Pravé štěstí - část pátá

Robert seděl za svým stolem a díval se do zrcadla.
„Neboj, vypadáš dobře a potom bude z tebe větší drsňák“, řekla jsem ode dveří.
„Co tady sakra chceš, a kde máš toho svýho bodyguarda?“ zasyčel a odložil zrcadlo.
„Přinesla jsem ti tohle“, hodila jsem před něj fakturu za auto.
„Co je to?“
„Oprava za bodyguardovo auto“.
„Co to kecáš? Jaké auto?“ hodil mi fakturu zpět.
„To, u kterého jsi nechal propíchat všechny gumy“.
„Blbost,“odsekl.
„Jasně že ty jsi to nebyl, ty sis někde foukal to svoje bebí, ale bylo to z tvé hlavy. Takže teď to půjde i z tvé peněženky“.
„Si, to zasloužil hajzl jeden, co ho to napadlo mně takhle zřídit, víš, jak vypadám?“ vyskočil.
„Tak ses přiznal, tak to pěkně zaplať a je to“, chtěla jsem se otočit a odejít, ale chytil mně.
„Ne, tak rychle drahá, něco mi pořád dlužíš“, zasyčel.
„A co, že si nevzpomínám“, dívala jsem se mu přímo do jeho zbité tváře, měl monokl a pod dlahou bylo vidět jak má nos fialový.
„Provokuješ mně, jak můžeš. Proč jsi přišla dneska. Kratší sukni sis vzít nemohla? A ty boty, ty víš co mně dostane do varu“, pořád mně držel.
„Přinesla jsem ti fakturu a takhle chodím pořád, to snad víš a nerozčiluj se, aby ti nepraskly švy“, vytrhla jsem se mu.
„A tomu svýmu elektrikáři řekni, ať si na mně dá pozor, chudák, čím tě dostal, neříkej mi že je lepší v posteli než já a ještě z takový díry, kde jsi k němu přišla“.
„Tady si někdo hraje na detektiva, fajn. Jo v posteli tě strčí do kapsy a ještě ke všemu má charakter, na rozdíl od tebe! Ty ani nevíš co to je!“
„Však ty zase přilezeš, jo a Adama chci vídat jako jeho táta, žádný strejda, už mně to nebaví“, zase seděl za svým stolem a vydával příkazy.
„Na to zapomeň!“
„Na to se nedá zapomenout, jestli to neuděláš sama, tak to nařídí soud!“
„Ještě uvidíme“, řekla jsem a odešla, teď jsem byla závislá jen na Milanovi.
Dan s Adamem už byli doma a Dan vařil oběd, jak jsem je uviděla, zalil mně pocit štěstí.
„Mamí“, vyběhl ke mně Adam a skočil mi do náručí.
Objala jsem ho, „Ahoj ty můj lumpíku, copak jste dělali?“
„Byli jsme se klouzat“, špital.
„A copak nám to tady strejda vaří?“ podívala jsem se pod ruce Danovi.
„Mou specialitu, špagety. Já jsem všestranný“.
„To vím“.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že se svým způsobem známe chvíli, ale jako bych ho znala celý život. Pořád mi připomínal Bohdana, ale tuhle myšlenku jsem odháněla, tohle byl přece Daniel, byl daleko mladší a někdy se svými názory staromódní, ty jeho černé vlasy a oči a hlavně ty vousy. Napadlo, mně že ho mám ráda právě proto, že je tak podobný Bohdanovi.
Najednou mně na něm něco upoutalo, byl jiný, ano oholil se. Měl sice bradku, ale jinak byl oholený.
„Ty ses oholil?“ řekla jsem.
„No tak trochu, zkusil jsem to. Co tomu říkáš?“ usmál se.
„Skvělé, teď je to ono“, přejela jsem mu dlaní po tváři, ale cítila jsem, jak z nás Adam nespouští oči.
„Tak ke stolu, bude se podávat oběd“, řekl Dan a my se s Adamem posadili.
Oběd byl výborný a na to jaký je Adam špatný jedlík, tentokrát talíř zůstal prázdný a byl tak spokojený, že i usnul.
„Tak tohle já nechápu. Ty máš na něj zvláštní vliv. Večer usne brzo a teď dokonce po obědě? Tys mu tam něco dal?“ žertovala jsem, když jsme seděli za stolem a pili kávu.
„Jsem, říkal, že to umím s dětma, já je miluju“, chytil mně za ruku, ale cukla jsem. Nechtěla jsem se opět bavit o mém případném těhotenství, teď určitě ne.
„Jak to dopadlo s Robertem?“ zeptal se mně.
„Dobře, neboj se, ale zřídil jsi ho pěkně“.
„Má co si zasloužil, ještě bych mu přidal“.
„No tak, kašli na něj. Snad dá pokoj, a když ne…., tak dá potom“, usmála jsem se.
„Nedovedu si představit, že zítra odjedu“.
„Kde vlastně přesně pracuješ? Nikdy jsi mi neřekl, jak se ta firma jmenuje?“
„No to je trochu takový malý háček“.
„Háček? Nějak tomu nerozumím“.
Usmíval se. „No já nějak nemám zaměstnavatele. Dělám sám na sebe“, pokrčil rameny a podíval se na mně jakoby provinile.
„Takže tu můžeš zůstat déle“, měla jsem naději.
„Ne nemůžu, ve středu mám jednu zakázku, nejde to posunout“.
„A co ty řeči o firmě kde děláš?“
„Tak dělal jsem pro jednu firmu, ale už to skončilo, teď jsem svým pánem“.
„Takže pan podnikatel.“
„Jo šílený, peníze přehrabuju vidlemi“, usmál se.
„Moc ti to sluší“, obešla jsem stůl a políbila ho. Bylo mezi námi tolik nevyřčených věcí a tajemství, která musíme odkrýt. „Omládl jsi“.
„Tak to si zase nechám narůst, když ty jsi na ty starší“.
„Přestaň“, plácla jsem ho.
Zbytek dne jsme prožili jako rodina, byli jsme na procházce a já Danovi ukázala všechna naše zamilovaná místa, kde jsem s Adamem tak ráda chodila. Milan mi napsal, že to co jsem chtěla, nebude tak jednoduché získat, ale zítra večer to mít budu. Byla jsem ráda, dnes se mi to nehodilo a potom o tomhle Dan vědět nemusí, tohle byla moje starost.
Večer když jsme leželi v posteli, Dan řekl potichu: „Odstěhovala by ses odsud?“
„Nevím, záleží na mnoha věcech“, nevěděl, že o tomhle uvažuju, ale ještě jsem nevěděla kde.
„Já se zamiloval i do Adama, je to takový sladký lumpík. Já bych Vás miloval oba navěky. Odstěhuj se ke mně, pracovat můžeš tam stejně jako tady a potom je tam klid, příroda a čistý vzduch“.
„Ty jsi moc rychlý, dej mi prosím čas. A kde je ta tvoje opatrnost? Ty jsi toho už porušil? Vyspal ses se mnou na skoro prvním rande, jel přes celou republiku a teď si mně už chceš nastěhovat do domu? Tě nepoznávám“.
„Miluju tě a jenom jak pomyslím, že zítra budu ležet v tý svý hnusný posteli sám….“ Otočil se na záda.
„Neboj, já ti zavolám“.
„Ale to je málo. Já tě chci mít vedle sebe, vnímat tě, cítit, milovat se s tebou“, zašeptal a natáhl se po mně a převalil na sebe. „Já tě miluju, možná ze sebe dělám blbce, ale tohle je to nejkrásnější za posledních několik let“, zašeptal a odhrnul mi vlasy z tváře, dívala jsem se na něj. Nevěděla jsem co mu na to říct, mísily se ve mně všechny pocity. Opravdu jsem ho milovala? Nebo jsem v něm hledala Bohdana?
„Jsem trapný, já vím“, uhnul pohledem.
„Nejsi, ale já nevím, co chci, je to na mně moc…“
„Nevíš, jestli mně miluješ? Nevíš, jestli chceš být se mnou? Co vlastně chceš?“
„Je mi s tebou dobře, ale musíme se víc poznat.“
„Jak víc? Já nevím, ale nejsi tak upřímná, jak jsi byla. Když jsme si psali, ty jsi mluvila jinak. Teď se jenom vykrucuješ“.
„Nevykrucuju, ale, ale pochop. Tebe ženská ublížila, jak mohla, bolelo tě to, byl jsi zatrpklý starý mládenec a já? Já jsem ztratila někoho, koho jsem hrozně milovala a myslela, že je to do konce života, ale on zemřel pár hodin potom co mně požádal o ruku a já byla nejšťastnější v životě a za chvíli jsem chtěla umřít s ním. Myslela jsem, že je to pryč, ale není. Pořád se ujišťuju, že miluju tebe, ale za chvíli se přistihnu, že v tobě hledám jeho. Nevím, co mám dělat, nechci ti ubližovat, nechci ti dávat plané naděje, já opravdu nevím, co chci,“ začala jsem brečet.
Ležela jsem a brečela, nebyla jsem schopna to zastavit. Daniel ležel vedle mě a díval se do stropu. Ani nevím, kdy jsem usla, ale ráno když jsem se probudila, byl už oblečený a připravený k odjezdu.
„Dobré ráno“, řekl.
„Dobré, ty už jedeš?“ posadila jsem se.
„Musím“, řekl stroze.
„To je kvůli mně, všechno jsem zkazila“.
„Nic si nevyčítej, ale uvědom si, co chceš. Jestli pořád hledat někoho kdo už není nebo žít nový život. Já jsem tady a počkám na to, nezapomeň. Nebaví mně zas někoho hledat a být sám jsem si už zvykl taky“, políbil mně na čelo a já na něj zírala.
„To odejdeš jen tak?“
„Moji adresu máš, já tě našel taky, je to jenom na tobě. A teď ti dám jednu radu já, začni tím, že vyhodíš tu fotku, pomáhá to, věř mi“, řekl a odešel.
Pomalu jsem vstala, bylo šest ráno, Adam ještě spal. Šla jsem do koupelny a podívala se na sebe. Byla jsem sama sobě odporná, právě teď jsem možná ztratila opravdového chlapa, ale můžu si za to sama, proč nemůžu zapomenout na Bohdana? Budou to už dva roky a i přes všechno co se stalo a já si myslela, že je to všechno pryč, nebylo to tak. Šla jsem do obýváku, kde stála jeho fotka, vzala jsem jí a dívala se na něj. Daniel má pravdu, život musí jít dál, když tady budu sedět a truchlit pro někoho kdo už nepřijde, kdo mně neobejme a ten kdo mně objímat chce, odešel? Vzala jsem fotku a hodila jí do koše. Nevím, zda se mi ulevilo, ale doufala jsem v to.
V koupelně jsem našla holící strojek, Daniel ho tady zapomněl, to mi ho připomnělo a cítila jsem jak se mi začíná po něm stýskat, nebyl tady hodinu a chyběl mi, nebo to byl Bohdan? Jeho fotka taky byla pryč.
Odvedla jsem Adama do školky a zašla na dvě schůzky, které jsem měla domluvené. Když jsem odcházela z té poslední, srazila jsem se ve dveřích s Robertovým otcem.
„Kláro, jak rád Vás vidím. Na mé narozeniny Vám to nevyšlo, tak doufám, že teď mně neodmítnete“, vřele mně objal.
„Ráda Vás vidím“, pokusila jsem se o úsměv, na tohle setkání jsem náladu neměla.
Posadili jsme se u stolu a přinesli nám víno.
„Já bohužel odmítku, jsem tady autem a potom musím ještě toho hodně vyřídit“, omlouvala jsem se.
„Chápu, tak tedy jen symbolicky. Na naše setkání a na mého vnuka, tak dlouho jsem ho neviděl“, zvedl sklenku.
„Vy víte jak to je a co si přeju“, řekla jsem odměřeně, nechtěla jsem poslouchat nároky ještě tohoto starého muže, dost že mi život komplikuje jeho syn.
„Vím a plně to respektuju, ale víte někdy. Robert na Vás velmi lpí a toho malého má rád“.
„Zastáváte se ho? Oba víme jaký je“.
„Ano vím, ale děláme chyby a on tu svoji chce napravit.“
„Na to je asi pozdě, já mám svůj život a do něj Robert rozhodně nepatří,“chtěla jsem vstát, ale zastavil mně.
„Ale máte spolu dítě, to ani kvůli němu?“
„Adam svého otce má a je mi líto že není ani jeho biologický. Nechte to tak jak to je, nebudeme otvírat staré rány. A kdo ví při jeho stylu života, možná že je někde i jiný Adam, zeptejte se ho na to“, podívala jsem se na něj a odešla. Nelíbilo se mi, jak se mnou mluvil, ani to oč mu šlo. Že by mu Robert, plakal na rameni? A stěžoval si, jaká jsem bezcitná mrcha?
A že ten nos jsem mu přerazila taky já?
Večer jsem se sešla s Milanem, měl pro mě, co jsem potřebovala. Byla jsem mu za to vděčná, teď na mně Robert nemá, ani ten jeho tatíček. Milan mně upozornil, že s tímhle je jako si zahrávat s ohněm, ale já jsem věděla, co si můžu dovolit a kopie těhle smluv jasně dokazovaly, jak Robert krátí daně a kopie jeho přiznání pravdivých a těch co se podávají na úřad byly mým trumfovým esem.
Daniel se neozval celý týden, dával mi snad čas na to, aby mi došlo, koho vlastně chci? V pondělí jsem dostala od něj zprávu, že odjel do Rakouska a neví, kdy se vrátí, dostal tam výbornou zakázku, bylo to stručné a výstižné. Najednou jsem si začínala uvědomovat, jak mi chybí, Adam se na strejdu Dana také ptal, ale nevěděla jsem co mu na to odpovědět.
Celých čtrnáct dnů se neozval, neozval se ani Robert a já cítila jakési napětí, které přichází před bouří, ten jakoby klid mně znervózňoval. Práce jsem neměla tolik, většinu času jsem trávila s Adamem, ale cítila jsem, že musím odtud pryč, aspoň na chvilku cítila jsem se prázdně. Ano odjedu a vyčistím si hlavu, sluníčko a moře nám udělá dobře, ale samotné se mi jet nechtělo, při mém způsobu života jsem kamarádku, které bych se mohla svěřit neměla, ale vzpomněla jsem si na Klaudii, občas jsme si zavolaly a svým způsobem jsme měly k sobě blízko. Právě teď byla pracovně v Polsku, takže jsem jí zavolala. Souhlasila okamžitě, potřebovala si také odpočinout, mohla přijet za týden, což mi vyhovovalo, navrhla mi, že bychom mohly odjet do domu na pobřeží Španělska, ale to jsem zavrhla, potřebovala jsem zapomenout a né aby tam všechno na mně padlo a všechny ty vzpomínky se mi vrátily. Potřebovala jsem poradit, po téhle dovolené změním svůj život, ale potřebuju to s někým probrat, dvanáct dnů v Tunisu na to budou bohatě stačit.
Roberta jsem potkala jenom jednou, jako by náhodou šel taky na procházku, nevěřila jsem mu to. Nos měl už skoro v pořádku, byl zase elegantní jako vždy.
„Ahoj chlape, dlouho jsem tě neviděl“, shýbal se ke kočáru, ale Adam vyskočil a šel k pískovišti.
„Nějak o tebe nemá zájem“, řekla jsem a šla se posadit na blízkou lavičku.
„To se změní, že jo?“ chytil mně za koleno, ale odstrčila jsem jeho ruku.
„Nějaká netýkavka, nebo tady zase je ten tvůj ochránce?“
„Ochráním se sama, když půjdeš“.
„Nechal tě, nebo jsi to byla ty? Zjistila jsi, že já ti dám to nejlepší?“
„Tak to bych musela přijít o rozum. Pochop už konečně, že ty do mého života nepatříš a patřit nebudeš, ať uděláš cokoliv,“ podívala jsem se na něj.
Díval se na mně a ani se neusmál. „Adam je můj, mám pořád schované výsledky DNA, to nepopřeš, mám na něj stejný nárok jako ty“.
„A co myslíš, že tím vyhrožováním že budu mít ráda?“
„To si nemyslím, ale kvůli našemu synovi, by ses o to měla pokusit“.
„Sakra Roberte, copak jsem jediná ženská na světě a myslím si, že tys jich měl víc než dost. Tak si najdi jiný objekt zájmu a mně už nech na pokoji!“ zvýšila jsem hlas, až se otočilo několik maminek, co byly tady.
„Nedělej tady rozruch, všichni ví, kdo jsem“, řekl tiše a rozhlížel se.
„Tak ať všichni ví, že nejsi bez chybičky. Sakra běžte už někam celá ta Vaše rodina a nezapomeň se zase vyplakat tatínkovi na ramenu, aby mi zase mohl kázat!“
„Jak to myslíš?“
„Tak jak to říkám. Potkali jsme se, nevím, zda to bylo náhodou a orodoval za tebe, že napravuješ své nerozvážné chyby.“
„Tak to není, o tom vůbec nevím“, jako by se omlouval.
„Mně je jedno, jak to bylo. Jednou ses rozhodl, tak to i tak zůstane“, vstala jsem, ale vyskočil a chytil mně za ramena.
„Já tě pořád miluju, brunetko, to jsi nepoznala?“
„Tak to zvláštně vyznáváš lásku, když jsi mně chtěl znásilnit, kdyby nebylo…“
„Jó ten tvůj elektrikář, ale není tady, takže jsem zase zůstal jenom já, s tím nic neuděláš“, sykl.
„Nic nevíš. Tam máš svého syna, jdi si s ním pohrát, možná že je to naposledy, když si chceš hrát na vzorného otce“, ukázala jsem na pískoviště, kde si Adam hrál s dětmi.
„Jak to myslíš? Naposledy?“ pustil mně.
„Nevím, to záleží na tobě“, pokrčila jsem rameny. Robert šel k pískovišti a sedl si na kraj.
Byla jsem ráda, že zítra odlétám, snad mi Klaudie pomůže tohle rozmotat. Seděla jsem a dívala se na něj, seděl tam a hrabal se v písku. On chce být otcem, jen aby jím byl oficiálně, ale není jako Bohdan ani Daniel, ti měli v očích lásku a radost že vidí veselé smějící se dítě. Roberta tahle role bavila jen tady, když všechno bylo v pořádku, ale neuměla jsem si ho představit, jak k Adamovi v noci vstává, jak ho utěšuje, sedí u něj celé hodiny, když je nemocný. Ani jsem si nevšimla, že v křoví je muž, z fotoaparátem.
Ráno nás taxi odvezlo na letiště, Klaudie už tam byla, odlet byl za dvě hodiny, tak jsme si zašly na kávu. Posadily jsme se a na stole ležely noviny, věnovala jsem se Adamovi a jeho džusu.
„Hm…, jsi slavná, jsi na první straně“, řekla.
„Cože?“ spozornila jsem.
„Tady, já myslela, že jsi s tímhle frajírkem už skončila“.
Byla jsem tam s Robertem, jak mně drží s titulkem: „Rodinná idyla Roberta Řeháka. Známý lobbista Robert Řehák, strávil včerejší den se svou staronovou přítelkyní a dítětem. Že by rodinné odpoledne? O jeho soukromí se ví velmi málo, je známý jako milovník krásných žen. Zjistili jsme, že tato žena Klára Farná, byla přítelkyní, zemřelého podnikatele Bohdana Horáka a syn je údajně jeho, ale kdo ví pravdu. Matka je vždy jistá, ale otec… Robert Řehák nám celý den nezvedal telefon, jeho stanovisko se nám nepodařilo získat“. Konec. Byla tam ještě fotka Adama a Roberta jak si hrají. Hodila jsem noviny na stůl.
„Takové kecy. Prý celý den. Byl tam snad hodinu a přítelkyně. Já tam snad zavolám a vynadám jim!“ cítila jsem jak jsem rozčílená.
„Uklidni se, na to oni čekají a napíšou ještě kdo ví co. Když on jim nic neřekne, tak jim ty to naznačíš. Vykašli se na to. S tím nic neuděláš“, pokoušela se mně uklidnit Klaudie.
„Asi máš pravdu, že já si s ním něco začínala, byla jsem tak blbá!“ nadávala jsem si sama pro sebe.
„Kdyby sis nezačala, neměla bys takhle krásného syna“, podívala se na spokojeného Adama, který seděl na židli a pil svůj džus.
„Snad nebude po něm“.
„Kluci bývají po maminkách, tak buď v klidu“, usmála se.
Odletěli jsme a já za sebou nechala všechny ty starosti, už teď jsem měla čistou hlavu, jen občas se mi v ní mihl Daniel a pomyšlení co právě dělá. Neozval se, a ani já mu nenapsala, že letím pryč.
Ubytovali jsme se a vyběhli vstříc slunci a moři. Usli jsme brzo, byli jsme unavení z letu a pro Adama to bylo tolik nových zážitků, které ho unavily.
Ráno po snídani, jsme se spolu s Klaudií usadily u bazénu na lehátcích, Adam si hrál v hloučku dětí v bazénku, kde na ně dohlížely dvě instruktorky.
„Tak a teď povídej, něco se děje už delší dobu, mám pravdu?“ pohodlně se natáhla Klaudie a podívala se na ně přes brýle.
„To je na mně tak vidět?“
„Jsi jiná, zamilovaná?“
„Já nevím, tuhle otázku si dávám už měsíc a pořád neznám odpověď.“
„Tak musíš vědět, jestli ti je s ním dobře, nebo pořád je tam ten frajírek?“
„No právě, je mi s ním báječně, teda bylo, než jsem to všechno zkazila“, povzdechla jsem.
„A kdo je to, nikdy ses o nikom nezmínila, jenom o Robertovi, a ten doufám je už minulost“, posadila se a upřela na mně pohled.
„To bych chtěla, ale pořád mi nechce dát pokoj. Naposledy mi řekl, že mně miluje, co si
myslí, že mu skočím kolem krku? Bych mu spíš skočila do toho jeho nažehleného úsměvu“.
„Tak kde je problém?“
„Je to prosté v Bohdanovi“.
„Prosím? V mém otci?“
Přikývla jsem, a cítila jsem že mně začínají pálit oči, naposledy to bylo před třemi týdny a teď tu byl zase. „Jo, já ho pořád miluju a myslím že zase příjde, obejme mně a já ucítím ten jeho parfém a všechno tohle je jenom špatný sen, ale není to tak. Nemůžu být s někým, ve kterém hledám jeho. Já jsem se asi zbláznila, ale on mně objímá a já myslím na Bohdana, leží vedle mě a já se dívám, jestli to není on, ale to být on nemůže protože Daniel je úplně jiný!“ rozbrečela jsem se. „Je jiný, ale stejně pozorný a hodný jako byl Bohdan a to mně děsí, on tady bude pořád“.
„Je to s tebou vážnější než jsem si myslela. Vyplač se, možná ti to pomůže“, přesedla si ke mně a objala mně.
„Nepomůže, víš, co já se už nabrečela?“
„Tak mi něco řekni o tom Danielovi, kolik mu je a kde jsi ho poznala?“
Utřela jsem si oči. „Je skvělý, je mu pětatřicet a našli jsme se na netu. Chápeš to? Jako nějaká puberťačka, jsem si s ním dopisovala a pak jsme se potkali v Praze. On je svým způsobem zvláštní, ale ….“
„Na tátu nemysli. Už tady není. Pro mě to bylo možná jednodušší, viděla jsem ho několikrát za rok, ale vím byl pozorný a měl pochopení. Kruci byl přece starý, pro nás jsou tu mladí chlapi“.
„Taky by mně nenapadlo že budu tak milovat o dvacet let staršího muže, ale stalo se, a já chci aby byl zpátky i když vím že už nikdy nebude“.
„Hlavně že to víš, víš co? Dáme si drink, ty přestaneš myslet na tátu a povíš mi všechno o tom Danielovi, máš fotku?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„A tátovu máš určitě!“
„To si piš, ale tu doma, jsem už vyhodila“.
„Tak aspoň něco a tuhle vyhodíme taky“, vzala mně pod paži a šly jsme k baru. Zkontrolovala jsem Adama, ale ten byl tak zabrán do hry s ostatními, že mně ani nevnímal.
Posadily jsme se, objednaly osvěžující koktejl a já Klaudii všechno pověděla, od našeho seznámení, schůzku v Praze, jeho nečekaný příjezd a taky odjezd po mém přiznání.
„Takže jste oba stejní, nejdřív se pohádáte kvůli němu, potom kvůli tobě. Teď by to mohlo vyjít“.
„Je pryč v Rakousku. Neozval se celý měsíc, a já cítím, jak mi chybí. Možná i víc než Bohdan, ale tohle nevím jistě“.
„Pěkně se trápíte“.
„Kdo ví, možná že na mně už zapomněl“, pokrčila jsem rameny a očima hledala Adama.
„Jasně a ty se teď zavřeš do toho svého čekání na tátu, který nikdy nepřijde? A necháš si ujít možná toho správného chlapa? Když už slevil ze svých pravidel on, povol taky ty.“
„Asi máš pravdu, budu si všechno muset srovnat v hlavě, přikývla jsem, ale věděla, že to lehké nebude.