Klídek zlato, jen klid - 2.díl

„Slečno, vstáváme, vstáváme! Tohle není žádná noclehárna, to je nádraží!“ probudil mě jakýsi muž v červené čepičce. A jéje, já jsem usnula!
„Moc se omlouvám, jen jsem usla. Promiňte, už mi stejně za chvilku přijíždí vlak,“ a zvedla jsem se z lavičky, z které už pomalu opadávala zelená barva.
Vyšla jsem z čekárny a ocitla se v ranním světle mezi lidmi, kteří už čekali na svůj vlak. Bylo za deset minut osm, můj má dorazit přesně v osm hodin, to je ještě dost času. Neváhala jsem a skončila si do malé kantýny na nádraží, kde jsem si od velice sympatické prodavačky koupila ledové kafe, aby se mi probudily mozkové buňky. Ale spíš jsem je uspala, protože mě začala ukrutně bolet hlava. Zapomněla jsem, že kávu pít nesmím, právě kvůli bolestem, co jsem dostávala teď. Kafe jsem vyhodila a otevřela láhev minerálky.
„Áhh…“ ozvalo se z mých úst, když jsem se napila. Pár dívek v mém věku se na mě posměšně podívaly, jako bych si při nejmenším krkla. No nic, na tohle jsem už zvyklá z domova.
„Dámy a pánové, právě přijíždí na kolej dva osobní vlak, směr Liberec,“ povídal pán, kterého nenávidím. Už odmalička se bojím takovýchto hlášení, vždycky mi to nahánělo hrůzu. Teď už jsem sice v pohodě, ale stejně mi jsou ty „robotické“ zvuky nepříjemné.
Popadla jsem všechna svoje zavazadla, ale ještě jsem koukala, jestli jsem někde něco nenechala. Po dnešku bych se ani nedivila. Přeběhla jsem první kolej, až jsem se dostala k druhé koleji, kde stál můj vlak. Tedy doufám, že je to ten správný, ale nad tím jsem se moc nezabývala, protože už jsem byla uvnitř a právě jsem si sedala na sedadlo vedle mladé půvabné paní, tak čtyřiadvacet.

„S dovolením, prosím, slečno!“ probouzel mě znovu nějaký hlas. Tentokrát to ale nebyl žádný muž, ale ta velice půvabná paní vedle mě.
„Slečno, já bych potřebovala vystoupit!“ ozvalo se znovu. Tak nepříjemný hlas od tak krásné ženy. Chápu, že možná pospíchá, ale tak drsná být nemusela. Trošku ohled na spící, prosím!
„Ano, jistě, omlouvám se,“ a už jsem se zvedala. Znovu jsem se posadila, že si konečně schrupnu, ale na sedadlo vedle mě usedla postarší silná žena. Oh, bóže!
Na spánek jsem zapomněla, spíš jsem se začala soustředit, kde se právě nacházím. Rozepnula jsem si batoh, kde jsem měla schovaný list se všemi zastávkami tohoto vlaku. Ještě dvě zastávky, a pak už odejdu i já. Pozitivní na této cestě bylo, že v Liberci je konečná, takže jinde vystoupit ani nemohu. Je to prostě poslední zastávka a dost. Radši už spát nebudu. Otevřela jsem si knížku, kterou jsem se hodlala konečně dočíst, když vtom ke mně přikráčel průvodčí. Nedá se svítit, řekla jsem si a knihu odložila.
„Jízdenky, prosím!“ řekl přísným a drsným hlasem průvodčí.
„Ano, jistě,“ a podala jsem mu ji. Udělal CVAK, CVAK, CVAK a odešel. Měla jsem klid na čtení bez přerušení. Snad…
Knihu jsem dočetla, vlak dojel a dokonce i na správné místo, což byl Liberec. To znamenalo, že jsem dojela sama na druhý konec země. Tak daleko to sice nebylo, ale přece. V klidu jsem knihu vložila zpět do batohu, přehodila jsem ho přes záda, ale omylem jsem jím přetáhla stařenku přes obličej.
„Ježíšimarjá! Moc se omlouvám, jste v pořádku?“ ptala jsem se zděšeně.
„Ale ano, je to dobrý. Alespoň, že ses omluvila. Takových lidí už na světě moc není,“ a usmála se. Její úsměv jsem jí oplatila. Teď jsem si uvědomila, že nemám soudit knihu podle obalu. Ta krásná žena byla docela zlá, zato tato stará silná paní byla velice příjemná a hodná. Tato cesta je čím dál zajímavější. Čeho se ještě přiučím?