Já anděl 29

„Jak se vlastně jmenuje ten člověk, kterého máme najít?“
„Samuel Grant.“
„Kde ho budeme hledat?“
Nad tím jsem se hluboce zamyslela a musela uznat, že vlastně nevím. Svého svěřence vždycky cítím na míle daleko, takže mě lidská názvosloví nikdy extra nebrala. Míry, váhy, názvy souhvězdí, datum a čas, počty, písmo ani názvy měst mě nechávaly zcela chladnou. Lidé potřebují řád a tak si udělali svůj vlastní řád v Řádu. Bohu to zjevně nevadilo. Naopak. Byl potěšen svým dílem.
Mně to tedy zrovna radost nedělalo.
„Netuším.“
Jeroma to zarazilo. Doklapl přezku krosny, zvedl hlavu a zkoumavě se na mě zahleděl.
„To je blbý. Může být kdekoli. Tahle planeta není zas tak malá.“ Pronesl kousavě a zase to byl ten starý dobrý Jerome. Ačkoli jeho milejší já, o které se pokoušel zhruba celý včerejšek a dnešní ráno, mi bylo podstatně sympatičtější.
„Jako anděl jsem světská jména nemusela znát. Svého svěřence jsem si našla naprosto kdekoli.“ Odvětila jsem prostě.
„Skvělý. Ale rád bych tě upozornil, že teď už nemáš křídla a nejsi anděl.“
Ach ano. Zase jedna z těch milých poznámek, kterými mě tak rád častoval. Zasáhla cíl naprosto přesně.
Polkla jsem naprázdno.
*Bože to bolí.*
Veškerá bolest vycházela od srdce a prošla jako rychlý plamen celým tělem. Zavřela jsem oči a nechala projít ten pocit skrze víčka.
Teď už se to snášelo lépe. Nejspíš jsem se s tím údělem smířila. Jen někdy když se ta přímá pravda bez obalu dotkla mého plného vědomí, dokázalo mě to skolit tak jako se to právě stalo. Jerome mě nešetřil. Asi to prostě nedokázal.
„Nemyslel jsem to zle, spíš jako konstatování faktu.“
„Nic jsem neřekla.“ Hlesla jsem.
„Ani jsi nemusela. Jak už jsem říkal. Emoce nedokážu nečíst.“
„Promiň.“ Omlouvala jsem se a ani neměla za co. Vždyť to on mi ublížil a přesto jsem se cítila zahanbeně, že jsem to ještě nezpracovala.
Vstal a přiblížil se ke mně. Vzal mě za paže a zahleděl se mi zpříma do očí.
„Neomlouvej se. Bojuj s tím. Tady jsme ještě jakž takž chráněni, ale až opustíme továrnu a město vůbec, budeme odkázáni sami na sebe. Potřebuju se spolehnout na to, že se při první příležitosti nesložíš. Chápeš co tím myslím?“
*Kolik toho dokážu vydržet?*
Rychle jsem zakývala hlavou v souhlasu a sklonila hlavu, aby neviděl, že mi ani tohle nepomohlo.
A pak udělal něco, čím mě dokonale rozhodil. Totiž políbil mě na čelo těsně pod vlasy. Nebylo mi to nepříjemný. Potom sklouznul rukama na moje záda a přitiskl si mě k sobě. Položila jsem si hlavu na jeho hrudník a zavřela oči. Svýma rukama jsem ho objala kolem pasu. Jen na ten malý okamžik, kdy to tak bylo, to bylo nádherné. Cítila jsem teplo, které z něho sálalo. Omámila mě vůně jeho kůže, ve které bych se dokázala vznášet klidně hodiny. Zase ta směs jehličí, slámy a dřevěných pilin. Kam na to chodí mi nikdy nebylo jasné. Nejspíš jeho přirozená vůně. Tady by si měl Dior vzít inspiraci.
Bylo to jednoduché gesto, které mě svým způsobem uklidnilo.
„Chápu. A děkuju. Nějak jsem asi obejmout potřebovala.“
Trochu jsem se za to styděla. Vydržela bych v tomhle objetí daleko déle, ale na to ani nebyl čas a z Jeromovy strany ani vůle. Opravdu to bylo jen pár vteřin. Ale cítila jsem se konečně aspoň trochu v bezpečí.
„Rádo se stalo.“ Kdoví proč byl zase tak divně studenej. Postřehla jsem na něm, že ho to ale nenechalo úplně chladným. Že sám sebe nejspíš překvapil, ale zase jsem nemohla čekat, že o tom bude vést se mnou debaty.
„Nicméně jak říkám. Budu potřebovat se na tebe spolehnout. Až odsud vyrazíme, přestane to být sranda. Musíš se naučit si emoce příliš nepřipouštět. V opačném případě bys mohla taky skončit nepříjemně hluboko pod zemí.“
Otřásla jsem se. Jeho pekelná výsost mi k srdci právě nepřirostla. Vážně nerada bych se stala jeho novým exemplářem ... navěky.
„Myslíš, že nám hrozí až takové nebezpečí?“
Podíval se na mě a zjevně si nebyl úplně jist, zda ten dotaz myslím vážně.
„Co ti říká spolek andělů osudu, Santin? Nebo občas si také nechají říkat Andělé Řádu. Zní to prý vznešeněji.“
„Naprosto nic. Co jsou zač?“
„Mají na starosti dodržování Řádu. Něžně bych je nazval popravčí četou Nejvyššího.“
Jo tak tohle vážně neznělo mile.
„Popravčí četou? Jak tomu mám rozumět?“
„Že stačí abys jen na okamžik sestoupila ze své Cesty a půjdeš do Pekla rychlostí, která by se ti ani trochu nelíbila.“
„Jak to, že o nich tolik víš?“
„Jsou mým protějškem v Nebi. Dalo by se říci, že kolegové. A jen tak mimochodem. Tvoje alkoholová eskapáda se jim nelíbila ani za mák.“
„Proč mi o tom nikdo neřekl?“
„Říkám ti to teď.“
„Proč mi o tom neřekl Gab?“
„Snažil jsem se mu vysvětlit, že by bylo lepší říct ti pravdu. On oproti tomu usoudil, že bude lepší, když budeš mít chůvu. A Nejvyšší zřejmě taky. Tradááá a jsem ve hře taky.“
Jaká ironie. Svým neuváženým porušením Řádu jsem ovlivnila i život člověka, kterého jsem vůbec neznala. Paráda. Mohla jsem si gratulovat. Já hloupá husa.
„Díky.“
„Ještě neděkuj. Prozatím není za co.“
„To taky nebylo na tebe. Děkovala jsem Gabovi, že mi dal toho nejlepšího.“
Zamračil se. Zřejmě nebyl na lichotky úplně zvyklý a tak si nebyl jist, zda to nemyslím náhodou sarkasticky.
„Myslím to vážně. Budu se snažit nebýt ti příliš na obtíž. Slibuju.“
Tomu se jenom krátce usmál. Byla bych dala království za to, abych věděla, co si teď myslel.