Pravé štěstí - část první

Tak to jsem Já Klára Holá, sedím tady na zahradě, daleko od rodného města a je mi krásně, mám všechno, co jsem kdy chtěla, skvělého muže, rodinu a úspěch.
Na perfektně posečeném trávníku si hraje můj manžel se syny, teda jeden je náš a ten druhý můj, ale on je tak dokonalý, že oba jsou jeho, miluje nás všechny a já snad hodnějšího člověka nepotkala, někdy přemýšlím, jestli si takového muže zasloužím, i když cesta k tomuto poznání byla klikatá a složitá a já občas přemýšlím jestli to všechno není jen sen, ale není, každý den mi to dokazuje.
Tak začnu od začátku.

Před několika lety jsem nastoupila jako účetní do jedné firmy. Hlavní kritérium že mně vzali, bylo, že jsem měla dobrou praxi a perfektní angličtinu, kolegové byli perfektní a já tam rychle zapadla. Jen jedna starší paní mně varovala před synem majitele Robertem, pracoval tady jako daňový poradce, chytrý, bohatý, neodolatelný se šarmem na rozdávání, nebezpečná kombinace.
Já to ale hodila za hlavu, měl přece, dokonalé přítelkyně, které za ním chodily, a já byla zaměstnaná příliš svou prací, kterou jsem milovala, bylo mi dvacet pět a svým způsobem jsem neměla ještě žádný pořádný vztah.
Po půl roce ve firmě jsem dostala na starost jednu firmu, která měla velké problémy, bylo třeba všechno předělat, ale nevadilo mi to, věděla jsem, že to bude zajímavé a ani mi nevadilo že jsem v práci do večera. Robert tam zůstával taky často do noci, ale nevnímala jsem ho, byl přitažlivý, ale já se nikdy nikomu nevnucovala. Jednou večer za mnou přišel:
„Nechce, už skončit Kláro?“ vyrušil mně od účtů, podívala jsem se na něj, stál tam usměvavý, dokonalý a neodolatelný?
„Ještě to nemám hotové.“
„Práce neuteče není zajíc, a Vy máte určitě hlad. Celý den jste nejedla“.
„Jak to víte vy mně pozorujete?“, byla jsem překvapená.
„Tak vidím jak tady jste od rána do večera. Končíme zvu Vás na večeři“, vypl mi počítač a rozhodl za mně. Já se v těch jeho očích utopila, utopila by se asi každá.
Vzal mně do luxusní restaurace, tím jeho luxusním autem, a ani mně nenapadlo jak tohle jednou skončí.
„Tak na co si připijeme?“ začal a nalíval víno.
„Já nevím,“ byla jsem na rozpacích.
„Tak jako první si začneme tykat, Robert“, usmál se a já souhlasila. Proč ne?
„Jsi velmi zajímavá Kláro. Pracovitá, nedrbeš s ostatníma, taková vyjímka“.
„Baví mně tahle práce a jsem asi divná, ale je to můj koníček“, přiznala jsem se, se smíchem.
„Tak to je opravdu krása, stejně jako ty“, díval se na mě a já byla vedle, byl tak okouzlující, jako nějaká hvězda. Bylo mi s ním dobře a velmi dobře se s ním povídalo. Byli jsme tam do půlnoci a po téhle večeři, jsem si uvědomila, proč to nezkusit, něco mi říkalo, ať beru to co se mi nabízí a abych pravdu řekla, líbil by se mi žít život jaký měl on, tak jsem řekla proč ne.
Začala jsem nosit krátké sukně, hluboké výstřihy začala se líčit, byla jsem jiná.
„Vidím že jsi byla lapena do sítí“, reagovala na mou změnu kolegyně.
„Nevím, snad“, odpovídala jsem.
A Robert nezůstal u jedné večeře, ale bylo jich víc a nikdy se o nic nepokusil, začala jsem pochybovat o tom co se o něm povídá. Začali jsem i více spolu pracovat, a rozuměli si, kolegové si mně začali dobírat, že umím chytit příležitost, ale nevšímala jsem si jich.
„Zítra máš volno“, řekl mi Robert když jsem odcházela domů.
„Prosím?“ dívala jsem se na něho nechápavě.
„Překvapení, ráno jsem u tebe“, řekl mi a já ani nic nenamítala, líbilo se mi to a lichotilo mi to.
Ráno stál před mým vchodem, neměl na sobě oblek, jak to bylo obvykle, v džínách a svetru byl kouzelný.
„Kde jedeme?“
„Praha, Drákula. Zasloužíme si nějakou odměnu“, vyrazili jsme do Prahy, já tam nikdy nebyla a byla jsem jak Alenka v říši divů. On tu byl jako doma, Pražský hrad, Karlův most, Petřín.
„Líbí se ti tady?“ zastavili jsme na Petříně, Praha odtud byla jako na dlani.¨
„Nádhera, ty víš jak zapůsobit. Kolikrát jsi tu byl na takovém výletě a neříkej že ještě nikdy, tak najivní nejsem“, podívala jsem se na něj. Stál tam jak sloup a díval se na mně.
„Párkrát jsem tady už byl, ale s tebou to myslím vážně, vím co se o mně říká, ale není to pravda“, otočil mně k sobě a poprvé políbil, a já mu to věřila, líbat uměl skvěle.
Muzikál byl skvělý, celou dobu mně držel za ruku a potom jsme šli na večeři, stejně dokonalou jako vždycky, ještě v noci jsme se vrátili domů a já se vnášela na obláčku zamilovanosti.
Celý následující týden to mezi námi jiskřilo, nešlo si toho nevšimnout, já po něm toužila a on taky, no co byli jsme dva dospělí lidé. Termín daňového přiznání se blížil a já nestíhala, Robert se nabídl že mi pomůže a já věděla, že dneska žádné přiznání neudělám.
„Tak mi řekni co mám dělat?“ posadil se vedle ně.
„Můžeš začít, tohle sčítat“, dala jsem mu hromadu účtů. Vzal to odpovědně a dělal co jsem mu řekla, po hodině, ke mně přišel.
„Ještě něco paní vedoucí?“ řekl a já když se otočila byl při mně a políbil mně. Začali jsme se líbat a najednou práce byla ta tam, bylo to nádherné a ani jsem nevěděla jak jsme ze sebe strhali šaty, byla to ta nahromaděná vášeň co v nás byla. Zůstali jsme ležet mezi hromadou papírů a oblečením.
„A kdo to dá teď dohromady?“, podívala jsem se kolem sebe.
„Tak máme na to celou noc, a kdo ví možná ten nepořádek uděláme ještě jednou?“, usmál se a já přikývla.
A od té doby se změnilo všechno v mém životě a já si to začala užívat.
Na poradě, která byla jsem byla jmenována vedoucí a zástupcem, šéfa, ty pohledy ostatních to byla hrůza, a ty uštěpačné poznámky.
„Zajímalo by mně jak jsi ho dostala, ale jsi chytrá holka“, dobíral si mně kolega.
„Kdybys byl stejně chytrý, tak jsi na mém místě“, nedala jsem se.
„Nebyl, já mám pinďoura a Robert je na něco jinýho“.
„Jsi trapný“.
„Já? Nevím kdo, tady dělá kariéru přes postel“, byl tak naštvaný. A svým způsobem jsem ho i chápala, dělal tady ze všech nejdýl a to místo mělo být jeho, ale proč bych měla ustupovat, tohle se mi líbilo.
Měla jsem vlastní kancelář a i přes, nepřátelské chování většiny kolegů, jsem to zvládala.
Robert mně bral na akce a večírky a já si tykala s lidma, kteří by si mně před půl rokem ani nevšimli.
Jednou jsem přišla do práce a u stolu stál golfový vozík v plné výbavě.
„Jó dáma, hraje golf. Pozor ať si něco neuděláš“, neodpustil si opět poznámku Milan.
„Je něco v nepořádku?“ do místnosti vstoupil Robert a Milan hned vycouval. „Děje se něco?“
„Všechno, co to má být? Proč je všechny tak dráždíš? Dost že jsem tady“, ukázala na kancelář „ a teď tohle“.
„Kašli na ně, musí tě poslouchat, jsi moje zástupkyně a bez tohodle se několik dnů neobejdeš. Jedeme na golf na Konopiště“.
„Cože? Já to nikdy nedržela v ruce?“ koukala jsem se na něj.
„Je čas začít, všichni hrajou golf a trenéra máš už taky domluveného“, řekl mi, ale znělo to jako příkaz, ale já to nevnímala, ve skrytu duše jsem golf hrát chtěla, tak proč ne?
„Super, kdy jedeme?“ objala jsem ho.
„Dodělej co je třeba. Tady máš auto a ve dvanáct jedeme“, podal mi klíče.
„A to je co?“ zírala jsem na klíče.
„BMV, to se ti myslím líbilo. Můj zástupce nebude chodit pěšky“, řekl jako by mi podával nákup.
„Cože?“ pořád mi to nedocházelo, bylo toho tolik.
„Za tři hodiny tě čekám, musíš ho projet a tím to nekončí“, políbil mně a odešel. Já byla jako ve snu, tak o tomhle se mi opravdu mohlo jenom zdát, najednou mně zalila taková vlna energie a elánu a já měla pocit že, zvládnu všechno na světě.
Auto bylo dokonalé, přesně podle mých představ, zabalila jsem si kufr a ve dvanáct už odjížděla na Konopiště.
Trenér byl skvělý a pod jeho vedením jsem za jeden den měla perfektní odpal a golf mně zcela pohltil, ta atmosféra, ti lidé všechno. Všichni věděli, kdo jsem a ke komu patřím, tak takhle žijí ti, co jsou za vodou a já se velmi rychle vžila do jejich stylu života.
„Hraješ skvěle“, řekl mi Robert, když jsme procházeli hřištěm.
„Nevím jak jsem bez toho mohla žít“, bylo mi krásně.
„A já jak mohl být bez tebe“, políbil mně a mnou prolítla vlna vzrušení, „jsi dokonalá ve všem“.
Milovali jsme se kdy to bylo možné, byl skvělý milenec a vždycky bylo na prvním místě, aby mně uspokojil, už jsem chápala proč za ním ty ženské tak lítaly, ale od doby co byl se mnou jsem žádnou neviděla.
„Večer jdeme na důležitou schůzku, když to vyjde to bude smlouva století, jo a ještě před tím jako by náhodou potkáme majitele té firmy na greenu“, informoval mně ráno, zase po nádherném milování.
„Pracuješ pořád?“
„Tak ty taky, když to vyjde, budeme muset přijmou další lidi a to budeš mít na starosti ty, paní ředitelko“.
„Vážně? Tak to si piš že to vyjde“, smála jsem se a ani netušila jak mně využívá, ale pocit že budu mít takovou moc a rozhodování byl silnější a peníze jsem začala mít už stejně rána jako on.
Majitel té firmy byl velmi příjemný muž, vysoký, štíhlý s prošedivělými vlasy, abych řekla pravdu byl velmi přitažlivý jmenoval se Bohdan Horák, když promluvil, podlomily se mi kolena.
„Velmi mně těší, vy budete ta okouzlující Robertova přítelkyně, měli všichni pravdu“, podal mi ruku a lehce políbil, ovanula mně jeho kolínská.
„Klára. A vy jste ten velmi důležitý člověk, o kterém Robert neustále mluví“, usmála jsem se na něj, byl to přesně ten typ staršího muže, které jsem vždy obdivovala ve filmech, typický agent 007.
„Důležitý, jak pro koho, ale pokud budu spolupracovat s Vámi může být Robert v klidu, všechno máte doma. A říkejte mi Bohdane“, zase ten jeho úsměv, „a kde vůbec máte Roberta?“ rozhlížel se kolem.
„Práce, musel do hotelu, něco neodkladného vyřídit, tak poslal mně, snad Vám budu stačit“, v tu chvíli jsem byla ráda, že tady Robert není a chvílemi jsem se opravdu nepoznávala.
„Určitě. Prý jste začátečnice, můžu Vás něco naučit a při tom si hezky popovídáme“.
„Klidně“, přikývla jsem, „já se novým věcem nebráním“. Postavila jsem se že odpálím míček, vzal mně za ruce a vedl k odpalu, cítila jsem tu jeho kolínskou a ani nevěděla co dělám.
„Skvělé, máte dobrý odpal“, řekl, já ani nevěděla že jsem míček odpálila, on mně snad začaroval.
Šli jsme přírodou a povídali si. Bylo mu čtyřicet devět, byl rozvedený a měl už dospělou dceru, která studovala v Americe. I když měl velkou stavební firmu, která měla pobočky po celé Evropě byl sám, aspoň to tvrdil a byla to pravda, jinak by tu nešel se mnou sám. Robert mi volal, že se k nám nepřipojí, že musí vyřešit problém, tak jsem ho uklidnila, že to zvládáme dobře.
Po dvou hodinách příjemné procházky jsem o něm věděla všechno.
„Jste velmi milá Kláro, když mi slíbíte, že všechno budeme řešit spolu a všechno půjde přes Vás, smlouvu můžeme podepsat tady a teď.“
„Tak na to jsem malý pán, tady je hlavní ….“ nedořekla jsem to.
„Jedině Vy. Řekněte to Robertovi, budu se těšit na dnešní večeři“, rozloučili jsme se a já se za ním dívala, byl to pan dokonalý.
Robert seděl u počítače s telefonem u ucha a rozčiloval se.
Převlékla jsem se a osprchovala a v županu šla do pokoje.
„Tak jak to jde?“
Robert zvednul hlavu a podíval se na mně. „Je to v prdeli, spadla nám síť a Remmer, který se předělával, půl roku, tak je všechno pryč. Nevím ztratila se celá záloha“.
„Neztratila, je to uložené na DVD, v mém trezorku, takže klid, stačí se zeptat“, řekla jsem s vítězným tónem, odpoledne s Bohdanem mně příjemně naladilo.
Zíral na mně: „Si, děláš srandu? Ty, ty jsi…“
„Dokonalá, já vím“, smála jsem se, ale to už byl Robert u mě a svlékal mi župan.
„Jaký na tebe udělal dojem Horák?“ zeptal se mně, když jsme leželi v posteli.
„Je velmi příjemný“.
„Líbí se ti?“ nadzvedl se.
„Žárlíš?“
„Jenom se ptám“, znovu si lehl.
„Mám pro tebe zprávu, nevím, jestli dobrou nebo špatnou. Chceš jí slyšet?“, koutkem mi tikal úsměv.
„Co je, něco ti naznačil?“ znovu seděl.
„Řekl, přímo. Podepíše smlouvu, ale všechno musím dělat já, s nikým jiným jednat nebude“.
„Cože to že řekl!“
„Asi jsem na něj udělala dojem“, dělalo mi to velmi dobře.
„To asi jo, nebo něco jiného,“ naštvaně vstal a začal se oblékat.
„Ty ses naštval? Řekni mi proč? Jde ti přece o tu smlouvu a tu budeme mít, tak o co ti jde?“ nechápala jsem jeho reakci.
„Ale né, promiň. Zaskočilo mně to, ale super. Je vidět že jsi opravdu na pravém místě“, už se zase na mně smál.
„Díky“.
Večeře byla velmi příjemná a opravdu s Horákem se jednalo skvěle, ale jeho pohled jsem cítila snad všude, nebylo mi to nepříjemné snad naopak. Robert byl tak zabrán do pracovních záležitostí že si ani toho nevšiml a já byla ráda. Smlouvu podepsali ještě ten večer a já věděla, že tím mi začne hodně náročné období, kdybych věděla jak, asi bych se tak neusmívala.
Jen jak jsme se, vrátili zpět domů, začala práce, všechno bylo při starém a hloupé poznámky kolegů jsem nějak nevnímala, Horákova firma mně zaměstnávala natolik a já ty jejich hloupé řeči se naučila ignorovat.
Robert měl taky práce nad hlavu, a jak jsem později zjistila, chtěl do politiky a známí jeho otce na tom pracovali také, chtěl do Bruselu. Nechával na mně chod firmy a já musela za sebe najít zástupce, byl jím Milan, potěšilo ho to a asi všechny ve firmě, začali mně brát zase jako kdysi a já byla ráda, že mi tak všechno vychází, měla jsem pocit, že jsem na vrcholu své kariéry.
Robert u mně čas od času přespal, ale jeho politická kariéra ho pohltila natolik, že toho času bylo míň a míň.
„Tak jak to jde s Horákem? Všechno v pořádku?“ zeptal se mně jednou, když se mimořádně objevil ve firmě.
„Super, žádné problémy je velmi spokojený. Jo a v pátek nás pozval na večírek“, podala jsem mu pozvánku.
„Tak to mně mrzí, ale dneska letím do Prahy a nevím, jak dlouho tam budu.“
„Tak nic, už jsem si zvykla, půjdu sama“, pokrčila jsem rameny pozvánku schovala.
„Sama? Kdo ví kdo tam bude, vem si tžeba Milana nebo já nevím…“, vypadal pěkně překvapeně.
„Nejsem dítě a jsem zvyklá chodit všude sama, pane politiku“.
„Víš jaká je to příležitost? Nemusí se už opakovat“, chtěl mi to vysvětlit.
„Chápu, ani nevíš jak. Hele, nedělej si, starosti já se o sebe postarám“, ujistila jsem ho.
Večer mně vyzvedlo Horákovo auto, zavolala jsem mu, že bohužel Robert nemůže a on se nabídl abych dělala společnost jemu, nešlo odolat. Propadala jsem jeho kouzlu při každé naší schůzce.
„Dnes vypadáte neodolatelně Kláro“, přivítal mně, když jsem vystoupila z auta. Měl na sobě šedý oblek, který mu perfektně padnul, jako vždy vše perfektní.
„Díky, snažila jsem se“, usmála jsem se.
„Je mi líto že Robert nemohl, asi ho ta jeho politická kariéra pohltila“.
„Asi ano, ale už mi to nevadí, člověk si zvykne na cokoli“, vešli jsme na dvůr luxusní restaurace, kde několik lidí popíjelo víno.
„Dovolte, abych Vám představil mou úžasnou daňovou poradkyni, pro ni nic není problémem“, pronesl Horák a všechny pohledy se obrátily k nám. Cítila jsem, jak se červenám, měla jsem sto chutí ho praštit, ale tohle by asi společenská etiketa nepřežila.
„Tak všechno mu věřit nemusíte“, pronesla jsem s úsměvem, ale těšilo mně to.
Vzal mně jemně kolem pasu a vydali jsme se ke stolu, kde jsme se usadili a on mi nalil víno.
Přiťukli jsme si: „Tak na naši spolupráci?“
„Ano, a příště si odpusťte tohle“, řekla jsem tiše.
„Budu se snažit, ale nejde to“.
„Tak se o to pokuste“.
„Budu se snažit s ohledem na Roberta, nechci dělat potíže“.
„A vy ho tady vidíte? Musím Vám říct, že ve Vaší společnosti je mi velmi dobře. Nevím čím to je, ale jsem uvolněná, klidná“, ani nevím, proč jsem tohle řekla, ale tahle slova šla sama.
„Tak to jsme na tom stejně. Co golf, hrajete?“ zeptal se mně a přitom se mi díval do očí, nešlo to vydržet a uhnula jsem.
„Bohužel, nemám čas a potom s kým“, pokrčila jsem rameny.
„Tak to napravme. Co kdybych Vás pozval na týden na jih Španělska, čistě přátelsky a pracovně“, řekl velmi mile.
„Já nevím, zaskočil jste mně? A kdy?“
„Příští týden, pracujete pořád, zasloužíte si volno a Robert ho tak rychle mít nebude“.
Mozek mi pracoval naplno, ale proč ne. Chodila jsem vůbec s Robertem nebo jenom příležitostně spala? Nevěděla jsem, a teď se mi nabídla taková příležitost s tímhle mužem? No co jsem svobodná, bez závazků.
„Ráda“, přiťukli jsme si.
„Udělala jste mi obrovskou radost, pochyboval jsem, že byste souhlasila“.
„Proč by ne, takové nabídce nelze odolat“, usmála jsem se, ale přemýšlela, jak tohle sdělím Robertovi.
Přijal to dobře, myslela jsem, že ho už do odjezdu neuvidím, pořád byl v Praze, ale den před odjezdem přijel. Leželi jsme v posteli, oba příjemně unavení milováním, kolikrát jsem přemýšlela, jestli mně ještě miluje, jak tvrdil, já jsem ten pocit už neměla.
„Do Španělska? Ty se teda máš, taky bych to bral. Zítra musím zpátky do Prahy“, řekl.
„A tobě to nevadí?“ divila jsem se.
„Proč? Jen ať tě pozve za to, co pro něj děláme, vlastně děláš. Je to taková prémie“.
„Fajn, díky za požehnání“, přikývla jsem.
„Nemáš zač, ale pozor ať se tam nespálíš, sluníčko tam bude ostré“, usmál se.
„Neboj, vezmu si krém s vysokým faktorem“, poplácala jsem ho.
Ráno na mne čekalo opět Horákovo auto, které mně odvezlo do Vídně, na letišti bylo připraveno Horákovo soukromé letadlo, které nás dopravilo do sluncem zalitého Španělska.
Vila byla postavena blízko pobřeží a z pokojů byl výhled na moře.
„Jak se Vám tu líbí?“ zeptal se mně Horák. Měl na sobě džíny a košili, byl jako vždy neodolatelný, jeho lehce prošedivělé vlasy mu dodávaly jeho kouzlo.
„Jsem v ráji?“
„Ne, ale můžete se tady tak cítit. Máme tady soukromí a klid a ten si myslím oba zasloužíme“, nalil mi ovocnou šťávu, byla chlazená a velmi osvěžující. Vál velmi příjemný vítr, který mi rozcuchával vlasy.
Stál proti mně a vzal mi jeden pramen a dal za ucho. Dívala jsem se na něj a nemohla se pohnout, cítila jsem to napětí, jaké je mezi námi.
„Půjdu se převléknout, jsem unavená z té cesty“, promluvila jsem, a napětí zlomila.
„Ano, souhlasím. Můžete si odpočinout u bazénu, večeře bude v sedm“, přikývl a odešel do domu.
Nevěděla jsem jestli bylo dobré sem jezdit, věděla jsem, jak tohle skončí.
Slunce příjemně pálilo, a já se natáhla u bazénu, nejdříve jsem ho několikrát přeplavala, a potom unaveně se natáhla na lehátko a usla. Bohdan stál celou dobu v domě, cítila jsem to.
„Jak jste si odpočinula“, přivítal mně u večeře.
Byli jsme tu sami dva, hospodyně, která nachystala večeři už odešla.
„Výborně, to sluníčko dělá divy, cítím se skvěle a mám hrozný hlad“, přiznala jsem.
„Tak si nechte chutnat“, pobídl mně a já se hladově do všeho pustila. Ryba a pečené brambory byla výborná a moučník velmi osvěžující.
„Tak po tomhle, bych měla hodinu běhat kolem domu“, vydechla jsem.
„Copak to potřebujete?“ nalil nám víno a přemístili jsme se na terasu, odkud byl výhled na moře.
„A kdo to nepotřebuje?“, usmála jsem se.
„Myslíte? Ale já už mám svůj věk“, podíval se na své břicho a stáhl ho.
„Tak o Vás nemluvím, u Vás bych neměnila nic“.
„Tak jako na Vás, jste dokonalá v každém centimetru“, podíval se na mně, ale bylo to jinak než obvykle.
„Bohdane, ne. Jsme tu kvůli golfu, proto jste mně pozval“, chtěla jsem ho zarazil, ale někde uvnitř jsem nechtěla.
„A Vy ho tady někde vidíte?“ rozhlédl se kolem.
Měl pravdu, hřiště tady nebylo. „Umíte krásně lhát, jen co je pravda. Ale je tu moře a nádherná pláž“, vyskočila jsem a rozeběhla se k moři. Začínalo se šeřit a já doběhla k moři, které mi olizovalo nohy, slyšela jsem, ale za sebou kroky, byl za mnou a chytil mně za ramena. Stála jsem a dívala se na obzor.
„Krása, že? Naposledy jsem tu byl loni“, řekl tiše.
„A kde je ta, co tu byla přede mnou?“
„Sám, byl jsem tu sám“.
„Ale já jsem na pohádky už velká, a těmhle fakt nevěřím“.
Otočil mně k sobě a díval se mi hluboko do očí, byl o dvacet tři let starší, ale neodolatelný.
„Tak téhle uvěř“, zašeptal a políbil mně. Neprotestovala jsem, plně jsem se mu oddala a vnímala každý jeho polibek. Líbali jsme se tak vášnivě až jsme padli do písku a váleli se. Tak tohle se snad děje jen v amerických filmech, pomyslela jsem si, jenže tohle byla realita, moje realita.
Najednou jsem se zarazila, byl to rozum, který říkal ne, i když tělo říkalo ano.
„Co je, děje se něco? Udělal jsem něco špatně?“
„Ne, nic všechno je perfektní, ale nejde to, Bohdane“, posadila jsem se do písku.
Posadil se vedlě mně. „Vím, jsem starý, promiň, nechtěl jsem se tě dotknout“.
„Tak to není, ale je to… je to zvláštní“, nemohla jsem najít slova.
„Máš pravdu, můžu být tvůj táta. Byla to hloupost“, chtěl vstát, ale zastavila jsem ho.
„Tak to není, strašně mně přitahuješ, už od toho Konopiště, ty jsi můj ideál muže, ale…“ dívala jsem se na něho, jak tam sedí a dívá se na mně.
„Máš Roberta. Sakra otevři oči, ten frajírek tě podvádí na každým kroku, tehdy bych tu smlouvu s ním nepodepsal, nebudí důvěru, ale ty jsi byla záruka že bude všechno tak jak má být a nemýlil jsem se“, pohladil mně po vlasech.
„Já vím, vždyť já už ho ani nemám ráda, jsme spolu a nejsme“.
„Já ti dám všechno, a co on. Ten jeho papínek si peníze drží, on nerozhoduje o ničem.“
„Já, ale nechci peníze, to mně neznáš“, byla jsem překvapená, copak jsem nějaká zlatokopka? Co balí bohaté chlapy?
„Tak jsem to nemyslel, já tě mám rád. Dám ti všechno, ochráním tě před vším“, pořád mně hladil a já se zase topila v jeho očích. Políbila jsem ho a bylo to něco nádherného, ani nevím jak dlouho jsme tak jen tak seděli a cítili svou blízkost.
Do domu jsme vešli společně, před mým pokojem mně jemně políbil.
„Já tě do ničeho nenutím, ale přemýšlej o tom“.
„Budu“, ještě jsem ho políbila a zavřela za sebou dveře. Tu noc jsem nespala, tušila jsem, že Robert má milenku, ale překvapilo mně, že to nebolí, opravdu jsem už k němu nic necítila. Vždyť já taky byla jedna z řady, ale asi schopná, že jsem byla kde, jsem.
Teď ležím v posteli v domě na jihu Španělska, vedle v pokoji muž, který by opravdu mohl být mým otcem, ale co, není, je ale úžasný a já jsem po něm tak toužila jako nikdy po nikom jiném. Slyšela jsem, jak chodí po místnosti, tak za ním běž, říkal mi vnitřní hlas, ale já jsem v sobě cítila jakousi brzdu, ne dnes ne. Usla jsem neklidným spánkem, ráno mně probudilo slunce, které mi svítilo do očí, vyšla jsem na balkón, ovanul mně příjemný vánek a já si připadala jako ve snu. Nikdy by mně nenapadlo, že se probudím tady, a budu se dívat na muže co mně tak přitahuje. Zabalila jsem se do županu a šla ven, uviděla jsem Bohdana, jak plave v bazénu, nepřemýšlela jsem a šla tam, zůstala jsem stát na kraji a dívala jsem se na něj jak plave, nezaregistroval mně, byl zaměstnán svým bezvadným plaveckým stylem. Po deseti bazénech se zastavil a uviděl mně.
„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ zeptal se mně a vyskočil lehce z bazénu. Teprve teď jsem si všimla jaké má tělo, byl neodolatelný, když jeho tělo pokrývaly kapky vody a leskly se na slunci, stál tam a já šla k němu.
„Špatně, kvůli tobě“, dívala jsem se na něj.
„Taky jsem nespal…“
„Tak se přestaneme trápit“, šla jsem těsně k němu, chytil za pásek na županu a ten sjel na zem, měla jsem na sobě jen kalhotky, i když bylo už horko, cítila jsem mrazení. Přitáhl si mně k sobě a já byla mokrá, ještě jak z něj kapala voda.
„Bože, ty jsi nádherná“, vydechl a vzal mně do náruče, líbali jsme se a pomalu směřovali do domu. Položil mně na postel, byl tak něžný, úplně jiný než Robert, pod jeho doteky jsem roztávala. Stále měl na sobě mokré plavky, ale tohle nevadilo.
„Můžu“, podíval se něžně na mně, když mi sjížděl dolů ke kalhotkám.
„Musíš“, zašeptala jsem. Zalilo mně horko, když do mě vstoupil, byl tak něžný a jemný, byl přesně takový, jak jsem ho cítila. Věděla jsem, že už dosáhnu vrcholu, ale nechtěla jsem, aby to skončilo, chtěla jsem, abychom tak byli navždy. Dosáhl vrcholu a já s ním, bylo to jako výbuch sopky, která stále chrlí lávu a nechce přestat.
Usmál se a díval se na mně, tím svým pohledem, ty jeho vrásky kolem očí byly neodolatelné, nevydržela jsem a políbila ho.
„To je co?“
„Že jsi úžasný“, usmívala jsem se, stále jsem byla krásně opilá milováním.
„Jsem starý, nejsem žádný mladík“, pohladil mně po tváři.
„Nejsi, jsi přesně takový, jak jsem si myslela“, znovu jsem ho políbila, strhl mně k sobě a líbal s takovou intenzitou jako by se bál abych mu neodešla.
V posteli jsme zůstali celý den, hospodyni zavolal, ať nechodí. Udělala jsem pečené kuře, které jsme spolu snědli u bazénu.
„Vidím, že jsi nejen chytrá, krásná ale i skvělá kuchařka“, pokyvoval hlavou.
„Ty jsi musel být hodně hladový, když ti tak chutná“, pohodlně jsem se natáhla.
„Tak, s tebou je to nádherné vyhladovění“.
„Jenže teď jsme se přejedli, tak co s tím uděláme?“ vyskočila jsem a ponořila se do bazénu, voda byla úžasná, Bohdan nelenil a skočil za mnou. Chlěla jsem mu uplavat, ale chytil mně.
„Mám tě. Jsem sice starší pán, ale sílu ještě mám“, přitáhl si mně a já cítila jakou sílu opravdu má.
Měl pravdu, celý týden jsme golf nehráli, nebyl ani čas, když jsme se neprocházeli po pláži, tak jsme se milovali, na Roberta jsem si nevzpomněla a ani na nic jiného ani práci, jen jsem byla tady na tomhle pohádkovém místě s pohádkovým králem.



To ráno kdy jsme odjížděli, jsem si najednou uvědomila, že tahle pohádka skončila. I když jsem věděla, že Bohdan je skvělý, nemohli jsme být spolu, nevěděla jsem jak bude na všechno reagovat Robert a jestli vůbec nějak zareaguje.
„Tak co vyrážíme?“ zeptal se mně Bohdan, když naložil poslední tašku do kufru.
„Vůbec se mi odtud nechce“, dívala jsem se ještě na moře, vánek mi cuchal vlasy, ale nevadilo mi to, tady to bylo přirozené.
„Mně taky ne“, přikývl a sedl za volant. Neochotně jsem se k němu přidala.
„Co bude dál?“, podívala jsem se na něj, seděl s rukama na volantu a díval se na mně, přivíral oči, jak mu do nich svítilo sluníčko a ty jeho vrásky byly nádherné.
„Nevím“, zašeptal, oba jsme věděli, že to jednoduché nebude.
Po návratu na mně čekala hromada práce a jí se do ní jako obvykle ponořila. Robert tady nebyl, byl opět v Praze, takže veškeré problémy byly na mně.
„Tak takové služební cesty bych si taky nechal líbit“, ozval se Robertův hlas ve dveřích.
Zvedla jsem hlavu od monitoru, byl to už týden od mého návratu, Bohdan se za mnou několikrát stavil, nikdy nezapomněl přinést kytici, právě jedna z nich stála na mém stole.
„Tak nemáš pořád sedět na ministerstvu, tam se opravdu moc sluníčka nedostane“, odsekla jsem, a opět se zadívala na monitor.
„Sluší ti to. Je vidět že se o tebe pan inženýr stará velmi dobře“, vešel dovnitř a zavřel dveře.
„Prosím?“ zpozorněla jsem, nic mu do toho nebylo. Já měla už své informace, ozvala se mi jedna kamarádka, co dělala v Praze a potkala Roberta s jednou hodně atraktivní blondýnkou a na pracovní schůzku to nevypadalo.
„No že, je tady Horák vařený pečený a tahle kytka určitě nebude od nějakého obyčejného klienta“.
„Žárlíš?“
„Ne, ale překvapuje mně, že jsi na staré fotry, ale zůstatek na výpisu asi mění názor?“ usmál se drze.
„Co si o mně myslíš? A co děláš ty, neříkej mi, že ty žiješ jako mnich, právě ty. Hele, to co bylo, bylo. Teď máme každý jiné zájmy“, postavila jsem se, abych byla na stejné úrovni jako on.
„Souhlas, takže já mám Prahu a ty Moravu?“
„Tak, konec?“ věděla jsem, že je to konec, ale chtěla jsem to slyšet od něj.
„Tak ty sis už vybrala, a musím říct, že dobře“.
„Ty taky nejsi pozadu, co ta tvoje blondýnka?“ nebyla jsem pozadu.
„Vidím, že neztrácíš přehled. To bylo jenom tak, na tebe stejně neměla. Víš, že na blondýny nejsem“, chtěl se dotknout mých vlasů, ale uhla jsem. „Brunety jsou moje slabost“, usmál se a vyšel ven.
Bylo mi slabo, co tohle mělo znamenat, ale byla jsem ráda, že jsme si ujasnili náš vztah a že zůstal jen pracovní.
Bohdan chodil na pracovní schůzky častěji, objevila se totiž kontrola z Finančního úřadu a to vždy znamenalo problémy a neustále vysvětlování a dokládání dokladů a smluv.