Pravé štěstí - část třetí

Adámek byl nádherné miminko, asi jako káždé dítě pro svou mámu. Bohdan zařídil všechno, za těch pár dní co jsem byla v nemocnici zařídil celý dětský pokojíček a všechno potřebné, přivezl nás do už našeho domu. Bylo na něm vidět, že se mu vlila nová krev do žil.
Uložila jsem ho do postýlky a Adam krásně spinkal, stála jsem u postýlky a dívala se na jeho malý obličejíček, jak je spokojený.
„Je jako ty“, objal mně Bohdan kolem ramen.
„Škoda že není po tobě“.
„To nevadí, ale mám Vás tu oba a to je pro mě to nejdůležitější“.
Otočila jsem se k němu a políbila ho, přitáhl mně k sobě s takovou silou. „Miluju tě, nikdy by mně nenapadlo, že tohle ještě zažiju“, zašeptal.
„Mně taky, ale trvalo mi to že?“
„Ale já jsem trpělivý“.
Adam mně zaměstnával natolik, že jsem nevnímala, jak běží čas. Bohdan, jezdil často pryč, musel dohlížet na své pobočky, ale jeho návraty byly vždy plné lásky a něhy. Robert se neozval ani jednou, peníze posílal pravidelně a nezajímalo ho, jestli má dceru nebo syna. Občas jsem ho viděla v televizi, ale nic to se mnou nedělalo. Bohdan Adámka miloval a to bylo hlavní. Byly to už dva měsíce co se narodil, konečně usnul a já se posadila do křesla a vychutnávala ten klid, už se stmívalo a před domem zastavilo auto, byl to Bohdan, jako obvykle se hnal do domu s úsměvem, byl pryč týden a mně ti připadalo jako věčnost, toužila jsem být zase v jeho blízkosti a slyšet ta jeho uklidňující slova.
„Konečně“, vydechl a objal mně, „Tolik se mi stýskalo“.
„Mně víc“, smála jsem se, tyhle chvíle jsem měla nejraději, naše setkávání.
„Mám pro tebe překvapení.“
„Jaké, nenapínej mně“, byla jsem jako malá holka.
Podal mi papírovou taštičku. „Ale nemusíš, když nechceš“, řekl.
Podívala jsem se dovnitř, byla tam saténová košilka. Oči mi zazářily. „Ale já chci“. Vzala jsem taštičku a odešla do ložnice. Co se narodil Adam, jsem ještě spolu nebyli, vlastně nemilovali jsme se od toho týdne ve Španělsku. Já zase měla postavu jako kdysi, takže mi košilka přesně obepínala tělo. Vyšla jsem z koupelny a Bohdan stál u okna.
„Máš dobrý vkus“, řekla jsem a on se otočil. Stál tam a já jsem šla k němu. Vzal mně za ruce a políbil na dlaň.
„Opravdu to chceš?“.
„Toužím po tobě, jako nikdy před tím, je to už hodně dlouho a já jsem obyčejná ženská“.
„A já chlap, sice už v….“
„Neříkej to, nejsi starý, jsi můj“, řekla jsem a utišila ho polibkem.
Zvedl mně a odnesl do postele, líbal mně něžně, všude a jeho doteky byly jako tehdy poprvé, bylo to všechno jako tehdy, stejně krásné a něžné.
Později jsem ležela a nemohla usnout, Bohdan klidně spal a lehce se usmíval. Dívala jsem se na něj, i když byl starší byl neuvěřitelně přitažlivý, vzpomněla jsem si na naše první setkání, jak mě okouzlila ta jeho kolínská a ten úsměv. Nenapadlo by mně že, tenhle mocný muž může být tak něžný a pozorný, to snad bylo jen v červené knihovně a já tohle žila, bylo to moc krásné na to, aby to bylo navždy.
Blížil se konec března a s ním i daňová přiznání, postrach všech účetních a podnikatelů. V té době měl Adam pět měsíců, byl to už kus chlapa a ani kouskem nepřipomínal Roberta snad jen ten jeho úsměv. Ozval se mi Milan že potřebuje pomoc a já souhlasila, když jsem se zapřísáhla že do práce nepůjdu, nemusela jsem, ale mezi známé jsem chtěla a taky ještě neviděli mého Adámka.
„A co Robert, nechci se s ním setkat“, bylo první co mně napadlo.
„Neboj ten se tu neukázal, ani nevím, Teď na to tady spíše dohlíží jeho táta, to víš když synek dělá kariéru“, ujistil mně.
„Tak fajn zítra se stavím“, souhlasila jsem.
Ráno jsem se sbalila, měla jsem nové velké auto, to co mi nechal Robert, tam by se mi kočárek nevešel, tak stálo v garáži.
Malý spal a já vytahovala kočárek, ale nějak se mi zasekl a já s ním nemohla hnout.
„Chceš nějak pomoct?“ ozvalo se za mnou a já neomylně poznala Robertův hlas, pomalu jsem se otočila a byl to on, s tím svým neodolatelným úsměvem.
„Díky zvládnu to sama“, odsekla jsem, ale kočár se ani nehnul. Přišel ke mně lehce trhnul a vyndal ho.
„Díky“, vzala jsem Adama a položila do kočárku, pořád spinkal. Robert stál a díval se na mně.
„Jsi pořád stejná, nezměnila ses“.
„Zdání klame“, zamkla jsem auto a chtěla vyrazit, zastavil mně, chytil mně za rameno.
„To je…“, řekl trochu tlumeně.
„Tvůj syn, ale tebe to nemusí zajímat, zkazilo by ti to kariéru“, podívala jsem se na něj, stál tam jako žáček, co je vyvolán k tabuli a neví co říct.
„Můžu se podívat?“ zeptal se opatrně.
Přikývla jsem, opatrně se nahnul, aby ho viděl. Stál tam a díval se na něj.
„Je po tobě“, podíval se zpátky na mně.
„Podívej Roberte, mně nedojmeš. Já mám svůj život a jsem šťastná. Nechme to tak jak to je a on tátu má“.
„Horáka co?“
„No a? Je to problém?“
„Ne, ale nezapomněla jsi na naši dohodu?“
Trhlo mnou, nezapomněla, ale myslela, že si za tu dobu najde někoho jiného, ale jak bylo vidět, nenašel.
„Neboj se, na to se zapomenout nedá“.
„Jak se jmenuje?“
„Kdo?“ nedošlo mi to.
„On“, ukázal ke kočárku.
„Adam“.
„Hezké,“ přikývl.
„Roberte, nedělej to horší“, řekla jsem spíš prosebně.
„Neboj, po štěstí ti šlapat nebudu, když ti to takhle vyhovuje. Ale, ta dohoda platí“, díval se na mně a chtěl mně políbit, ale uhla jsem. „Měj se dobře, rád jsem tě viděl“, řekl a skočil do svého sporťáku a odjel.
Byla jsem nervózní, bylo to zvláštní setkání a já tušila, že nebylo poslední.
Ve firmě vřele přivítali, obdivovali malého, ale nikdo se nezmínil o jeho otci, ten jako by nebyl. Přišel u Robertův otec, který teď tady pobýval častěji. Posadili jsme se v jeho kanceláři a já si uvědomila, že tady to všechno začalo a na téhle sedačce, jsme se několikrát milovali, zda to jeho tatíček ví.
„Mateřství Vám svědčí, Kláro“, začal.
„Díky, nestěžuju si“.
„Nikdy by mně nenapadlo, že v naší praxi, může vzniknout vztah mezi klientem a jeho… jak bych to řekl“.
„Účetním“, pomohla jsem mu.
„Ale no tak, nač ta skromnost. Vy přece účetní nejste. Měl bych pro Vás takový návrh. Nechce se vrátit? Vím pan Horák, má prostředků dost aby jste nemusela pracovat, ale Vás je škoda“.
Koukala jsem na něj, chudák, neměl ani tušení proč jsem odešla a co je jeho synáček zač. Kdyby měl jen tušení, že tohle je jeho vnuk.
„Díky na nabídku, ale teď jsem spokojená“.
„Tak to Vám věřím. Musím uznat že Horák, je jedním z nejúspěšnějších mužů v téhle oblasti, ale že bude mít ještě dítě. Okouzlila jste ho, Kláro“, díval se na mně a já nechápala tenhle rozhovor.
„To víte, život přináší různé věci a někdy i překvapivé“.
„Změnila jste ho, viditelně omládl. Tak co nerozmyslíte si to?“
„Ne, ale díky za nabídku“, kroutila jsem hlavou.
„Můžu se taky podívat?“ vstal a šel ke mně, malý ležel v sedačce a zase spal. Stál tam a díval se na něj, možná hledal podobu, možná snad chtěl, aby v něm našel Roberta, kdo ví.
„Je, krásný ani se Vám nedivím že nechce to tohodle shonu,“ potom mně chytil za ruku a podíval se na mně. „Můžu být osobní?“
Tak teď to přišlo, tento muž byl velmi inteligentní, a o mém vztahu s Robertem věděl.
„Prosím, záleží, oč půjde“.
„Je Robertův, že?“
Stáli jsme proti sobě a dívali se na sebe.
„Proč si to myslíte? Že Bohdan, tedy Horák, je starý?“ cítila jsem to napětí, které tady bylo.
„Ne, má ale jeho rty.“
„A úsměv, ale otcem je Bohdan a tak to i zůstane. Slibte mi to“, podívala jsem se na něj.
„Slibuju, ale děkuju. Věděl jsem to, když jste tak náhle odešla. Vím Robert není dokonalý, ale…“
„Nezamlouvejte ho, oba víme jaký je. Ale je to tak jak to je a tak to i zůstane“.
„Stačí mi jen to vědomí, že mám vnuka a že má skvělou matku a otce. Děkuju.“, stále mi svíral mou ruku.
„Mějte se hezky, snad se ještě uvidíme“, usmála jsem se. Byl to přísný muž, který si vydupal s malé firmičky obrovskou firmu, měl uznání, ale teď mi připadal jako dědeček, který tady stál a díval se na mně.
„Snad, a ještě jednou děkuju“.
Domů jsem přijela unavená, ale né fyzicky, byla jsem unavená z toho co se dnes stalo. Nakrmila jsem Adámka a dívala se na něj. Ano, byl to Robert, ten jeho úsměv, proč není Bohdanův? Tu otázku jsem si kladla snad stokrát denně, jak by to všechno bylo jednoduché.
Ten večer, přišel Bohdan s nápadem, že bychom mohli odjet do Španělska, tou dobou už tam bylo příjemně a všem to náramně prospěje. Souhlasila jsem, chtěla jsem od všeho tady utéct. Neříkala jsem mu o Robertovi, ani jeho otci. Nechtěla jsem na to myslet a už vůbec ne řešit.
Odletěli jsme za tři dny, přivítalo nás příjemné počasí a malému se moře líbilo, smál se, když mu je olizovala voda. Byla tu i chůva, na které Bohdan trval, potřebovala jsem si odpočinout a já souhlasila, měl pravdu. Potřebovali jsme jeden druhého. Milovali jsme se každý den a bylo to takové jako před rokem.
„Napadlo by tě, loni, že tady budeme zase a tentokrát tři?“ zeptal se mně, když jsme leželi, oba unavení milováním a zabalení v přikrývkách.
„Ani v tom nejšílenějším snu“, usmála jsem se.
„Víš tehdy, jak jsme odjížděli, myslel jsem si že se vrátíš k Robertovi. Je mladý, pohledný, plný energie“.
„Už zase začínáš? No vidíš a já si vybrala, starého, ošklivého dědulu“, škádlila jsem ho.
„Dědulu jo?“ vyskočil a překulil se na mně.
„Jo dědečku“, smála jsem se.
Začal mně líbat a já se nebránila, byl skvělý milenec a já jsem opět cítila, jak do mě proniká.
„Bohdane“, vydechla jsem, slastí. Pronikal do mě jemně a mnou projížděla vlna vzrušení a slasti.
„Miluju tě, a chci ať tohle nikdy neskončí“, šeptal a já cítila, jak se blíží vrchol a potom extáze.
„Chceš mně zničit?“ byla jsem udýchaná, spocená a nádherně unavená.
„Ne, chci si tě vzít“, řekl.
Ležela jsem a dívala se do jeho tváře.
„To má být žádost o ruku?“
„Ano, vezmi si mně. Máme všechno, jenom ještě nejsi moje žena“, vytáhl ze stolku malou černou krabičku. „Řekni ano“, podal mi jí.
Pomalu jsem jí otevřela, byl tam prstýnek s diamantem, takový jsem ještě neviděla.
„Já…“ ještě jsem byla zmatená po milování a teď tohle.
„Stačí říct ano“, díval se mi do očí. Jeho prošedivělé vlasy byly ještě krásnější než kdy jindy a ty vrásky, které jsem tak milovala.
„Ano, vezmu si tě“, řekla jsem tiše.
Ráno při snídani, jsme se na sebe usmívali jako malé děti, i chůva cítila, jak jsme šťastní a Adámek, byl zlatíčko. Vyrušil nás telefon, který Bohdanovi začal vyzvánět.
„Neber to, máš volno. Aspoň ať něco vyřeší bez tebe“, zaprosila jsem.
„Promiň, ale to je důležité“, omluvil se a odešel do domu. Ani tady nepřestal pracovat, pořád něco řešil a řídil.
Vrátil se a už se tolik neusmíval.
„Stalo se něco?“
„Musím do Hamburku, mají tam problémy s vyloděním zboží a chtějí mně tam, ale slibuju večer jsem doma“, políbil mně.
„No co s tebou nadělám, jsi workoholik“, zabručela jsem.
„A blázen do tebe“, políbil mně, znovu.
„Fajn, budu čekat“, dívala jsem se jak mizí v domě a potom jen slyšela odjíždět auto.
Celý den, jsme si užívali sluníčko a Adam už byl jako černoušek, byl jako já, chvilku na sluníčku a už jsem byla čokoládově hnědá.
Blížil se večer a Bohdan za celý den nezavolal, byla jsem nervózní, tohle nikdy neudělal. Vždycky mi volal, nebo alespoň poslal zprávu že je na místě, ale dneska nic. Celou noc jsem nespala, a když tak jsem jen na chvíli usla, ale za chvíli se probudila v naději že už je zpátky.
K ránu, jsem opět usla, ale probudily mně hlasy. Oblékla jsem se a vyšla ven, stáli tam dva uniformovaní muži a jeden muž, kterého jsem trochu znala, viděla jsem ho několikrát na nějakém večírku, byl to Bohdanův společník.
„Co se tady děje?“ zeptala jsem se.
„Kláro“, přišel ke mně společník
„My se známe? Co se tady děje“.
„Promiňte, jsem David Mráz, Bohdanův společník“, představil se mi.
„Dobrá, o co tady jde a proč je tady ta policie“, dívala jsem se na dva muže za ním.
„Posaďte se“, směřoval mně ke křeslu.
„Nechci sedět, co se stalo? Kde je Bohdan?“ začala jsem cítit mrazení v zádech.
„Bohdan, včera…“ začal pomalu.
„Co je s ním!“ zvýšila jsem už hlas.
„Je mrtvý“, podíval se na mně.
„Cože je?“ nechtěla jsem věřit jeho slovům.
„Včera, jak letěl do toho Hamburku, přelétával přes Alpy a byla bouřka…“
„To nemůže být pravda, našli jste ho? Co když to není on a je to někdo jiný?“ nechtěla jsem věřit tomu co mi říkal.
„Našli, ho a identifikovali. Je to on“.
Cítila jsem jak slábnu.
„Je Vám špatně? Pojďte, posaďte se“, usadil mně do křesla. „O všechno se postarám, nemusíte nic dělat“.
„Ano, totiž ne. Chci ho vidět“.
„To nejde, je popálený, není to hezký pohled. Věřte mi“.
Dívala jsem se na něj, těžce se mi dýchalo a já myslela že se udusím.
„Co je Vám“, slyšela jsem jeho hlas, ale byl už v dálce, já omdlela.


Vrátili jsme za dva dny, jeden den jsem proležela. Dostala jsem nějaké léky na uklidnění a skoro celý den jsem spala. Bylo to moc čerstvé a já si pořád neuvědomovala to, co se stalo. Nebo spíš jsem nechtěla. Jenže když jsem přišla do domu, byla tam mladá, velmi atraktivní blondýna. Seděla v kuchyni a pila kávu.
„Dobrý den, kdo jste“, zeptala jsem se.
„Dobrý den, ráda Vás poznávám, Klaudie Horáková, jeho dcera“, vstala a podala mi ruku.
Dívala jsem se na tu ženu a uvědomila si že jsme stejně staré, několikrát jsem jí viděla na fotografii, ale teď to bylo jiné, byla tady a já věděla proč.
„Klára“.
„To je můj bráška?“ šla ke kočárku.
Přikývla jsem, bylo zvláštní slyšet tohle slovo.
„Je krásný, táta byl hrozně šťastný“, podívala se na mně a oči se jí leskly.
„Byl, i když není jeho“, řekla jsem tiše.
„A kdo je čí? Vy jste byla živou vodou jeho života. Vlila jste mu novou sílu do života“.
„Ale bylo jí málo“, zašeptala jsem a rozplakala se.
Adam to vycítil a rozplakal se taky. Chůva přišla a raději ho odnesla, teď jsem byla opravdu vděčná, že je tady, asi bych neměla tu sílu, být tu jen pro něj.
„No tak, vy musíte být silná, máte dítě. Máte pro koho žít, táta by si to takhle přál“, objala mně a plakaly jsme obě.
Spřátelily jsme se, byla opravdu stejně stará jako já. Její matka chtěla za každou cenu dítě a když ho Bohdan mít nemohl, postarala se o to sama. Nikdy jí to neměl za zlé, ale když začal podnikat a byl pořád pryč, našla si jiného muže a rozvedli se. Nikdy, ale s ní neztratil kontakt, a byl pro ní otcem, kdo je její pravý otec nevěděla a vědět ani nechtěla.
Pohřeb se konal za týden, jeho společník se opravdu postaral o všechno. Bylo to velmi bolestné, když jsem viděla tu spoustu lidí, kteří se s ním přišli rozloučit, nevěřila jsem. Byl tam i Robert se svým otcem. Stál tam hrdě, tak jak to uměl jen on, tiše mi popřál upřímnou soustrast a odešel. Když po obřadu odešli všichni, zůstala jsem tam jen já a Klaudie, byly jsme jeho nejbližší. Neplakala jsem, neměla jsem už sílu nebo mi už došly slzy, ale jistě jsem věděla že skončilo to krásné, že tahle pohádka měla špatný konec a svatbou jak obvykle všechno končí tohle rozhodně neskončilo.
Za týden jsme se sešly u notáře, v jeho poslední vůli všechno rozdělil mezi Klaudii, Adama a mně. Na mně přešel jeho podíl ve firmě a Klaudie dostala dům ve Španělsku. Nevěděla jsem co říct, byla jsem bohatá, můj syn byl zabezpečený do konce života, ale nač jsou peníze když nemáte tu druhou půlku sebe?
V jeho domě, který byl teď vlastně můj, jsem zůstat nemohla, všechno mi to připomínalo jeho a chvíle co jsme tady prožili. Byl tady všude, chtěla jsem začít znovu a od začátku.
Navrhla, jsem Klaudii, že dům prodám a polovinu jí dám. Souhlasila. Dům jsem prodala rychle a koupila si velký byt ve městě. Chůvu jsem si nechala, byla to velmi milá paní, na kterou byl spoleh, a nechat jí Adámka jsem se nebála.
Tím jak jsem se zbavila všech věcí po Bohdanovi, včetně domu, ze mě spadl kámen a já i přes tu neustálou bolest, se cítila lehčeji. Prstýnek, který mi dal před tím, co se zřítil, jsem si nechala a nosila ho stále. Byla to alespoň malá připomínka toho, že ve mně pořád žije.
Prodala jsem i Robertovo auto, neměla jsem ho kde dát a sporťák, jsem opravdu nepotřebovala. Podíl ve firmě jsem si nechala, ale veškeré pravomoce jsem přenechala Davidu Mrázovi. Byl to opravdu muž na svém místě a mně pravidelně byly vypláceny podíly na zisku.
Byt byl velký, slunný a zařízený přesně podle mých představ. Každý tu měl svůj pokoj a Adam už začínal pomalu chodit, nebýt jeho nevím, jak bych tohle období přežila. Věnovala jsem se jenom mu a najednou byly vánoce a nový rok a ta rána se začala zarůstat. Jen občas, jsem probrečela celou noc s Bohdanovou fotkou v ruce, chyběl mi. Chyběly mi ta jeho slova, jeho doteky, chyběl mi celý.
Byl konec ledna a venku vládla zima, já abych nevyšla ze cviku, jsem dělala účetnictví několika firmám, byla to určitá forma odreagování se, myslela jsem na jiné důležité věci. Zazvonil telefon.
„Prosím“.
„Ahoj, dlouho jsem tě neviděl. Pořád stejně krásná?“ uslyšela jsem Robertův hlas.
„Co chceš? Myslela jsem že už jsi napořád v Bruselu?“
„Nejsem, potřebuju doprovod na ples“.
Projel mnou záblesk proudu. Tak přece nezapomněl. „To nemáš někoho lepšího?“ odsekla jsem.
„Nemám, a víš, že pro brunety mám slabost“.
„Ale…“ chtěla jsem něco namítnout.
„Zítra v sedm, budu u tebe“, rozhodl a zavěsil.
Zůstala jsem sedět, no co, je pravda, že jsem už skoro rok nikde nebyla, a společnost mi začínala chybět.
Oblékla jsem si krémové šaty, které přesně obepínaly to co měly. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen jsem je narovnala, věděla jsem že tohle se Robertovi líbí a někde ve skrytu duše jsem ho chtěla překvapit. Byla jsem nezávislá. Nepotřebovala jsem jeho peníze a i několikrát jsem mu je vrátila, poslal mi je zpět, nechápala jsem proč to dělá, ale asi si začínal uvědomovat že má syna.
Přesně v sedm zazvonil. Otevřela jsem a viděla jak je překvapený.
„Můžeme jít?“ řekla jsem.
„Samozřejmně“, přikývl a otevřel mi dveře. „Moc ti to sluší“, řekl jakoby tiše, když se rozjel.
„Díky. A co jsi čekal, nějakou trosku? Tak to je už pryč“, podívala jsem se na něj. Díval se před sebe. Trochu zestárl, ale ten jeho výraz byl pořád stejný a Adam byl jako on, někdy mně to až děsilo.
„Jak ses měla celou tu dobu?“ zeptal se.
„Víš ne? Ale tebe to asi potěšilo, když jsem zůstala sama“.
„Nejsem zase takový, ale bylo tě pro něj škoda“, podíval se na mně.
„Jsi odporný, ale nepřekvapil jsi mně“.
„Zato ty ano. Myslel jsem že nepůjdeš?“
„Jako že pořád truchlím? Tak tu radost bych ti neudělala a matka v domácnosti rozhodně nejsem“.
„A co náš syn?“ podíval se na mně.
„Má se skvěle, ale tebe to zajímat nemusí, jo taky už nemusíš posílat peníze. Nepotřebuju je“.
„Ale já je neposílám tobě“.
„Nepotřebuje je ani Adam“.
„To vím, ale necháme to tak jak to je“,zastavil u hotelu a otočil se ke mně a díval se na mně.
„Copak, něco se ti nezdá?“ dívala jsem se na něj.
„Jsi pořád stejně krásná brunetka, a i po tom čím jsi prošla jsi prošla jsi stejná“, naklonil se ke mně aby mně políbil, ale uhla jsem.
„Co chceš? Oč ti jde? To co bylo už je dávno pryč“.
„Ale máme spolu dítě…“
„Tak pozor, ty ses k němu nikdy nehlásil. Jeho táta je Bohdan a tak to i zůstane a byla bych ráda když to budeš akceptovat“.
„Ale můžu ho občas vidět?“
Podívala jsem se na něj, „Půjdeme?“
„Půjdeme“, přikývl „Budeš královnou večera“, pohladil mně po tváři, bylo to příjemné a já se toho pocitu začala bát.
Vešli jsme do místnosti, která sloužila pro pořádání plesů a různých akcí, teď tady byly dlouhé stoly s občerstvením a všichni přítomní postávali v malých slupinkách a diskutovali. Jen jak jsme vešli, přišel k nám Robetrův otec, aby se přivítal.
„Jsem velmi rád, že Vás opět vidím, Kláro“, podával mi ruku.
„Děkuji, neviděli jsme se dlouho“, přikývla jsem.
„Ano, ale vypadáte krásně“, usmál se na mně.
„Děkuju, ale dnes těch lichotek snad bylo dost, že?“ podívala jsem se na Roberta, který tam stál a díval se na svého otce, jistě neměl tušení co jeho otec, ví.
„Když je co chválit. Je mi nesmírně líto co se stalo, ale…“
„Je to pryč a život jde dál“, přerušila jsem ho, neměla jsem náladu na to aby mně pořád někdo litoval. Byl to už rok a já se už cítila jako dřív.
„Jsem ráda, že jste přišla, ještě se uvidíme“, políbil mi zdvořile ruku a odešel.
„Od kdy se tak dobře znáš s mým otcem“, řekl tvrdě Robert.
„Od té doby co je dědečkem“, usmála jsem se a viděla jak mu mizí úsměv.
„Ty si děláš legraci? On to ví?“ chytil mně za ruku.
„Nemusela jsem mu nic říkat, on je totiž velmi všímavý. Pojďme, dívají se na nás“, vysmekla jsem se mu a šla ke skupince, lidí, které jsem znala.
Potkala jsem tady spoustu starých známých, které jsem dlouho neviděla, jak už po pracovní stránce, ale i lidi, se kterými jsem byla dříve v kontaktu. Byli tu všichni zastupitelé města a bylo vidět že mně díky Bohdanovi všichni znají. Začínala jsem se opět cítit dobře. Robert celý večer stál za mnou, bylo vidět, že je vyvedený z míry. Později, když jsem seděla u stolu a popíjela víno, přišel ke mně. „Zatančíme si?“ pošeptal mi do ucha.
„Ráda“, přikývla jsem.
Robert byl skvělý tanečník a tanec s ním bylo jako se vznášet na obláčku.
„Jsi celý večer, nějaký zamlknutý“.
„Divíš se? Proč mi to nikdy neřekl, že o tom ví?“
„Protože, ví že Adam je Bohdanův. A tak to i Roberte zůstane. On má otce v rodném listě a nic to nezmění“.
„Ale“.
„Žádné ale. Ty jsi o dítěti nechtěl slyšet. Ale Bohdan ho miloval a bylo by to tak napořád. Ty budeš jenom strejda, co občas příjde. Souhlasíš? Já ti nebudu bránit ho vidět, ale on tátu má“, dívala jsem se do jeho očí a viděla v nich smutek ale i trochu nenávisti.
„Mstíš se mi? Skvěle, jde ti to na jedničku“.
„Ne, je to tak jak jsi chtěl. Ty máš svou kariéru a já dítě. Každý jsme se zařídili po svém“.
„Ale, to bylo kdysi. Teď jsem už jiný, zněmil jsem se“, vypadal, že chce prosit, ale já mu už nevěřila, i když přitažlivý byl stále.
„Kdy odjíždíš?“ nechtěla jsem, aby prosil, nehodilo se to k němu.
„Pozítří“.
„Tak zítra se můžeš stavit“, řekla jsem a šla se posadit. Jenže cestou mně zastavil, jeden z přítomných mužů a požádal o další tanec.
Robert tam stál a já cítila jeho pohled. Bavila jsem se skvěle, úplně jsem zapomněla jak je to příjemné. S Robertem jsem už netančila, vyhledala jsem ho, až když jsem už chtěla domů.
Souhlasil, asi jsem ho hodně překvapila. Celou cestu domů nikdo z nás nepromluvil, až když zastavil před domem otočil se ke mně.
„Tak můžu se zítra stavit?“
„Odpoledne budu v parku“, přikývla jsem a vystoupila. Byl rychlý a vystoupil taky.
„Chtěl jsem ti říct, že jsi krásná a já byl příšerný blb, že jsem tě nechal“, chytil mně.
„Nech mně, všechno je to pryč“, chtěla jsem se mu vysmeknout, ale byl silnější.
„Já nevím, ale mám tě pořád v hlavě. Ty jsi můj osud, já chci jenom tebe. Víš kolik ženských se kolem mě motá, ale žádná není jako ty“.
„To jsme si už vysvětlili ne? Odjeď a najdi si někoho, a ty peníze mi už taky neposílej“, zaprosila jsem.
„Máme spolu hodně společného a víš, že já brunetkám neodolám“, políbil mně, ale odtáhla jsem se.
„Jdi už“, vysmekla jsem se mu a šla do domu. Ani jsem se za ním nepodívala. Cítila jsem jak mi buší srdce. Věděla jsem, že tohle byl začátek, Robert se chtěl vrátit, ale já už nechtěla.
Druhý den, jsem šla s Adámkem do parku, Robert tam čekal, s plyšovým medvědem v ruce. Nechápala jsem tu jeho změnu, proč tohle dělá, opravdu chtěl rodinu, nebo mně chtěl zničit a pomstit se, ale utěšovala jsem se představou, že zítra odjede a zase o něm neuslyším.
Seděla jsem na lavičce a dívala se na ně, jak si hrají, byli si tak podobní. Když jsme se loučili, chtěl mně opět políbit, ale nedovolila jsem mu to. Adam mu mával, byl šťastný, chyběl mu táta. Vyrůstal jen se mnou chůvou a potřeboval mužský vzor a ten mu teď vyplnil Robert.
Večer když už spal, jsem seděla jako vždy u počítače, koukala se na čísla, ale nějak mi všechny splývaly. Mozek mi přestával myslet, tak jsem čísla ta vypla. Cítila jsem se sama a opuštěná. I když jsem měla peníze, své zázemí a teď i už zpět spoustu známých, cítila jsem se opuštěná. Potřebovala jsem někoho, komu bych se mohla vybrečet na rameni a povědět mu o všech mých starostech a radostech. Jistě jsem ale věděla že Robert jím nebude. Vzpoměla jsem si na Bohdana, jak by mně sevřel do náručí a klidně povídal, zasnila jsem se a opět cítila ten jeho parfém, z mého snu mně probudila hudba, která se linula z počítače. Při svém snění jsem otevřela stránky Lidé, a jeden profil jakého si frajírka, který byl doprovázený hudbou. Rozesmálo mně to, to chce na sebe upozornit za každou cenu? Ale jak tak jsem koukala, začala jsem klikat víc a víc až jsem uviděla profil velmi zajímavého muže. Nebyl to žádný krasavec a podle toho co psal, obyčejný muž z nějaké české vesnice. Bylo mu pětatřicet a pořád byl svobodný, a velmi osamělý. Měl černé vlasy, kulatý obličej a i celkově byl kulatý, ale né tlustý, prostě chlap. Četla jsem všechno co o sobě psal, bydlel v domku po rodičích a pracoval jako zaměstnanec, no prostě jako každý jiný. Jak tak tam sedím, blikla mi zpráva. Překvapilo mně že to byl on.
„Ahoj, jmenuju se Dan, jak ty?“