapení. Vlastně byli v právu – vždyť vesměs mě ještě nikdy neviděl bez paruky a drahých šatů, někteří mě možná viděli vůbec poprvé.

„Ne, Milesi, děkuji, jen jdu kolem.“
Rozhlédla jsem se po stájích, obešla pár koní a pohladila je po nose. Jejich teplo a vůně mě uklidňovaly a v jejich očích jsem viděla odpovědi na všechny otázky, kterými jsem se trápila.
„Něco nového?“ zeptala jsem se podkoního, jenž mě doprovázel.

Zajíkavě mi sdělil všechno, nač si dokázal vzpomenout. Nakonec s malým zaváháním ještě dodal: „Možná byste chtěla vědět, že zrovínka včera umřel Adam.“
„Myslíte starého Adama? Toho z domku u řeky?“
Podkoní pokýval hlavou. „Už mu táhlo na vosumdesát a ke konci skoro neviděl. Ale měl pěknou smrt – leh´ si do trávy u řeky, usnul, a už se nevzbudil. Dej mu pánbůh nebe, to byl koňák jak se patří.“
„Amen,“ zašeptala jsem.
U starého Adama – jinak mu nikdo neřekl, a možná ani nikdo neznal jeho celé jméno – jsem po příchodu na Monthermer trávila hodně času. Učil mě zvládat bujné koně a jaksi mimochodem mi radil, jak zvládat všechno to, co se na mě v tu dobu valilo ze všech stran. Říkával mi „moje panička“ ... a já za ním nebyla nejmíň dva roky. Už mu nikdy neřeknu, co pro mě znamenal.

„Právě jsme si s chlapama říkali, co s tím jeho psem,“ škrábal se Miles za uchem.
Kývnul bradou ke dveřím, u nichž jsme zrovna stáli. Nahlédla jsem přes hrazení, a tam uviděla do klubíčka stočené zvíře. Byl to Ron, Adamův věrný společník posledních let. Štěně z Maxovy feny jsem mu sama dala před pár lety, dnes z něj byl krásný pes. „Bojíme se, že chcípne žalem,“ dodal podkoní, „bez Adama nikdá neudělal krok.“

Opírala jsem se o dvířka a dívala se na tu zoufalou bytost, která přišla o jediný smysl svého života. Zatoužila jsem udělat něco pro jeho záchranu, když už pro nic jiného, tak proto, že Adamovi by to udělalo radost.
Říkával: „Víš, paničko, nejvíc pomoct potřebujou ti, kteří si o to nikdy neřeknou.“ Ta slova se mi vybavila tak zřetelně, až jsem se lekla, že je za mými zády vyslovil sám Adam. Otočila jsem se na patě a vyšla ze stájí. V hlavě se mi vylíhl plán a já se nemohla dočkat, až ho uskutečním.

„Zítra ráno se u mě zastavte, Milesi,“ přikázala jsem. „Dám vám nějaké peníze a vy se postaráte, aby měl starý Adam důstojný pohřeb a všechno kolem toho. Rona přiveďte s sebou. A buďte tam přesně v půl deváté.“
Vydala jsem se k domu, ale po pár krocích jsem se zase vrátila. „Zítra nachystejte Maggie, přijdu si zajezdit.“

Vrátila jsem se z procházky v dobrém rozmaru. Dům byl jako mrtvý a mně se najednou zželelo nehybných sluhů, kteří hlídali liduprázdné chodby a dveře, jimiž stejně neměl kdo projít. Poslala jsem pro správce, uložila mu, ať nechá ve službě jen nezbytně nutný počet lidí a ostatním dá volno. Neviděla jsem důvod, proč by tu mělo okounět padesát sloužících zbytečně. S padajícím soumrakem jsem pozorovala, jak se zahrada noří do tmy.
Večeři jsem si nechala donést do pokoje; byla jsem si jistá, že William do jídelny stejně nepřijde.

Přemýšlela jsem, co asi dělá. Co vlastně zůstane člověku ze dne, v němž schází světlo a všechno kolem? V náhlém popudu jsem složila ubrousek a zavázala si jím oči. Jistě, nebylo to totéž – já ještě před vteřinou viděla všechny věci kolem sebe, nemělo by tedy být tak těžké se najíst ....
Cink! Zavadila jsem rukávem o vidličku a shodila ji ze stolu. Snažila jsem se ji najít na koberci, ale marně. Místo toho jsem ještě zavadila o tác a polila si sukni polévkou. Když jsem po dlouhém hledání dokázala nabrat nějaké sousto lžící a donést ho až k ústům, připadala jsem si jako vítěz. Hned nato jsem ale převrhla sklenku s vodou do talíře a bylo po jídle. Nakonec jsem našla aspoň košík s chlebem a ovoce a to byla celá moje večeře. S poloprázdným žaludkem jsem od stolu vstala ... a hned při prvním kroku šlápla na ztracenou vidličku. Zakolísala jsem, zašmátrala rukou do tmy ve snaze najít oporu – a shodila celý tác.

Vztekle jsem chytla ubrousek na svých očích, abych se ho konečně zbavila. Málem jsem to i udělala. Máš míň kuráže než William? blesklo mi hlavou a já se zarazila. Když už jsem se odhodlala vyzkoušet jeho úděl, měla bych projevit víc odvahy. Zamířila jsem popaměti tam, kde jsem tušila postel a pokusila se převléct a učesat na noc. Znervózňovalo mě k nepříčetnosti, že nevidím, jestli je každý pramen vlasů tam, kde má být, že nemohu zkontrolovat svou pleť i červeň svých rtů.

Posadila jsem se opatrně na pelest. Večer vlastně teprve začal, co tedy se zbývajícím časem? V duchu jsem procházela všechny své oblíbené činnosti a jednu po druhé je zamítala. Četba, vyšívání, psaní dopisů, malování, ba i hra na fortepiano byly dnes tabu. Schoulila jsem se nakonec do křesla u krbu. Bylo už zbytečné nechávat oči zakryté, můj výlet do světa tmy mi odhalit aspoň kousek toho, co jsem chtěla vědět. Sejmula jsem ubrousek a s koleny pod bradou další hodinu zírala do plamenů. Myslela jsem na Williama a naprosto přesně jsem cítila, nač myslí on.

Když se Miles druhého dne ráno objevil u mých dveří, byla jsem už dávno vzhůru a plná potlačovaného vzrušení. Jenže při pohledu na psa mi úsměv ztuhl na rtech. Nebohé zvíře musel podkoní víceméně donést, a pak zůstalo apaticky ležet v koutě. Ron odmítal pamlsky a na hlazení ani nezareagoval. Miles mě rozpačitě pozoroval.

„No, já nevím, paní markýzo. Aby vám tu nakonec nepošel. Nemám ho raději vzít zasejc zpátky? Můžem´ ho pak pohřbít s Adamem ...“.
Zavrtěla jsem hlavou. Možná to tak nakonec dopadne, ovšem ne dokud aspoň nevyzkouším svůj plán.

„Ano, jistě,“ ozvalo se z Williamova pokoje, když jsem tam o pár minut později zaklepala. Vklouzla jsem dovnitř.
„To jste si s těmi lívanci pořádně pospíšil, Roberte,“ řekl William a já sklopila oči.
Zřejmě ještě ani nedokončil ranní toaletu, stál přede mnou v kalhotách a rozhalené košili a právě si svazoval vlasy stužkou.
Cítila jsem se hloupě, jenže už se nedalo nic dělat.
„Na lívance si musíš ještě chvilku počkat. Potřebuji totiž, abys mě doprovodil.“
Willaim ztuhl a já čekala, že mě za můj neohlášený vpád okamžitě vyhodí z pokoje ven. Ne že bych si to nezasloužila ... Ovládl se a s jistým přemáháním se i usmál.
„Ach, Sophie ... Slovo „prosím“ jsi ze svého slovníku vyškrtla už definitivně?“
Nadechla jsem se a upjatě vyřkla své „prosím“.
Ted už se usmál doopravdy: „No to tedy už musí být něco! Vydrží to aspoň než se obléknu?“
Sotva byl připraven, táhla jsem ho za sebou chodbami.
„Kam vlastně jdeme?“
„Do mého pokoje,“ řekla jsem jako by se to rozumělo samo sebou.
William okamžitě zastavil a vyprostil ruku, za niž jsem ho vedla.
„Proboha, Sophie,“ syknul, „ty ses úplně zbláznila! Stačí slovo někoho ze služebnictva a bude peklo ...“
Znovu jsem ho popadla za ruku a lehkovážně odsekla: „Tolik se bojíš o svou pověst? Nebýval jsi takový suchar.“
„Víš dobře, že o moji pověst mi nejde. Ale...“
„Skvělé,“ skočila jsem mu do řeči. „Takže můžeme jít.“

Ron ležel na místě, kde jsme ho předtím nechali, dokonce se mi zdálo, že snad ani nedýchá.
„Asi už je pozdě,“ povzdechla jsem si a podívala se tázavě na Milese.
„Pozdě na co?“ zeptal se William
„Chtěla jsem ti dát psa,“ řekla jsem mu, „ale zdá se, že už ti nemám co dát.“
V rychlosti jsem mu vysvětlila Ronův osud a dovedla ho až k místu, kde ležel. William si pomalu klekl a natáhl před sebe ruku. Po chvilce hledání nakonec našel Ronovu hlavu a pohladil ji. Pes se ani nepohnul, ale aspoň otevřel oči.

„No tak, kamaráde,“ zašeptal William.
Hledal v prostoru kolem Rona nějakou misku se žrádlem, ale byla tam jen voda, od rána netknutá. William si trochu namočil prsty a snažil se přimět psa, aby mu olízl ruku. Bylo to zvláštní. Kdesi vzadu v Ronových očích se objevila jiskra probuzeného zájmu. Bedlivě sledoval každý Williamův pohyb a už po pár minutách pochopil, že tenhle člověk je jiný než my ostatní. Že je to někdo, kdo by mohl potřebovat jeho psí oddanost, někdo, komu by bylo možné sloužit do roztrhání těla.
Psí oháňka se zvedla a unaveně párkrát pleskla o podlahu.

„No to mě podrž,“ vydechl Miles. „Řek´ bych, že máte psa, mladý pane.“